Fiátkův zápisník: První tři pětistovky

Modrá pětistovka je možná nejmenším autem, které vozí redaktory autíčkáře, současně je ale vozem nejvyšším. Přesněji řečeno, horní hrana čelního skla Fernieho otloukánka končí Fiatu na spodní hraně okna bočního. Splašená modrá homole tak oproti NA vypadá jako pravé SUV.

Vzpomínám si na první den, kdy jsem pětistovku zaparkoval na korporátním parkovišti, na které mám výhled z kanceláře, a začaly se objevovat první reakce kolegů. Zpočátku si mě dobírali, že mi moje žena vybrala pěknou barvičku, a jestli se tam prý vůbec vejdu, a taky zda náhodou místo motoru není malá modrá věcička poháněna pedály. Pak se ale občas stalo, že jsem náhodou přijel do práce autobusem, Fiátka najednou nebylo, a kolegové se zase vyptávali, kde že jsem jej zanechal, a jestli zítra zase přijede. Co naplat, světlá modř kulaté karoserie působí v šedo-stříbrno-černé záplavě naftových kombíků a rodinných přepravníků tak nějak nepatřičně radostně.

První tři pětistovky kilometrů se nesly převážně v duchu klidného zabíhání agregátu, poznávání interiérů a postupného budování pouta člověk-stroj.

Právě (ne)praktické stránce pětistovky chci věnovat první část zápisníku. Od malého městského vozu se totiž tak nějak očekává, že bude sloužit svému účelu, každodenní rutinní přepravě osob a menších zavazadel, případně všemožných tašek s nákupy, za prací i zábavou ulice města a jeho blízkého okolí. Očekává se, že tento úkol bude plnit svědomitě, s náležitou lehkostí a obratností, s minimálními nároky na prostor a přiměřenou spotřebou paliva.

Nechci obsahově předbíhat další části zápisníku, zejména proto, že zatím stále neexistují, ale už nyní dobře víme, že se pětistovka ve městě pohybuje s lehkonohou elegancí sobě vlastní, přičemž skromný výkon jednoho Favoritu se vstřikováním BMM jí v plnění této úlohy nijak nebrání. Parkování je kapitolou samo pro sebe, aneb není všecko malé, co malé vypadá.

Ale jak obstál v džungli divnoměsta Fiat, co se praktičnosti týká?

Začněme pracovištěm řidiče. Po usazení za relativně rozměrný bílý volant (před jízdou si, prosím, důkladně omyjte ruce) na vás dýchne bohatá směsice vjemů. Tak například barevná kombinace modrá-slonovinová-černá. Ano, ta bílá je ve skutečnosti slonovinová. Neptejte se, jak to vím, je to zkrátka tak. Nebo jediný sdružený ukazatel rychlosti, otáčkoměru a dalších údajů. Nebo vás zaujala středová konzola? Její design evokuje staré přístroje na espreso, nebo stroje na zmrzlinu, chcete-li.

Nejsem asi ten správně kritický znalec ergonomie, nicméně nemůžu říct, že by se zde nacházel nějaký zásadní prohřešek proti funkci. Možná jen, že ovládání klimatizace umožňuje směrovat proudící vzduch jen dvěma směry, a ještě netoleruje kombinace ofuku okna s předními výdechy. Okno a nohy jde, stejně jako nohy a přední výdechy. Vyberte si.

Ale vlastně jedna pořádná otravnost by se našla. Ovládání sklonu světlometů. Já vím, hodně lidí tuto funkci nonšalantně přehlíží, aby poté vypalovali ostatním obraz svých světlometů do jejich nebohých sítnic, já tuto funkci ale používat chci! A to za jízdy znamená problém. Jakkoli si kroutíte ruku, strkáte ji skrz volant, nad, nebo pod páčkou stěračů, pohodlná možnost obsluhy těchto dvou tlačítek zkrátka neexistuje. A to nemluvím o tom, že se pod nimi nachází ještě přepínač palubního počítače. Zaplaťpánbůh, další stejný čudlík je na konci oné páčky stěračů.

Když si domů opatříte stylové italské auto, dalo by se docela dobře předpokládat, že máte rádi kávu. Dokonce by se dalo čekat, že si ji čas od času budete chtít vzít na cestu. A tady se ukáže génius itala v plné kráse. Čekali byste snad v tak malém autě čtyři držáky na pití? Ano, čtyři. Takže si buď každý cestující může vzít vlastní latté, a nebo se konečně s partnerkou můžete přestat dohadovat, zda si capuccino vezme ona, přičemž na vás zbyde espresso, nebo naopak. Můžete si vzít všechno. Nebo třeba čtyři plechovky piva. S minerálkou už pochodíte o něco hůř. Láhve se holt budou potupně válet na zemi. Do kapes ve dveřích se totiž vejde maximálně škrabka na led, nějaký ten hadr, případně kniha. A nebo třeba zápisník letů, databáze letišť, letecký nákoleník a nějaké ty checklisty.

Přihrádka před spolujezdcem je malá, neosvícená a neklimatizovaná. Je dobrá toliko k převozu dokladů a rukavic, možná se vejde ještě USB kabel k telefonu. Na středovém tunelu se ze strany spolujezdce nachází ještě maličká síťka, podobná, jako bývala v zájezdových autobusech Karosa. Krom přepravy krabičky cigaret se mi ještě nepodařilo zjistit, k čemu by se mohla hodit. Běžný pětipalcový smartphone je na ni totiž moc velký.

Zmínil jsem přepravu čtyř osob. Auto je vzhledem ke své velikosti otypováno pouze jako čtyřmístné. Zvenku to tak rozhodně nevypadá, a některé lidi byste dozadu asi dostali jen násilím. Nebo za předpokladu, že je noc, venku strašná zima, a poslední autobus od hospody jel před půl hodinou. Tak se jednoho mrazivého večera přihodilo, že si můj kamarád zhruba stejné výšky (cca 190cm), chválil, jak že je to vzadu pohodlné, ačkoli pohled na jeho hlavu zlomenou na stranu mi napovídal, že z něj spíš mluví nějaká ta piva, rumy a vděk, že se vyhnul smrti umrznutím v příkopě na cestě domů. Osoby do 170 cm, například moje drahá žena, shledávaly zatím přepravu na zadních sedačkách jako pohodlnou a není důvod jim nevěřit. Spolujezdec vedle mě chtěl onoho večera jistě také ohodnotit nesporné kvality italského interiéru, jediné, co z něj však vycházelo byl neartikulovaný řev doprovázený značným třesem celého těla. Víte, když je venku mínus deset, Fiatu zkrátka chvíli trvá, než vám zatopí.

Co by to bylo za recenzi interiéru, kdyby nebyl alespoň okrajově zmíněn zavazadlový prostor. Můžete zůstat klidní, pětistovka zvládne i pořádný nákup v podobě plného vozíku z Tesca. Možná to bude fungovat i třeba v Globusu, nebo Lidlu, ale největší nákup jsem zatím udělal právě v Tescu.

Pokud se však chystáte na nějakou delší dovolenou a z nějakého důvodu trváte na přepravě všech zavazadel výhradně v kufru, můžete narazit na problém. Dvě menší kabinová zavazadla uložíte snadno, a ještě zbyde místo. Obvyklejší kombinace většího kufru pro slečnu/paní a menšího pro pána funguje taktéž. Problémem není ani tak objem, ale tvar zavazadelníku daný sklonem pátých dveří z jedné strany a opěradel ze strany druhé. Když se ze zvědavostii podíváte pod koberec, zjistíte, že namísto opravné sady vám v továrně ve spřáteleném Polsku přibalili dojezdové kolo, hever a klíč na kola. Jen jestli by zrovna u pětistovky v době všemožných asistenčních služeb nedávalo větší smysl prostor rezervy použít jako ‚sklep‘ pod kufrem, různé drobnosti se totiž jinak díky absenci jakýchkoli záchytných či zádržných prvků svévolně pohybují.

Dělené opěrky zadních sedaček se dají sklopit, a můžete si tak troufnout na přepravu třeba takové pračky. Nevím, zda je to vzhledem k hmotnosti pracího stroje dobrý nápad, nicméně by to asi šlo.

Tuto kapitolu hodnocení vozidla si dovolím uzavřít odpovědí na otázku položenou v úvodu. Ano, zatím jsem stále nadšen. Na hodnocení spolehlivosti vozu je příliš brzo, a přestože informace ze zahraničních webů prohlašují, že pětistovka úspěšně vylepšuje pověst Fiatu stran závažnosti a četnosti závad, před námi je ještě celý rok a spousta kilometrů, takže se může stát mnohé. Pevně doufám, že zásah asistenční služby, nebo nedej bože odtahovky, nebude za potřebí. Pozitivní dojmy mohou být z části dány faktem, že Fiat je úplně nový, ale charakter vozu, jeho design a jistá neobvyklost mi značně zpříjemňují každodenní pojížďky i víkendové výlety. Zbývá už jen zjistit, zda se řidiči pětistovek zdraví podobně, jako to dělají například Alfisté nebo majitelé praktických ošklivek s názvem Multipla.