Ferrari 250 GTO: Jak vypadá nejdražší automobil světa?

Ceny historických vozidel se umí vyšplhat pěkně vysoko. To ostatně známe i z toho našeho lokálního českého trhu, kde i ještě nedávno nikým nechtěný šrot jako Škody 120 či Favorit najednou stoupají na ceně a šestimístná cifra není výjimkou. Za vzácnější kousky naší automobilové historie si potom sběratelé neváhají říci o řádově vyšší částky.

Dnes se ale budeme pohybovat v trochu jiných sférách. Když se mezi autíčkáři vysloví jméno vozu Ferrari 250 GTO, asi to první, co v hlavách motoristických nadšenců naskočí, je astronomická hodnota takového auta. Ferrari 250 GTO platí obecně za jedno z nejdražších (byť nedávno vydražený závodní Mercedes-Benz trhnul i jeho rekord) aut na celém světě. Přesnou cenu vám neřeknu, na historická auta neexistuje ceník, jejich hodnotu určují dražby.

A jedna taková dražba nás brzy čeká. Už v lednu si můžete na Mecum Kissimmee 2026 zakoupit jeden z vozů Ferrari 250 GTO, a to dokonce unikátní a tedy ještě vzácnější Bianco Speciale, jediný vůz z této řady, který vyjel přímo z továrny v Maranellu v bílém laku. A nebojte, není to žádná dodávková bílá, jakoui používá Volkswagen na Passaty, už tehdy to byl krásný perleťový lak. Kolik peněz si na dražbu vzít s sebou? Těžko říci, taková informace sama o sobě by měla hodnotu v milionech korun. Pomoci si můžeme aukcemi, které již v minulosti proběhly.

V roce 2023 byl jeden exemplář 250 GTO dražen slavným aukčním domem RM Sotheby’s a nakonec prodán za 51 705 000 dolarů. S tehdejším kurzem se bavíme o částce asi tak 1 145 000 000 korun. Jop, jedno staré auto za víc jak miliardu. Dnes se navíc pohybujeme v nejistých časech, situace okolo konfliktu na Ukrajině i nevyzpytatelná americká administrativa nutí investory zvažovat konzervativnější způsoby investic, nahoru tak letí ceny zlata či stříbra. Když k tomu připočteme unikátní bílý lak nabízeného kusu, dost možná nás čeká další z řady prodejních rekordů.

No dobrá, už jsme si tedy řekli, co ví každé malé dítě, totiž že Ferrari 250 GTO je drahé. Hodně drahé. Co je to ale vlastně za auto?

Model Ferrari 250 GTO vznikl jako cestovní vůz homologovaný pro závodní skupinu 3 dle regulí FIA. Odtud i jeho označení Gran Turismo Omologato. S onou homologací to nebylo zase tak jednoduché, pravidla vyžadovala výrobu alespoň stokusové série. Enzo Ferrari však komisařům FIA rovnou oznámil, že žádných 100 aut nebude. A důvod byl prostý, byť z dnešního pohledu možná těžko uvěřitelný – pro takové množství aut prostě nebyl dost velký trh, Ferrari by tolik „dvěstěpadesátek“ zkrátka nikdy neprodal.

A tak se to nakonec všechno udělalo tak nějak po italsku, FIA do kvóty započítala i předchozí a technicky podobné Ferrari 250 GT a nakonec homologaci udělila. Ale nemyslete si, že tady šlo o nějaký podvod, tohle byla prostě jiná doba, svět motorsportu byl menší, méně profesionální i striktní a spousta věcí se tehdy běžně řešila prostou dohodou.

Za koncepčním návrhem vozu stál hlavní konstruktér Ferrari Giotto Bizzarrini, po neshodách s vedením ale vůz dokončil jeho nástupce Mauro Forghieri. Základem vozu je prostorový trubkový rám, samotná celohliníková karoserie vznikala v dílnách Scaglietti. Při jejím vzniku hrály mimochodem důležitou roli i poznatky z aerodynamického tunelu, který si Ferrari pronajímalo od technické univerzity v Pise.

Podvozek byl skutečně převzat z předchozího 250 GT, byl však důsledně vylepšen. Cílem bylo původní konstrukci zpevnit a zároveň i odlehčit. Pod kapotou se nacházela třílitrová verze dvanáctiválce konstruktéra Gioacchina Colomba. Odtud pochází číselné označení modelu, 250 značí objem jednoho válce. Motor dosahoval výkonu 300 koní v 7 500 otáčkách za minutu a na rozdíl od předchozích modelů dostal již pětistupňovou převodovku.

Výsledky toho všeho konstruktérského snažení se brzy ukázaly. Už v prvním závodě 12 hodin Sebringu vůz s posádkou Phil Hill a Olivier Gendebien dosáhl na druhé místo v absolutním pořadí, když rychlejší bylo jen sesterské Ferrari Testa Rossa – to přitom soutěžilo v kategorii závodních prototypů.

V letech 1962, 1963 i 1964 potom Ferrari 250 GTO kralovalo ve své třídě, kde poráželo vozy Jaguar E-Type, AC Cobra či Aston Martin DB4. Jednoduše řečeno – lepší cestovní GT jste v první půli šedesátých let asi ani mít nemohli. To vše ale pořád nevysvětluje, kde se bere ona enormní obliba právě modelu 250 GTO mezi sběrateli?

A začneme úplně jiným vozem. Bugatti Type 57 Atlantic je dalším z rekordmanů světových aukcí. Tohle auto bylo prodáno v roce 2010 za tři čtvrtě miliardy korun. A vlastně není divu. Auto od legendárního výrobce patřilo už v době svého vzniku mezi absolutní jednorožce. S maximální rychlostí přesahující 200 km/h to bylo ve třicátých letech to nejrychlejší auto, jaké jste mohli mít. Jeho unikátní konstrukce je nezaměnitelná a nenapodobitelná. Však si Bugatti vyráběl i vlastní šrouby, tak daleko šel perfekcionismus tohoto výrobce.

Bugatti Type 57 Atlantic tak byl nejlepším autem své doby. Bavíme se přitom o třicátých letech, tedy o době, kdy ještě automobilky nedosahovaly poválečných objemů výroby. Samotné Bugatti potom vzniklo v pouhých čtyřech exemplářích, z nichž se do dnešních dní dochovaly pouhé tři, z toho jeden je vlastně nově postavený a tedy v ne zcela originálním a mezi sběrateli veteránů tak ceněném stavu – má za sebou totiž kolizi s vlakem.

Je tedy docela pochopitelné, že takové auto, jakým je originální Bugatti Type 57 Atlantic, má svou cenu a na dražbách, pokud se na nějakou vůbec podívá, trhá rekordy. Jenže Ferrari 250 GTO? To je auto z šedesátých let, vyrobeno bylo 36 kusů a valná většina z nich se dochovala do dnešních dnů. Výkon 300 koní z jeho dvanáctiválce je rozhodně úctyhodný, celkově je 250 GTO pozoruhodné a krásné auto, přesto bychom asi dokázali najít i unikátnější kousky automobilové historie. Tak proč zrovna tohle auto?

Teorií na toto téma existuje mnoho a pravda bude vždy někde mezi. Je tu ale něco, co čísly vyjádřit nelze. Ferrari 250 GTO patří do staré romantické éry závodění, do doby jistého motoristického rytířství ještě před tím, než přišly závodní speciály a profesionální týmy tak, jak je známe dnes. I koncepčně je tohle auto klasikou. Místy možná až překvapivě konzervativní, vždyť vzadu tu máme stále ještě tuhou nápravu, přesto koncepce s dlouhou přední kapotou, kompaktní kabinou a krátkou zádí je prostě něčím, co oku lahodí. 

S Ferrari 250 GTO totiž končí celá jedna éra motorismu. Nejde ani tak o to, že v příštích letech již začne Ferrari experimentovat s uložením motoru za řidiče, jde o samotný přístup k závodění. O konec éry dobrodruhů a hrdinů, pro které není motorsport kariérou, ale prostě jen životním stylem. 

Kořeny této kratochvíle bychom přitom mohli dohledávat zpětně až do středověku. Však už náš legendami opředený a dnes všemi milovaný panovník Karel IV. nebyl jiný, rytířské souboje, kterých se nadšeně účastnil inkognito, jej málem stály život, když na jednom takovém klání v Itálii utrpěl vážné poranění páteře. A závodění v raném motorsportu nebylo ničím jiným, jen další evolucí oněch dávných rytířských klání. Nebojácní mužové sedali do svých rychlých aut a pouštěli se do nebezpečí ne pro další smlouvu s ještě štědřejším sponzorem, ale jen pro tu prostou radost z vítězství.

A právě tohle je ta filozofie, kterou pro mě ztělesňuje Ferrari 250 GTO. V kabině těchto aut s legendárním vzpínajícím se koněm se střídali poslední rytíři moderní doby. Tahle auta vyrážela na závodní okruhy tak, jak jsou, bez speciálních úprav. Ano, za jezdci už tehdy stál nemalý tým a závodění byl samozřejmě zároveň i byznys, přesto pokud pro mě má Ferrari 250 GTO v něčem význam, je to právě ten odkaz posledních dobrodruhů a rytířů za volantem. A možná i tohle cítí sběratelé, kteří neváhají investovat miliardy korun, aby se mohli kochat jednoduchostí kabiny a krásou konstrukce Ferrari 250 GTO.