Chip Yates: První pořádný pokus o elektrickou závodní motorku

Úvod a stavba

V roce 2007 oslavil Chip šestatřicet let a začal s amatérskými závody. Za pouhý rok a půl (2009) se mu podařilo prorazit až na profesionální úroveň. Kus talentu v tom asi bude. Při závodě amerických supersportů (AMA) měl však nehodu, ze které si odnesl zlomeninu pánve. Tentýž rok se mu podařilo dokonce i kvalifikovat, a tentokrát úspěšně dokončit, na divokou kartu do světové série World SSP (FIM). Dojel na chvostu pole. Dle jeho slov si sice závodění užíval, ale bylo mu jasné, že s konkurencí, která na něj má doslova desítky let okruhových zkušeností náskok, se prostě nemůže měřit. V době zotavování se ze zranění ho napadlo, zda by nebylo snažší prorazit v nějaké méně prošlapané motocyklové disciplíně, třeba motorkách na elektrický pohon. Přibral proto dva nadšené inženýry – dobrovolníky, Bena Ingrama and Roberta Usseryho a společně začali pracovat na elektrické motorce, která by se výkony a zajetými časy dokázala poměřovat s jejími benzínovými protějšky. 

Za pouhý rok (2011) měli hotovo. Do rámu původně z GSX-R 750 se nastěhoal elektrický motor UQM, který produkoval velice respektuhodných 194 koní a později po úpravách až 258 (a 540 Nm). Na místo nádrže se nastěhovalo čast ze 102 kusů baterií, o 4,3 voltech (takže celkem zhruba 430 V), které ze sebe ve špičce uměli vymáčknout až 1200A. Údajně technologie původně určená pro armádní rakety. Jak trefné.

Nezapomněl ani na ostatní komponenty, takže brzdy Brembo, podvozek Öhlins. Prudce nevkusná hranatá krabice vzadu obsahuje řídící jednotku elektromotoru a druhou část baterií. Hlavní nevýhodou pak byla poněkud vyšší hmotnost. Kreace dostala název “SWIGZ”, což by mělo značit citoslovce zvuku, který uslyšíte, když kolem vás tato šílenost proletí.

Dokonce vyvinul (a nechal si zapsat několik patentů) systém KERS – regenerativní brždění, pro přední kolo, aby baterie vydržela po celých 12 kol v elektrickém závodě. Později však z elektrických závodů sešlo a pro kratší nebyl potřeba, takže byl demnotován pro zjednodušení a úsporu váhy.

Okruhové závodění

Měl v plánu se zúčastnit dvou elektrických závodních sérií, jenže po nenadále změně pravidel – maximální váhový limit 250kg, do kterého se Yates se svým výtvorem bohužel nevešel (266 kg). Jenže motorka byla postavená, nebyl čas, peníze ani technologie na dietu. Yates se proto vrátil k americké závodní sérii (AMA) a prostě se zeptal, jestli ho nechají závodit, proti benzínovým motorkám. Vedení nebylo proti, ale kvůli nedůvěře v alternativní typ pohonu musel startovat z posledního místa. Na okruhu Auto Club Speedway se tak ve dvou závodech postavil proti Superstock Twinům. Jistě je na místě debata, že s dvojnásobným výkonem, ale zase také 100 kg nadváhou, je to jako hodit obřího žraloka do zahradního jezírka. Technika však fungovala bezchybně a špekožralok si dojel pro druhé a třetí místo.

Později se ještě pokusil kvalifikovat do vyšší třídy Superbiků, na stejné trati. Oproti nejlepšímu času na kolo zajetému v předchozích závodech (1:39.0) to znamenalo srazit tři sekundy a nějaké drobné. Tři sekundy, ze dvou minut, jsou v závodním světě setsakra hodně. Bohužel neúspěl. Nakonec sundal pouze 1,69 sekundy a na cílové rovince dosáhl 263 km/h (163 mph). Stále slušné výkony, nejede vůbec špatně, ale co teď? Na kolik by se SWIGZ zvládl rozjet?

Rychlostní rekordy

Následovala drobná změna převodových poměrů a účast na eventu Mojave Mile. Jak už název napovídá, jedná se runway uprostřed pouště, start z místa a máte jednu míli rozjet svůj stroj co nejvíc. Radar v cíli ukázal 305,8 km/h (190.6mph) a neoficiálně šlo o nový světový rekord pro elektrický motocykl. Co dál?

Vžijte se do toho. Jste v Americe, postavili jste si vlastní stroj. Závodí slušně, jede rychle. Jaký je další logický krok, kde by se dal otestovat a předvést? To zavání výletem do Colorada, kde se nachází jedno z nejvyhlášenějších míst na světě, kde se poměřují stroje i řidiči a jezdci – závod do vrchu Pikes Peak. Jenže pozor, rok 2011 byl ještě posledním, před kompletním vyasfaltováním, takže cestou vzhůru čekala zhruba čtyřkilometrová (z 20 km celkem) rallye vložka. Jak všichni víme, prach a štěrk je prostředí, ve kterém lepivé závodní slicky fungují nejlépe. Co by se mohlo pokazit? 

Naštěstí nic, Chip dokončuje na celkovém 30. míste (ze 112 motorek). Finální čas 12:50 se z dnešního pohledu může zdát pomalý, ale nesmíme zapomenout, že dnes se už jezdí výhradně po asfaltu. V roce 2011 se však opět jednalo o rekord pro elektrický motocykl, navíc s naprosto zdrcujícím čtyřminutovým zlepšením oproti stávajícímu rekordu.

Jste v Americe, postavili jste si vlastní stroj. Závodí slušně, jede rychle, jede rychle i do kopce. Jaký je další logický krok, kde by se dal otestovat a předvést? Cítím sůl, ze solných plání v Bonneville. Kde bude také, kromě tratě delší než jedna míle, oficiální notář pro zápis do Guinessovy knihy rekordů.

Následovala řada úprav, protože motocykl byl při předchozím rychlostním rekordu hodně nestabilní. Protáhla se kyvka a následovaly změny v aerodynamice. Při prvním pokusu se ve 270 km/h rozletěl řetěz vedoucí z elektromotoru k převodovce a vzal sebou i kryt. Ke slovu přišel plastový dekl a po stříbrné izolepě druhý nejlepší vynález lidstva – silikon. Také se kastlík naplnil olejem a nadějemi, že to celé snad vydrží pohromadě. Při druhém pokusu chytly řidítka ve vysoké rychlosti tzv. “death wobble”, a Chip se odchýlil z vytyčené dráhy. Víte proč se pokusy o maximálních rychlost dělají zde? Protože je zde spousta místa a v případě problému (skoro nikdy) nic nemůžete trefit. Do cesty se ovšem připletla vlaječka označující dráhu (mile marker), střet s ní znamenal rozbité plexi na moto i na přilbě, ale naštěstí nikoliv zához.

Další pokusy už se obešly bez dramat a Chip Yates nakonec se svým SWIGZem pokořil osm stávajících rychlostních rekordů a jako bonus také ten Guinessový. Oficiálně nejvyšší rychlost které dosáhl byla 196,9 mph – po našem 316,9 km/h. V jedné jízdě dokonce překročil metu 200 mph (320+km/h). Rekord je o něco nižší, protože je potřeba ho potvrdit jízdou v opačném směru a pak se bere dosažený průměr.

Epilog

Nabyté poznatky a techniku posléze ještě zúročil v letectví. Motor s baterkami nastěhoval do ultralightu a s ním se vydal bořit rekordy pro elekticky poháněná letadla. Leteckou licenci přitom dostal pouhých pár dní, před pokusem o rychlostní rekord. Dostal se přes 200 mil v hodině, ale doslova uškvařil baterii, takže zpět na přistávací dráhu už jen plachtil. Stejná příhoda ho potkala později ještě jednou. Opět pokořil několik různých rekordů (nejrychlejší vystoupání do různých výšek, apod.), což nám pozemským krysám moc neřekne. My si povíme zase hlavně o té nejvyšší dosažené rychlosti – 216,9 mph / 349 km/h. (průměr z 220,9 a 212,9)

Talent, naivita, vize, štěstí … co skutečně stálo za úspěchy Chipa Yatese? Dost možná od každého trochu. Definitivní konec pro vás tentokrát bohužel nemám, po zmiňovaných potřeštěných eskapádách se po něm slehnul internet.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Chip_Yates

https://www.cycleworld.com/sport-rider/chip-yates-electric-superbike/

https://www.motorcyclenews.com/news/2011/june/jun2811-electric-bike-smashes-pikes-peak-record-/

https://results.fim.ch/wrecord/wrframe