Brooks Walker a jeho parkovací patent: Když se i páté kolo činí

Před pár týdny jsem vydal článek, ve kterém jsem oslavoval Hyundai a jeho úžasnou cestu od výroby nemastných neslaných plechových krabic k produkci jedněch z nejzajímavějších aut dneška. Jako příklad jsem použil technologii s názvem e-Corner, na níž značka momentálně pracuje. K přečtení zde, ve zkratce se jedná o zařízení umožňující autu pohyb krabí chůzí a tím usnadňující parkování. 

Dost jste mi někteří vyčinili, mimo jiné proto, že Hyundai rozhodně není první automobilkou, která tuto technologii vyvíjí. Jenže to já ani netvrdil, jen mně sloužila jako příklad onoho adorovaného posunu. Je přirozené, že snahy k usnadnění parkování sahají podstatně dál do historie. A protože já vím o jedné poměrně zábavné, tak jsem se rozhodl, že vám povím i o ní.

Tento příběh nás zavede do amerických padesátých let řadících se mezi nejveselejších období automobilismu. Míříme do dekády, kdy auta na této straně oceánu běžně měřila okolo pěti a půl metru na délku, měla majestátní (až mírně opulentní) tvary a byla poháněna benzínovým vidlicovým osmiválcem o objemu pěti litrů a výš.

Aby toho nebylo málo, směřujeme do slunné Kalifornie, přesněji do okolí jednoho z vůbec nejhezčích měst západního pobřeží Spojených států — San Francisca. Zdejší ulice jsou proslulé kombinací atraktivní architektury (na poměry USA) a výrazných výškových rozdílů. Také jsou však křivolaké a vzhledem k hustotě zalidnění byly už tehdy plné.

Je asi všem jasné, že zmíněná charakteristika není úplně ideální pro vlastnictví předlouhých silničních korábů. Jenže ty v očích tehdejší společnosti nejlépe demonstrovaly úspěch, sílu a nezdolnost země, nepřicházelo v úvahu se jich vzdát pro něco tak přízemního, jako je snažší manévrování. Zvlášť když ropná krize byla ještě daleko a Američany ke zmenšování aut nehnalo vlastně vůbec nic. 

Ústřední postavou příběhu je jistý Brooks Walker, majitel učebnicového příkladu tehdejšího auta — modelu Packard Cavalier z roku 1953 s délkou 5413 mm a vynálezce inovativního řešení usnadňujícího parkování v těsných prostorách. Zde je potřeba dodat, že na svém projektu pracoval už od třicátých let. V padesátých ho však konečně dokázal dostat do prezentováníhodné podoby. Také musím uvést, že systém vyvíjel ne pro sebe, ale s ohledem na místní ženy.

Brooksovo řešení těchto řidičských problémů bylo velmi zajímavé, protože se rozhodl, že pro zjednodušení parkovacího manévru využije výbavu, jež je v devadesáti devíti procentech života auta zcela zbytečná a pouze přidává kila navíc. Do práce zapojil příslovečné páté kolo u vozu, neboli rezervu. 

Jeho Packard ji měl umístěnou v zavazadlovém prostoru svisle, napříč ostatním kolům. Právě tuto výhodnou pozici tvůrce vynálezu využil. Napadlo ho totiž, že kdyby auto místo na čtyřech kolech ve stejném směru stálo jen na dvou předních a třetím zadním v protilehlém směru, šlo by jím bez problému na místě otáčet. A zrovna rezerva přesně takto umístěná v tehdejších autech byla, jen zbytečně vysoko. Dostala-li by se však až pod zadní kola (a nazdvihla je), bylo by vyřešeno.   

Na rezervu svého Packardu tak nainstaloval zařízení schopné pomocí soustavy tyčí a hydraulických čerpadel spustit náhradní kolo na zem a na něm zadní část karoserie zvednout do vzduchu. Toto kolo se pak přes další systém řemenů pohánělo motorem přes pravé zadní kolo a otáčelo se v jednom nebo druhém směru podle potřeby. 

Idea byla taková, že řidička auta přijede k parkovacímu místu v řadě předkem, pak zmáčkne čudlík na zvednutí vozu, vybere si, kterým směrem se otáčet (zařadí Drive pro směr doprava nebo Reverse pro pohyb vlevo), a auto se do řady samo vsune. Po dosažení správné pozice šlápne na brzdu (aby zastavila hnanou nápravu), a auto opět spustí na zem. V případě vyjíždění následuje opačný proces. Pro ilustraci přidávám video:

Walker zařízení předvedl na několika automobilových výstavách. Pro větší názornost dokonce změnil polohu rezervy svého Packardu z uzavřené v zavazadlovém prostoru na otevřenou za zadním víkem. Hlavní devízou jeho vynálezu však bylo, že mohl být bez problému instalován na jakékoliv soudobé vozidlo, což prokázal aplikací v několika jiných vlastních vozech, včetně Cadillacu Sixty Special ročníku 1951 z videa výše.

Nicméně přestože veřejnost i odborný tisk zprvu docela zaujal, obchodního úspěchu se Brooks nedočkal. Automobilky odmítly účast na projektu (informace ohledně důvodů se různí, ale nejspíš se jim zdálo, že by se lidé necítili bezpečně v autě, jehož půlka je ve vzduchu) a vynálezce zůstal na svou unikátní parkovací konstrukci sám. Svou mizérii ukončil o dvacet let později, kdy práce na řešení zanechal dočista.

Brooks Walker zemřel stranou zájmu veřejnosti a jeho jméno dnes málokdo zná. Nemá ani stránku na anglické Wikipedii, natolik je zapomenutý. Jeho ideu ale připomíná onen Packard Cavalier ročníku 1953, na kterém konstrukci poprvé úspěšně použil. Zachoval se, od roku 2005 je součástí soukromé sbírky a nynějším majitelům se dokonce povedlo znovu oživit mechanismus zvedání a otáčení rezervy. Proto může nadále usnadňovat parkování tímto neotřelým způsobem.  

Takový je příběh jednoho Kaliforňana, jenž už dávno před Hyundaiem řešil problémy s manévrováním s autem v těsných prostorách. Není však ve svém snažení zdaleka sám. Proto se ptám vás: jaké další historické pokusy o usnadnění parkování znáte? Jsou ještě neobvyklejší než mnou popisovaný? Diskuze je vaše.  

Zdroj: Old Cars Weekly