Autíčkářova garáž: Levná oprava střechy kabrioletu [FOTO NÁVOD]

Jelikož autíčkáři mají obecně sklony k hlubokým (často spíše děravým) kapsám a neodolatelné touze koupit každý křáp, který se inzercí mihne, je nasnadě, že jednodušší opravy musíme zvládat sami. Bylo jen otázkou času, kdy se ti odvážnější z nás pochlubí svým přínosem vyvolené hromadě šrotu. Moje pětimetrové městské přibližovadlo již na našich stránkách zazářilo hned dvakrát. Snad jsem již tehdy zmínil, že při koupi můj nebohý Chrysler trápila mimo jiné i netěsnící střecha. Rozhodl jsem se tedy shrnout mé začátečnické postřehy z vlastnictví kabrioletu a pochlubit se vlastnoručním návodem k utěsnění lepených spojů.

Co vše by měl budoucí (čerstvý) majitel kabrioletu vědět? Tak zaprvé, existují tři typy střechovice, běžně se vyskytující v našich končinách. První typ zastupuje tradiční plátno. V dnešních dobách je již bezpečně impregnováno přímo z továrny a tak netřeba očekávat vojenskou plachtovinu z „vejtřasek“. Nejčastěji plátěnou střechu oblékají starší evropské vozy. Druhým, méně obvyklým materiálem pro výrobu střechy je vinyl. Ten lze najít zejména na vozech zaoceánské provenience a často bývá po americku doplněn skleněným zadním oknem. Nakonec se na dražších strojích nachází i luxusní sendvičová střechovice kompozitního složení. Takovou lze najít mimo jiné na BMW 6 Cabrio, případně na modernějších SAABech.

Rozpitvávat výhody a nevýhody jednotlivých materiálu by trvalo dlouho a jistě by takové počínání spustilo lavinu (snad i oprávněné) kritiky zkušenějších majitelů. Zkráceně tedy uvedu, že plátěná střecha je při správném a pravidelném ošetřování téměř nesmrtelná, zato vinyl lépe snáší atmosférické rozmary a celkově se více hodí pro celoroční používání. Naopak nevýhodou umělých vláken je tendence se smrskávat a na exponovaných místech dokonce i drolit.

parkovat vůz bez možnosti garážování vyžadovalo udělat z otázky vodotěsnosti prioriu.

Nyní se vrátím zpět k mému netěsnícímu povozu. Ačkoliv za okny zuří léto, čas od času se přeci jen nějaký ten mrak mihne a parkovat vůz bez možnosti garážování vyžadovalo udělat z otázky vodotěsnosti prioritu. Co tedy bylo špatně? Zaprvé, nebyly pročištěny odtokové kanálky. O jejich neprůchodnosti jsem se dozvěděl, až když mi při brždění a prudké akceleraci (jak jen je 1700kg těžký vůz se 130 koňmi schopen) ve voze šplouchalo. Prvotní vzpomínky na šumící Řecké moře rychle vystřídaly obavy a zmatek. Nakonec jsem díky pročítání diskuzních fór objevil více než 10 (!) drenážních kanálků. Dva metry zemnícího kabelu (žluto-zelený „nulák“) rychle udělaly příboji přítrž.

Druhý nečekaný problém představovaly stavěcí šrouby střechy. V místě, kde se střecha rozpůlí, aby ladně zajela do prostoru za sedadly, jsou dva nenápadné stavěcí šrouby, které určují prohnutí celého ocelového rámu v rovině střechy vůči bočnímu okénku. Pokud je šroub zcela zamontovaný, boční sklo se těsnící gumy téměř nedotýká. Naopak přílišné odšroubování má za následek boční tlak na okno (příznivý efekt) a nemožnost usadit trn střechy do rámu čelního skla (pořádný problém, jelikož střecha pak nejde zajistit). Ve výsledku je nutné najít ideální kompromis mezi krajními polohami.

Ptáte se tedy, kam se podělo slíbené slepování? Ačkoliv do interiéru mého vozu již neteklo, Stále mě trápila taková drobnost. Na spodní hranu skla zadního okna navazuje krycí vinylový pás. Právě onen pás se od okna odlepil a utvořil tak „kapsu“ na déšť. Voda se po naplnění vzniklé dutiny přelévala všude, kam jen to šlo a mimo jiné i do prostoru mechanismu zvedání ocelového rámu. Ačkoliv hydraulické systémy jsou na kapalině v principu založeny, není třeba odborníka, aby věděl, že na takovém místě nemá dešťová voda co pohledávat. Bylo nutné onu mezeru zacelit, a protože jsem pravověrný autíčkář, musel jsem tak učinit ekonomicky. Naivní představa, že lze celý problém odbýt 3M oboustrannou páskou, vzala za své po prvním lijáku. Její polovina držela na skle, ale už ne na střechovici, ta druhá si ke svému působení vybrala přístup zcela opačný. Musel jsem najít důmyslnější způsob, jak pružně spojit porézní nesavý materiál, s materiálem neporézním, nesavým a navrch dokonale hladkým. Po bezesné noci strávené v zajetí internetu jsem vytoužený spojovací materiál našel a objednal. K tomu účelu jsem použil lepidlo na zacelení trhlin ve stanech, které se dá použít i na doplnění chybějícího kusu podrážky pohorek.

Celý obrázkový návod lze najít v přiložené galerii, tak jen stručně vypíšu jednotlivé kroky. Před tím, než se o něco podobného pokusíte, přečtěte si článek raději několikrát a prohlédněte si všechny přiložené fotky. Jakkoliv nenesu odpovědnost za případné problémy, které mohou následováním návodu vzniknout, velice by mě mrzelo, kdyby mojí vinou došlo nějaké nebohé kabrio k úhoně.

Z lepené oblasti jsem nejprve odstranil zbytky oboustranné pásky a náplavu z předešlých dešťů.

Celou kapsu jsem důkladně vysál luxem a odmastil lihem. Následovalo broušení spodní hrany skla, přes kterou bude přesahovat střechovice, hrubým brusným papírem. Zcela zbytečně jsem se bál smirkem přetáhnout. Lepidlo nakonec vytvoří malý přesah, který případné nedokonalosti bezpečně zakryje.

Nyní opět přišla řada na oboustrannou pásku. Konkrétně jsem použil pružící typ obdélníkového průřezu, šířky cca 19mm. Prozatím s neodlepeným proužkem na jedné straně jsem pásku nalepil těsně pod hranu skla, kde tvoří přechodnou oblast mezi dvěma vrstvami vinylu, a vklíněným oknem. Jednak tím zabráním vzdouvání pásu od okna a případnému napínání v lepené oblasti, především si předem napnu střechovici tak, abych při aplikaci lepidla nemusel řešit uprostřed vznikající boule. Stáhnul jsem ochrannou vrstvu z horní části pásky a přilepil k ní vinyl tak, aby byl rovnoměrně napnutý po celé šířce. Ideální je začít přitiskávat materiál od prostředku ke krajům. Páska potřebuje pár hodin k zavadnutí a správnému vytvrdnutí kaučukové vrstvy.

Když je spodní hrana skla obroušená, odmaštěná a těsně pod ní jsou k sobě vrstvy střechovice přilepeny páskou, nastává chvíle pro samotné lepidlo. Doporučuji pořídit vytvrzovací agent, který celý proces významně urychlí. Šev, který vznikl nad oboustrannou páskou, jsem pro jistotu ještě jednou očistil, tentokráte ředidlem (funguje jako zmíněný agent). Nyní je důležité odjistit a přizvednout střechu. Mezi hranu střechy a čelního skal jsem dal PET lahev zpola naplněnou vodou. Střecha tím není napnutá a na lepidlo nebude působit smykové napětí.

Samotnou aplikaci lepidla je dobré začít od kraje, jelikož jde o nejnamáhanější část celé opravované oblasti. Přebytků lepidla se bát nemusíte, pomocí žiletky a ředidla půjde nežádoucí přesah odstranit. Já osobně otázku množsví řešil přístupem „lepší hodně, než málo“. Celý šev jsem samozřejmě nelepil najednou. Celkem jsem měl pět lepících etap, přičemž jsem začal na jednom kraji a po aplikaci lepidla přišli na řadu klasikové (zátěž). Mezi vrstvu lepidla (vyteče až nad šev, což je v pořádku) a zátěž doporučuji umístit přiložené igelitové rukavice. Z nějakého důvodu lze slepit sklo a vinyl ale nikoliv polypropylen. Po slepení krajní pětiny jsem se přesunul na opačný konec. S dodatečnou zátěží jsem lepidlo nechal přes noc v garáži tuhnout (pokud nemáte vlastní garáž, doporučuji sehnat alespoň na tuto část jiný přístřešek, lepidlo nemá při vytvrzování rádo déšť ani přímé slunce).

Stejným postupem jako u krajů jsem slepil zbývající tři pětiny, s tím že jsem lepil opět od kraje mezery, nechal chvilku zatuhnout, a začal lepit opačný konec. Prostředek jsem si nechal až na třetí den. Jednak jsem chtěl kontrolovat postup tuhnutí neozkoušeného lepidla, a především rychle docházely knihy. Zpětně vzato, nejspíš by nebyl problém slepit prostřední kus najednou, hned po zatuhnutí okrajů.

Když lepidlo vytuhlo a klasici se opět uhnízdili v knihovně, zůstaly po igelitových rukavicích nepěkné vroubky. Aplikoval jsem poslední vrstvu lepidla, která se bez zátěže pěkně rozlezla do všech mezer, aby utvořila víceméně hladký povrch. Nyní je potřeba naposledy nechat lepidlo odpočívat. Jelikož je poslední vrstva krycí, opravdu se vyplatí lepit ji ráno, vůz umístit do sucha a stínu a přiblížit se k němu až následující den. Až na samotný závěr je čas vytáhnout PET lahev a napnout střechu.

Celá lepící epizoda mě stála asi 500 Kč (oproti předpokladu bohatě vystačí jedna tuba) a již šest týdnů spoj zdatně odolává nepřízni počasí. Prozatím snáší jak tropická horka, přímé slunce a karibské bouře, tak i časté natahování a stahování střechy. Pokud byste až nyní odhalili zapomenutý růžek či trhlinku, lze ji bezpečně doplnit zbylým lepidlem.

Vypadá celé snažení profesionálně? Tak napůl. Nutno podotknout že zručný člověk, což já rozhodně nejsem, by to jistě zvládl esteticky lépe. Velikou výhodou je, že celá práce, bez započítání dlouhých přestávek na vytvrdnutí přestávek, trvá asi tři hodiny a stojí půl Palackého (i s poštovným). Celý postup půjde s plátěnou střechou podstatně snáz, jelikož plátno na rozdíl od vinylu nepruží a je savé (nezapomeňte jej zbavit impregnace, ideálně poslouží zbytek směsi do ostřikovačů). Protože jsem na poslední krok nemohl využít luxusu garáže, pořídil jsem sobě plachtu (armyshop, jehličková za pár šupů) a tou jsem lepenou oblast chránil před povětrnostními vlivy. V případě nejasností, tipů na vylepšení postupu, nebo jen potřeby vynadat mi, jak neodborně hyzdím svůj čtyřkolový klenot, neváhejte psát komentáře. Pokud zamýšlený příspěvek obsahuje příliš mnoho sprostých slov, než by bylo možné uveřejnit, jistí to mail.