Auta roku podle redakce Autíčkáře

Náš letošní rok byl vážně pestrý. Autíčkář ušel velký kus cesty k tomu, aby se stal “velkým” webem a v rámci toho jsme řídili spoustu aut. Proto naše “auta roku” zahrnují všechno od starého BMW až po… no, nebudeme nic prozrazovat, přečtěte si to sami.

Matějova 1. volba: Sloník

Jakkoli se tato volba může zdát překvapivá, skutečným autem roku je pro mě právě moje, teď už bývalá, E34. Milovaná a nenaviděná, pomalá a rychlá zároveň. První vlastní a současně první prodané auto. V tomto výčtu už by snad chybělo jen ‚první bourané‘, ale tenhle titul náleží jisté škodovce, která se kdysi dávno rozhodla kácet jabloně.

E34 mi pomohla pochopit, co vlastně od aut čekám, co chci a oč naopak nestojím. Na tomto místě můžete namítnout, že to se mnou jde pěkně z kopce, když jsem ji nahradil Fiatem 500 v barvě stroje na zmrzlinu. Pravdou je, že každodenní použitelnost hlavně ve městě, kde se nejčastěji vyskytuju, je pro mě aktuálně důležitejší.

Ale vzpomínat se má v dobrém, a to taky dělám. Nic nenavodí pocit odcházejících osmdesátek víc než starý bavorák. Nebo Michal David a třeba Jan Cézar, chcete-li, ale já se mám poměrně rád. Starý bavorák s typickou čtveřicí kulatých světel, kapotou otevíranou dopředu, ledvinkami ještě ‚nastojato‘, velkým volantem a palubní deskou natočenou k řidiči. Ať jsou tahle auta jakákoli, vždycky se za nimi otočím, i když jsou v sebehorším stavu. A za volantem starého bavoráku taky poznáte, o čem to pořád mluví alfisté. Ano, už i řidiči BMW z dob oversized blejzrů a bílých ponožek v mokasínách se zdraví.

Takže přeju Sloníkovi ještě hodně života s ručičkou otáčkoměru nad číslem 4 a příkladné péče, které se mu nyní dostává. Něco mi říká, že o něm ještě uslyšíme.

Matějova 2. volba: Fiat 124 Spider

Největším počinem letošního roku na poli nově představených automobilů shledávám Fiat 124 Spider. A to hned z několika důvodů. Prvním je, že Miaty mají všichni. Jsou sice skvělé, úžasně zábavné a nenáročné na provoz, ale mají je všichni. A tím myslím opravdu všichni. Jen u nás v redakci jsou dvě. Navíc mi připadá, že i když jsou často upravovány, začínají se jedna druhé hodně podobat.

Ale konkurence Miaty prostě neexistuje. Až italský roadster slibuje spojení odolné japonské techniky se špetkou italského šarmu. Vzhled se nemusí zamlouvat každému, ale kdo shledává Miatu příliš chlapeckou a mladistvou, nebo prostě hledá něco elegantnějšího, a přitom nechce roadster německých důchodců, může ve Fiatu najít zalíbení.

Na detaily si musíme ještě počkat, stejně jako na celé auto. Nebyli by to totiž italové, aby nepřipravili nějakou kulišárnu. Takže, čím to nakonec shodí? Cenou? Výkonem? Nebude samosvor? Nebo to bude blbě naladěné? A co Abarth, bude vůbec? Já osobně FCA fandím a tak doufám, že se italský krasavec se zadkem Viperu povede. Protože bych ho sám moc chtěl.

Dominikova volba: Subaru BRZ

Óda na řidičský purismus, návrat do devadesátek a také kupé, které má i přes svou skromnou velikost všechno na svém místě. Z aktuální produkce všech možných značek se sype jedno překoňované auto za druhým, řeší se vektorování točivého momentu, driftovací módy a další vychytávky a fíčury, jako by se zapomnělo, kdo tomu všemu vlastně šéfuje.

Subaru BRZ nemá jízdní módy, nemá volitelné mapy plynu, a co stavím na pomyslný vrchol, nemá ten podělaný stop-start. Místo toho má dvoulitrový atmosférický boxer, umístěný proklatě nízko u země. Má manuální převodovku s tak dokonale mechanickým řazením, že každá změna rychlosti zavání jistou formou erotična. Má samosvorný diferenciál, díky kterému je ustřelování zádi dokonale plynulé, čitelné a řiditelné. A má vycizelovaný podvozek, díky kterému se nebojíte vrhat s vypnutou stabilizací do utažených zatáček, neboť jeho vyváženost a odezva jsou zcela bez diskuzí.

Subaru nám zkrátka a dobře naservírovalo old-school řidičský nástroj, díky kterému sice nebudete nejrychlejší, ale budete se bavit nejlépe ze všech. A víte, co se stalo, když ho uvedli na trh? Lidé ho nechtějí! Kolem dokola slyšíme ze všech stran prskání nad turbenými motory, nad obézními auty a nad ztrátou orientace na řidiče, aby když se konečně objeví to vysněné auto, vybavené točivou atmosférou a vším okolo, byl problém zase v tom, že „nejede vodspoda“. Achjo…

Danova 1. volba: BMW Z1 

Výběr toho nejlepšího auta, kterým jsem se za uplynulý rok svezl, bývá obvykle poměrně složitá záležitost. Měl jsem možnost usednout za volant mnoha vozů, na některé jsem už zapomněl, na jiné bych nejradši zapomněl, ale většina aut ode mě má veskrze pozitivní hodnocení. Nejlepší může být jen jedno a letos to je kupodivu velmi jednoduchá volba. Já zvedám ruku pro BMW Z1. 

Asi to není překvapení, splnit si svůj sen, to se nestává zrovna každý den. Nejde však zdaleka jen o tohle. Zetjednička mě dostala svou úžasnou funkčností a bezprostředností. Čekal jsem od ní kroutící se karoserii, gumové řízení a podvozek tvrdý jak prkno. Dostal jsem však pravý opak, chirurgicky přesné řízení a neskutečně poddajný podvozek. Motor je umělecké dílo, minimálně po zvukové stránce rozhodně.  Malý roadster od BMW mi také pomohl ujasnit si, jaké auto budu chtít pořídit příští rok.

A to vytváří nový problém. Nutně potřebuju něco nemoderního, něco analogového, co by mi pomohlo posunout řidičské umění na vyšší level. Ideálně aby to bylo bez střechy a zároveň se to dalo provozovat celoročně. Prostě auto, do kterého se budu těšit pokaždé, když ráno vstanu. Jedním z požadavků je, že to nesmí být Miata, čímž se můj manevrovací prostor velmi zmenšuje. Potřebuji svoji soukromou Z1, ale jen za desetinu toho, co aktuálně stojí. Jo, čeká mě zajímavý rok.

Danova 2. volba: Ford Focus RS 

Letošní rok byl na zajímavá auta poměrně plodný. Mě nejvíce oslovil nový Ford Focus RS. Ty dvě magická písmena na konci jsou totiž u Fordu docela jasnou zárukou, že výsledek bude stát opravdu za to. První generace bláznivého Focusu byla hozenou rukavicí tehdějším ostrým hot hatchům, kterou se nepodařilo nikomu zvednout. Druhá generace byla moderním hot rodem v nejlepším slova smyslu. A co nás čeká od nejnovějšího přírůstku? Pohon všech kol, motor z Mustangu, disponující 350 plnokrevníky a manuální převodovka. Souboj s ostrým Golfem R či Subaru je jasná věc. Osobně si pak myslím, že z tohohle Focusu nebudou mít klidné spaní ani chlapci od Audi a Mercedesu. Velmi pozitivní překvapení je samotná cena, která jen lehce překročí hranici 900 tisíc. Tohle je jasný adept na nejlepší koupi roku 2016. A já už se nemůžu dočkat, až se dostanu za jeho volant.

Vavrisova 1. volba: Alfa GTV6

Můj letošní rok byl vzhledem k narození malého Vavrise dosti chudý na volný čas a tím pádem i na automobilové zážitky a ochutnávky. Vybrat to nejlepší, co muselo snášet doteky mých pazourů, tak bylo poměrně jednoduché a z letošní nevelké plejády jednoznačně volím starou Alfu s transaxlem. Ta hranatá škatule, která na zádi vozí nenápadné označení GTV6 a na všechny přísně hledí čtveřicí nevlídných kulatých svítilen, je napěchovaná nevšedními zážitky až po střechu. Syrové zadokolkové kupé je ten nejlepší lék na otravu moderním automobilem. Busso umí vyloudit zvuky, ze kterých mi běhá mráz po zádech ještě teď, a jeho výbušné reakce na každé polechtání plynu jsou přesně takové, jaké od sportovního auta očekáváte. Ovládací prvky obstarožní Alfice prosté jakýchkoli posilovačů a změkčovadel jsou pak postrachem všech metrosexuálů, kteří se naučili řídit ukazováčkem levé ruky a jemným podupkáváním koženkových mokasínek. Na dnešní poměry není nijak zvlášť rychlá, ani když se pekelně snažíte, a pokud nejste ochotni s lomozící masou plechu spolupracovat, stane se vyloženě pomalou. Souboj člověka s čirým analogovým a mechanickým strojem je ale  boží a nic více vzrušujícího jsem letos neřídil. Promiň Miato s kompresorem.

Vavrisova 2. volba: Jaguar XE 

Co se týče automobilových novinek, je to rozhodně těžší. Ale Focuse RS už zmínil Dan a MX-5 ND je sice výborná, ale to tak nějak všichni víme a nemusíme si to pořád připomínat. :-) Takže padla volba na britskou kočku. Role německé prémiové trojky byly kdysi jasně určeny a auta jednotlivých výrobců se dala charakterově snadno odlišit. Mercedes byl ten konejšivý a konzervativní, BMW sportovní a Audi se pohybovalo se superkvalitními interiéry a pohonem quattro někde mezi. Dnes se nám to však všechno rozplizlo do neurčitého homogenního rosolu a všechna auta jsou si velmi podobná. Charakterové znaky a drobné ‚neduhy‘ vymizely. Naštěstí je tady Jaguar a radovat by se měli zejména ti, kteří vyznávali tradiční hodnoty automobilů z Mnichova. Jaguar chce být jiný, chce sázet na sportovní notu prostřednictvím dokonale naladěných podvozků a řízení. Model XE je pro něj veledůležitý, protože by měl být páteří celé nabídky a ve střední třídě krást zákazníky jiným značkám. Určitě si vzpomenete, jak neslavně skončil první pokus Jaguaru prorazit ve střední třídě prostřednictvím bastarděte zplozeného na základu Fordu Mondeo. Na druhý pokus už to je ale úplně jiná písnička. XE má vlastní platformu, krásný design, stejně jako ostatní modely využívá skvělé automaty od ZF a v průběhu příštího roku přibudou i vlastní přeplňované benzíny řady Ingenium. XE je tedy můj automobilový hrdina tohoto roku a přeju mu, aby hlad staromilských bavoráckých fandů po staromilsky jezdícím BMW vyústil v hezké prodejní výsledky o kus na západ od Mnichova.

Zlokoččina 1. volba: Mazda RX-8

To auto jsem nikdy neřídila. Nejela jsem v něm ani jako ‚right seater‘, ani vzadu, ani v kufru. Neznám osobně nikoho, kdo by ho měl. Všichni mě před ním varují. Ale já ho prostě chci, potřebuju, musím ho mít! 

Tak za prvé, jeho architektura je geniální a jedinečná. Atrapy zadních sedadel má každá druhá plečka, ale kdo vám k nim nabídne i atrapy zadních dveří? Styl kupé, charisma roarsteru a praktičnost hatche, dohromady zabalené v unikátní plechové krabičce a opentlené exotikou. I ti, jimž tohle auto připadá hnusné jak opičí pozadí, musí pokorně přijmout fakt, že na silnici se dvě taková jen tak nesetkají. 

Zadruhé, pod kapotou pracuje poslední sériově montovaný Wankel, což je bez debat umělecké dílo strojařiny, byť nedoceněné a trochu kontroverzní. Točí až k nebeským výšinám a řve jako raněný tyranosaurus. Samozřejmě, má svoje mouchy, o nichž mě pravidelně informují všichni kolegové z Autíčkáře i jejich erudovaní přátelé pomocí sugestivních výrazů jako finanční sebevražda, sudy s olejem, sado maso, ba dokonce pi*ovina. Po intenzivní terapii mě většinou nadšení přejde, aby se za pár týdnů opět vrátilo v úplně stejné míře – společně s přílivem odhodlání všechny nesnáze překonat a bojovat za lásku až do roztrhání těla. Ruku na srdce, kdyby vám nabízeli Natalii Vodianovou, taky byste se ofrňovali, že má platfus a neumí uvařit svíčkovou?

Vzhledem k tomu, že během roku 2015 jsem se zabývala touto platonickou milostnou aférou víc, než je u mě běžné, obávám se, že posedlost půjde vyléčit jen vlastní zkušeností. Snad napřesrok nezazářím jako exemplární případ v článku ‚Top5: Auta, která vás promění v trosku, rozvrátí vám rodinu a přivedou vás do vězení‘. 

Zlokoččina 2. volba: Range Rover Autobiography

Jak říká můj tchán, koupit dobré víno za tisícovku zvládne každý idiot, ale koupit stejně dobré za stovku, to je jiné umění. Stejné je to s auty. Postavit na vítězný stupeň vůz, který stojí bezmála čtyři miliony, mi tudíž původně připadalo poněkud trapné. Jenže Range je opravdu to nejlepší, co se mi v uplynulém roce poštěstilo řídit. Je asi jediným autem, které si v mých očích absurdní cenovku dokáže obhájit. Nenabízí povrchní luxus ani samoúčelnou okázalost, nýbrž stoprocentní funkčnost na silnici i v terénu, při jízdě krokem i při letu na dálnici. Něco jako gentleman, který je solventní, úspěšný a sympatický, na rozdíl od svých darmožroutských kamarádů z klubu ale umí spravit pračku, maraton dává za 2:15 a …á jako bůh. 

Každá minuta za volantem je jedním slovem radost, s hybridním motorem navíc nezkalená výčitkou, že drancujete planetu za hranici únosnosti. Technologie v kabině nejsou průkopnické jako u Mercedesu, interiér nevyřvává přepych jako u Bentley, design je v zásadě stejný jako před dvaceti lety, ovšem co je důležité, je očím neviditelné. V partiích, jež jsou většinou vyhrazeny zrakům automechaniků, se skrývají poklady, jaké žádné jiné auto nenabízí a jen tak nabízet nebude. Nebudu opakovat, co již bylo řečeno zde, Range Rover zkrátka zůstává mým autem číslo jedna a jsem moc zvědavá, jestli na mě i v příštím roce nějaké vozidlo udělá tak mocný dojem. 

Fernieho 1. volba: Mazda MX-5 NA6

Na moje auto roku se ani nemusíte ptát, vždyť je přece jasné, že to bude MX-5. V té malé věci se zhmotňuje vše, co je podle petrolheadů správně. Pohon zadku, motor vpředu, téměř perfektní rozložení váhy. To, nad čím se slintá u BRZ/GT86 je tady v menším a nepraktičtějším balení. Pocit z jízdy umocňuje stažená střecha a člověk nějak nemůže přestat jezdit. To dokazuje i fakt, že se mnou za měsíc najezdila tři a půl tisíce kilometrů. Co dál dodat? Snad už nic, vždyť o Miatách už mluvíme až moc.

Fernieho 2. volba: Lincoln Continental

Autem roku, se kterým jsem zatím neměl tu čest, pro mě bude určitě Lincoln Continental. Oficiálně se sice představí až za měsíc, ale už teď víme, jak asi bude vypadat a co bude umět, takže to nevadí. Zlí jazykové sice tvrdí, že je to sprostá kopie Bentley Continental, ale víme, který Continental byl v historii dřív, že? Jsem zvědavý, jak se nakonec vyvrbí a jestli bude tím, co Lincoln vrátí do pozice konkurenta Cadillacu. Nějaký pohodlný sedan bych totiž v budoucnu nutně potřeboval. Hlavně až moji páteř začne unavovat snížená MX-5.

Vojtova 1. volba: Dodge Challenger Hellcat

Miluju klasické muscle cars, a nejvíc ze všeho miluju “Mopary” – tedy produkty koncernu Chrysler, jmenovitě pak značek Dodge a Plymouth. Vlastnil jsem postupně dva Dodge Coronet a vždycky jsem slintal nad původními Chargery, Challengery, Cudami, Road Runnery, Super Bee a dalšími monstry. Miloval jsem nejen to, že měly ve své době špičkovou techniku, nejlepší podvozky mezi amerikami té doby a fantastické motory, nejen pro jejich technický purismus, ale také pro jejich šílenost navenek. Obdivoval jsem, že se někdo odvážil navrhnout a do výroby prosadit auto pojmenované po zemní kukačce z kresleného seriálu (Road Runner) a dokonce mu dal klakson, který dělal “mik-mik”. Dostávaly mě nejen bláznivé odstíny laků karoserie, ale i jejich názvy. To, že někdo použije pro sériové auto tak hravé názvy jako GreenGo, Plum Crazy nebo Go ManGo. Bavilo mě, že se barva Curious Yellow jmenovala po neslušném filmu. Zbožňuju zvuk chryslerovského motoru s otevřeným výfukem. A vůbec mi nevadí, že jejich design byl vždycky tak o půl modelového cyklu za konkurenty od Fordu a GM. 

Takže je jen logické, že když Dodge drobným faceliftem zařídil, že jeho retro Challenger vypadá mnohem lépe než předtím, dal do něj moderní a příjemný interiér, a celé to završil paletou křiklavých barev a šíleným motorem o výkonu 717 koní, zjihnul jsem. Ano, ve výsledku bych si nakonec koupil Challenger SRT Shaker s vibrujícím sáním na kapotě, protože sedm set koní je vlastně zbytečných. Ale jsem hrozně rád, že  něco jako Hellcat může vůbec existovat, a ještě raději, že si takovou věc mohu koupit.

Vojtova 2. volba: Ford Mustang

Kromě toho, že jsem měl vždycky rád muscle cars, miloval jsem odjakživa gétéčka. Snil jsem o dlouhonohých Jaguarech a okouzlujících Astonech. Ale i když jsem někdy dostal záchvat odvahy a začal přemýšlet, že bych si nakonec mohl onu XK8 či XJ-S pořídit, odradila mě vždycky představa servisních nákladů britského plnokrevníka. A když jsem si jednou pořídil sedan ve znaku, moje obavy se potvrdily. 

Proto jsem vždycky toužil po tom, aby někdo postavil klasické GT pro obyčejné lidi. Auto, které by mělo všechny důležité atributy – silný motor pod dlouhou kapotou, sportovní a přitom komfortní podvozek, pohodlnou kabinu, působivý vzhled – ale provozní náklady a nejlépe i pořizovací cenu dostupnou běžným smrtelníkům. Ford mi to přání splnil a Mustang je pravděpodobně nejlepším shrnutím všeho, co jsem kdy od nového auta chtěl. A jako bonus si ho můžu koupit dva kilometry od domu, s plnou zárukou a kompletním servisem. Jen mi pořád chybí ten milion…