Ručičkové stopky, řev motorů a štěstí i se zmrzlýma nohama. Poprvé na setinové rallye 7 Castles Trial

Nabídka zúčastnit se akce pořádané organizací Classic Rallye mi spadla do klína snad přímo z nebe. Coby osoba světem veteránů víceméně nepolíbená a dosud ho pouze z uctivé vzdálenosti obdivující, jsem dostala možnost usednout do Porsche 356 z roku 1961 a vyrazit na 7 Castles Trial 2024, setinovou rallye určenou pro vozy starší třiceti let. Na takovou výzvu se neodpovídá jinak než ANO – a to i v případě, že máte zkušenosti limitně se blížící nule a už v okamžiku souhlasu se vám začíná točit hlava nervozitou.

Marně lovím ze zaprášeného zákoutí mozkových závitů vzpomínky z orientační jízdy Giornata Lancisti, kterou jsem absolvovala před dvěma lety s Honzou, a přitom zaháním neodbytné pochybnosti: určitě zabloudíme… o testech přesnosti nemám ani páru… a co když ten poklad rozbiju? Moje strachy korunuje informace, že druhým členem posádky bude Samuel Vanko, šéfredaktor slovenského magazínu Veterán, tedy profík na slovo vzatý. Mám šanci se znemožnit na mezinárodní úrovni! Jenže zvědavost a touha něco zažít je silnější. Nezbývá, než skočit do vody a plavat.

Pokud jste se znalostmi o setinové rallye na stejné úrovni jako já, přiblížím vám základní princip jednoduše. Jedná se v podstatě o orientační závod, který se skládá ze čtyř etap a jeho součástí jsou takzvané testy přesnosti. V první řadě jde tedy o to, trefit správně trasu podle roadbooku. V něm jsou velmi podrobně vyznačeny všechny odbočky – dozvíte se, v jaké vzdálenosti od startu se nacházejí i v jakém místě, například na konci obce či v blízkosti kostela či velkého stromu. Na trase jsou dále rozmístěny časové zkoušky, přesněji řečeno testy přesnosti – úseky, které je třeba projet za stanovený čas s přesností na setinu vteřiny. Dopředu se dozvíte délku v metrech i čas ve vteřinách, na vás je spočítat si průměrnou rychlost, kterou úsek pojedete. Za každou odchylku sbíráte trestné body, cílem je skončit s co nejmenším počtem. A to je vlastně všechno – zní to náramně jednoduše.

Deštivé ráno na startu

V sobotu 20. dubna se na parkovišti společnosti Engine u obchodního centra POP Airport začínají sjíždět účastníci už kolem půl sedmé ráno. Poznávám naleštěné exempláře ze Škoda muzea, třeba Tudor z roku 1948 nebo Spartak z roku 57, postupně ale přibývá pestrá směsice, v níž nechybějí Alfy Romeo, Porsche, Austiny, BMW a Mercedesy, zastoupena je i Amerika s několika Fordy od Escortu až po Mustang.

Všechno prostupuje vůně špatně spáleného benzínu a osazenstvo aut se rychle utíká schovat pod střechu. Vzpomínáte-li si, jaké bylo minulý víkend počasí, je vám jasné proč. Během snídaně mi spadl první kámen ze srdce, neboť se ukázalo, že pilot, jemuž budu dělat navigátora, je nejen sympatický chlapík, ale navíc si díky bohu nedělá o našem celkovém umístění o nic větší iluze než já. Fasujeme čísla na auta a roadbooky, v nichž se během chvíle, kterou mám k dispozici, pokouším zorientovat. Pamětliva dobrých rad, jež jsem obdržela od zkušenějších, dopředu počítám průměrné rychlosti časových zkoušek. A pak už běžíme do auta – s číslem 11 startujeme co nevidět!

S naším závodním speciálem jsem měla možnost se trochu seznámit asi týden před akcí. Vyroben byl roku 1961 a pod kapotou už má silnější šestnáctistovku, samozřejmě vzduchem chlazenou. Držet krok s běžným provozem na silnici dokáže naprosto bez problému, a co pro mě bylo nejpřekvapivější, skvěle se ovládá. Jistě, práce s volantem vyžaduje – hlavně v nižších rychlostech – trochu víc síly a trefit trojku místo jedničky chce trochu pozornosti, na řízení ale nepotřebujete žádnou mistrovskou finesu ani předchozí zkušenost. Jelikož se některý z předchozích majitelů podobných závodů účastnil, nechybí zde ani analogový tripmaster, který načítá ujetou vzdálenost. To se nám bude hodit. 

S přesností na setinu

Hned pár metrů za startem čeká první test přesnosti, přehledná rovinka o délce 140 metrů – prvních 100 metrů má předepsaný čas 14 vteřin, celkový čas na 140 metrů činí 21 vteřin. Nasbírali jsme prvních 109 trestných bodů. Zdá-li se vám to hodně, vězte, že může být mnohem hůř. Hned další zkoušku jsme epicky podělali, když nám na nádvoří bývalého automuzea Praga ve Zbuzanech nedošlo, kam máme odbočit, a polovinu čtyřetapové trasy jsme úplně minuli. Tentokrát to bylo za 3000. 

Dlužno říci, že máme drobnou nevýhodu. Naší daní za maximálně cool auto je tachometr v mílích, navíc se stupnicí, na níž jsou vyznačeny pouze desítky (rychloměr v kilometrech je sice rovněž přítomen, ale na jeho titěrné a velmi schematické stupnici už nejde odečíst téměř nic). Ve výpočtech průměrné rychlosti je tedy o jeden krok víc a její přesné udržování na trati taky není zrovna legrace. K tomu jsme se srdnatě přihlásili do kategorie mechanických stopek a při měření znovu objevuji krásy ručiček. Už jsme se ale shodli, že dnešním cílem je hlavně neskončit v hlubokých lesích, kde žijí lvi, a užít si trochu zábavy a hezkých výhledů. Po cestě navíc potkáváme stanoviště, na nichž sbíráme razítka jenom za průjezd. Alespoň nějakou odměnu tedy dostáváme úplně bez práce.

Škoda, že na zmíněných hezkých výhledech s námi příroda zrovna nespolupracuje. Z nebe neustále něco padá a taky je kosa, až láme v kostech. Člověk by si řekl, že při sezení v autě vás nic z toho nemusí trápit, jenže auto nejen netopí, ale všemi škvírami do něj mocně táhne, okno se navíc mlží tak, že musíme co chvíli větrat. Za chvilku už mám na sobě všechno, co jsem si vzala do zásoby, včetně teplých rukavic. Na první zastávce ovšem zjišťuji, že v mrazivé mizérii nejsme sami. Nejčastější dotaz, který mezi účastníky padá, zní: tak co, topíte? A následuje bledá závist nebo solidární zaláteření. Horká káva teče proudem a potřebnou energii do zkřehlých těl dodávají famózní dvojctihodné koláčky v dobřichovické restauraci U věže. 

Nekonečné počítání

Vyjíždíme do druhé etapy vedoucí přes Mníšek pod Brdy, Nový Knín a Neveklov až do Benešova. Hned za startem přichází kromě plánovaných testů přesnosti i jeden tajný. Ty jsou na trase celkem tři, většinou někde, kde je nejmíň čekáte. Jeden z nich jsme tak například projeli, aniž bychom si ho vůbec všimli. Ve chvíli, kdy se na místě navigátora začínám cítit docela sebejistě, se nám v Novém Kníně podařilo špatně odbočit a udělali jsme si neplánované poznávací kolečko po krásách obce. Odečítání roadbookových pokynů podle tripmasteru je sice skvělý systém, ale bezchybně funguje, jen když je měření vzdálenosti přesné. A to na našem tripmasteru úplně není. S přibývajícími kilometry tedy musím k daným údajům připočíst vždycky něco navíc, a to už je prostor pro chybu. Když se pak navíc ztratíte, najedete další kilometry, s nimiž se v roadbooku nepočítalo. Realita tedy ve srovnání s růžovými plány hraje všemi barvami. K tomu máte nohy zmrzlé na kámen a podle intenzity deště pořád dokola rumplujete s páčkou stěračů…

Na druhé straně je tu překrásná krajina a silničky, na něž bych se bez pokynů roadbooku sama nikdy nevypravila. Proplétají se mezi těmi nejmenšími vískami středních Čech, vedou skrz půvabné listnaté lesy, které se právě probouzejí k životu. Místy je ta zářivá zeleň až oslňující. Nečas za okny nás sice nemotivuje k zastávkám spojeným s obdivováním přírodních krás, ale i z kabiny je to pastva pro oči. Už si neděláme hlavu s časovkami a některé jedeme takříkajíc na pocit. Právě u jedné takové se nám podařilo nebývale zabodovat, ale to se dozvíme až mnohem později. A když se téměř v závěru u jednoho testu porouchá laserová měřicí brána, je nám to úplně jedno. Vylézáme z aut, jejichž dlouhá řada je vítanou atrakcí pro kolemjdoucí, klábosíme a neskrývaně se radujeme z faktu, že zrovna přestalo pršet.

Úspěšně v cílové rovince

Na poslední etapě, kdy si beru do ruky volant, dokonce zpoza mraků občas nesměle vykoukne slunce. Jedeme v pestrém vláčku brblajících autíček, odpovídáme domorodcům, kteří na nás ve vesnicích nadšeně mávají, a máme radost, že jsme tady. Mně navíc hřeje dobrý pocit, že se mi ani jednou nepovedlo blbě zařadit a vyloudit zvuk, při němž uši i ostuda bolí stejnou měrou. Projetí cílovou rovinkou pak přináší bohatou směsici pocitu úlevy, nadšení, že jsme to dali, a lítosti, že už je konec.

Úplný konec ale ještě čeká. Od vyhlášení výsledků neočekáváme žádné zásadní překvapení, přesto se jedno dostavilo. Na druhé tajné časovce jsme skončili na druhém místě s pouhým jedním (sic!) trestným bodem. Jaká smůla, že se zde vyskytli ještě větší mega-masteři a ulovili nulu. I tak je to ale pecka! V celkovém pořadí jsme obsadili nikoli hvězdné, ale ani ostudné (koneckonců, ostudná v tomto závodě není žádná příčka) 54. místo z jednašedesáti. Pokud by vás zajímaly podrobnější výsledky, najdete je na tomto odkazu, ve stručnosti se hodí říct alespoň tolik, že první dvě příčky obsadily maďarské posádky – s Austinem Healey 3000 a BMW 2002 – a třetí byla posádka česká v Jaguaru E-Type.

Asi nemusím zdůrazňovat, že večer jsem strávila nad inzercí – výběrem vhodného vozu pro příští ročník. I když je můj vztah ke starým autům (hlavně vlivem zkušeností s vlastním vozovým parkem) velmi ambivalentní, dnešní den ve mně opět probudil lásku k nim. Nákupní elán mě sice bezpochyby přejde, až zkontroluju stav svého konta, ale třeba se stane další zázrak a budu moci vyrazit znovu. Pokud máte doma vhodné vozidlo – a nemusí to být hned veterán za miliony – určitě pojeďte taky. Ten zážitek stojí za to!

Za možnost závodit v úžasném Porsche 356 děkuji Portu Gallery, v jejímž vlastnictví se vůz nachází. Mimochodem, její další automobilové skvosty si můžete 18. května prohlédnout v Litoměřicích v rámci akce Den otevřené garáže 2024.