Zelená bestie

Zvuk jako by utichl, ale to se jen pilot agresivně zeleného Lamborghini Murciélaga, toho zlého netopýra zanořil za skálou v táhlé levotočivé zatáčce. Za pár sekund je již slyšet znova a o to pronikavěji. Sání syčí, motor se nadechuje a mohutně akceleruje ven z další tentokrát pravotočivé ostré projížděné na dvojku. Pevný stisk hliníkového pádla a robotizovaná převodovka systému ISR řadí trojku a já se plně soustředím na následující krátkou rovinku. Nade mnou skála, pode mnou ostrý a příkrý sráz. Člověk nesmí udělat jedinou chybu, přitom si stále zvykám na klasicky italský posez na dlouhé ruce a krátké nohy v tomto posledním, skvělém a nefalšovaném dvanáctiválcovém Lambu.

Zvuk opět jako by utichl, ale to se jen pilot agresivně zeleného Lamborghini Murciélago, toho zlého netopýra zanořil za skálou v další levotočivé zatáčce. Za pár sekund je již slyšet znova a ještě pronikavěji. Sání syčí, turbo jemně hvízdá a motor se nadechuje v poněkud jiném rytmu a počtu válců. Vše napovídá tomu, že pětiválec se svým hřmotným brbláním proniká do ticha okolní krajiny středomořského ostrova. Kde je to Murciélago k sakru, ptám se? Byl to snad jen optický klam, čirá fata morgána? Za další zatáčkou je již hádanka skoro vyřešena. Mačkám tuhou spojku, řadím rychlým pohybem zápěstí trojku a přidávám plyn nekompromisně až na kobereček. Sání syčí, turbo se roztáčí a já slyším to hromobití pěti válců Fordu Focus RS, které se valí krajinou jako protržená hráz přehrady. Veškerý výkon nyní musí zvládnout přenést na rozpálený asfalt dvě přední pneumatiky o šířce pouhých dvěstětřicetpět milimetrů. Ještě, že jim pomáhá velmi chytré zavěšení Revo Knuckle a mezi nimi je umístěn samosvorný diferenciál Quaife.  Pak se opět hřmotný rallyový zvuk intenzivnější, než u Audi Sport Quattro na chvíli odmlčí tím, jak se silnice opět zařezává mezi stěny kaňonu.

Zvuk jako by utichl, ale to se jen pilot agresivně zeleného Fordu Focus RS, toho zlého Quattra zanořil za skálou v další levotočivé zatáčce. Už je blízko, je cítit odér spáleného benzínu, gum a trocha spojkového obložení v ovzduší. Za další pravotočivou zatáčkou se určitě vynoří a já ho spatřím v celé kráse, jak vyjíždí lehce bokem. Tančím prsty na volantu s mírným kontra a skoro rovně a pod plným plynem vstříc další krátké rovince zaříznuté do příkrého svahu úpatí hor. A už je to tady. Zelená bestie vyjíždí ze zatáčky vstříc divákům. Pevně držím řídítka skoro rovně, páčku plynu pod pravým heftem drtím nadoraz a agresivně zelené jednoválcové Kymco MXU 3.10 Green line driftuje plynulým kontrolovaným smykem zpoza pravotočivé zatáčky. Je to čirá radost z jízdy, ultimativní řidičský zážitek. Cože? Jáká řidítka? Jáké Kymco? Zklamal jsem vás, viďte. Poslední uplynulý týden jsem strávil na slunném a opravdu malebném ostrově Samos, místem úkrytu filozofa Pythagora. Trochu té filozofie a poezie jsem musel nasát v té jeho jeskyni ukryté vysoko v horách. Dříve se ostrovy v Egejském moři zdolávali lodí a když už se muselo na pevninu, muselo se pěšky a náklad dát na oslíka. A nám celý týden toho oslíka dělalo právě jedovatě zelené Kymco.

Kymco je poměrně jednoduchá, malá čtyřkolka sportovně rekreační série, s jednoválcem 300cc a výkonem tak akorát dostatečným, vzhledem k povaze podvozku a přilnavosti pneumatik. Je to verze čtyřkolky, která má pouze zadní náhon řetězem, centrální jednokotoučovou zadní brzdu a dvě kotoučovky vpředu. Teď ovšem přijde to zásadní. Podobně jako motokáry, tohle Kymco postrádá jakýkoliv diferenciál. Převodovka je plynulá, zkrátka variátor a odstředivá spojka spolu se stálým převodem řetězem na hnaná zadní kola. Ano, je to zkrátka zadokolka a to já mám rád. Tyhle čtyřkolky jsou vážně ideálním náčiním na přesuny po menších ostrovech mezi plážemi. Nedávno jsem si myslel na tom stejném ostrově, že ideálním vozítkem bude Suzuki Jimny, jenže poté co jsme se s ním v jedné horské vesničce zasekli v uličce mezi domy a vycouvat ten příkrý kopec nahoru nebyla žádná legrace, zařekl jsem se, že na Samosu budu jezdit už jen na čtyřkolce. No, předevčírem jsem se dokázal i s Kymcem zaklesnout v jedné ještě menší uličce v městečku Karlovassi, v místě silně připomínajícího Stínadla z Rychlých Šípů. A protože mám Rychlé Šípy svázané knižně ještě uchované doma v knihovničce, asi mě vážně baví a přitahuje hledat zkratky v neznámém městě v uličkách plných pověšeného prádla přímo pod uzounkými pavlačemi. Je to dobrodružství. A rádi se na to naše dobrodružství a pak nemotorné vyprošťování našich místních motorových přibližovadel dívají místní kočky.

Kočky jsou vlastně na Samosu všudypřítomné. Jedna dokonce umí snad i prodávat bižuterii v místním obchůdku pro turisty. Jiné, se jen tak nečinně poflakují po okolí, jako jsme to ostatně dělali celý minulý víkend i my se slečnou Krabovou. Všudypřítomné jsou na tomto ostrově i auta. I kdybych si býval byl na víkend neobjednal podívanou v podobě rallye klasických veteránů a youngtimerů „Tour de Samos“, bylo stále na co koukat.

Je to ostrov plný hrdinů minulosti, ráj bazarového snílka a současně hřbitov velmi zajímavých plechcupových speciálů. Většina z nich si svoji smrt mezi olivovníky nezaslouží. A některé exempláře, ač vypadají umrle a odhozeně ve skutečnosti stále fungují. To jsem si všimnul především u malých tříkolových pickupů Mazda, se kterými místní rolníci opravdu jezdí na svoje kamenité vinice. A když jsem spatřil v chroští červeného Mini Coopera, už jsem spřádal plán jak s ním dojedeme na trajekt, přejedeme Řecko, Makedonii, Černou Horu a přes Chorvatsko, Slovinsko se s ním vítězoslavně dostaneme domů. Přišel jsem asi už trochu pozdě. Miník už byl ze spodu moc chycený. Snad ho někdo někdy zachrání, ale když se zeptáte místních koček, prozradí vám jednu pravdu o tom, že jejich páníčkové bývají často ještě pohodlnější než ony sami.  I proto na ostrově objevíte i několik zkrachovalých dealerství automobilů, z nichž nejpůsobivější byla jedna dávno prázdná výkladní skříň sem tam posetá lejstry a papíry, před níž parkoval opuštěný, možná kdysi nový a nikdy nikomu neprodaný Mercedes 190E.

Ale, když jsem už začal tak dynamicky a nalákal vás na ten automobilový zážitek, je čas to rozvést. Na čtyřkolce vážně zažijete hodně intenzivní řidičskou zábavu. Pokud umíte na motorce, fakt, mít před sebou řidítka vás nerozhází. Pokud jste kdy jezdili zahradní Terrou, ani ovládání plynu páčkou pod pravým heftem ne. O moc víc se nemusíte starat. Pravá brzdová páčka ovládá přední brzdu a levá zase zadní brzdu a to máte k dispozici ještě nožní „ručku“. Zásada ježdění se čtyřkolkou je plynulost a menší nájezd do zatáčky, ze které pak už velmi brzy začnete plně akcelerovat ven. Je potřeba nepřehnat nájezd, nevyvolat nedotáčivost, která navíc může velice rychle umět vyústit v jízdu po dvou kolech a kolostřešní situaci. A tohle máte nato tata. Kdo neumí na motorce a neumí se správně naklánět do zatáček a jet zatáčku se správným pohledem stylem koukám kam jedu se stále přidaným plynem, dostane se tutově do bodu krizového vyděšení. A to typicky v momentě, kdy pojede pravotočivou zatáčku mírně z kopce, přežene nájezd, lekne se, ubere plyn a celá čtyřkolka se bude vesele sunout ven do protisměru, do olivivého háje, do kamenné zídky, čí přímo do kamenité vinice. Tohle jí nesmíte dovolit. Když se naučíte správně zvládnout nájezd, což jde líp na šotolinové cestě , dočkáte se jen náznaku nedotáčivosti, ale plynem krásně přesunete váhu na zadní poháněná kola, ty se vlivem absence diferenciálu trošku smeknou, povolíte si na řidítkách, korigujete plyn a krásně, jemně driftujete ze zatáčky ven.

Navíc naladění čtyřkolky může obsahovat hned několik automobilových koncepcí. Když si zadní nápravu zatížíte například slečnou Krabovou…  No zatížíte je otřesné slovo, za to budu kamenován, a sám přesunu váhu taky víc dozadu, začínám mít ze svého Kymca trošku takovou klasickou Porsche 911 Carrera 2. Trakce je famózní a jediné co je třeba si hlídat je nedotáčivost předku. Pokud jedu sám a nahrhnu se víc dopředu, mám z ní klasického bavoráka se vším všudy. Zadní náprava lehce za apexem ulítne a člověk jen plynem koriguje míru vybočení zadku. Je to velká zábava. V jádru je ale čtyřkolka podobná nastavení auta s motorem uprostřed. A je právě vtipné hledat tu balanci mezi přetáčivostí a nedotáčivostí zároveň. Maximálku toho stroje jsem změřil na nějakých 80 km/h , ale čert to vem. Byla to taková zábava a každý večer jsem z pláže přijížděl zmakaný jak závodník po podniku 300 zatáček Gustava Havla.

Byla to krásná dovolená. Samos je nádherný ostrov plný opravdu delikátních zatáček v kopcích nad menšími rodinnými letovisky a posetý vážně zajímavými automobilovými hrdiny minulosti. Budu se sem zase rád vracet a jednou, třeba opravdu jednoho toho místního plechcupového speciála odtud dovezu domů. Zkrátka jen odmítnu nastoupit opět do letadla.