Jak (ne)koupit Alfu za cenu plechcupového speciálu

To takhle jednou byla zima. Ne taková ta pěkná Ladovská plná sněhu a zadokolek, ale šedivá, nudná, prosolená, oslizlá a depresivní. Na dílně se nic moc dělat nedalo, protože příděl dřeva na sezónu už vyletěl komínem, víkendovky byly zazimované v garáži a vlastní celoroční auto nebylo, takže jsem musel jezdit šedivým Fiatem Stilo 1.6 své mámy, která se jej rozhodla pro nedostatek výbavy a výkonu vyměnit za něco s větším počtem turb a tlačítek.
To auto je svým způsobem tak tragické, až vlastně může působit veselým dojmem. Jeho podvozek je strašlivě měkký a poddajný, díky čemuž se na rozbořených okreskách dá celkem uhánět a není třeba si na každém hrbolu držet hlavu naraženou na krku a plato vajec na zadních sedadlech zůstane bez úhony, ale limity v zatáčkách jsou něco, co opravdu člověk zkoušet nechce. Korunu tomu všemu nasazuje řízení, které svým feelingem USB volantu z tržnice vytváří spoustu otázek na téma možnosti a způsoby propojení volantu s koly. Když už je řeč o volantu, tak ten vzali z dodávky Ducato a svým průměrem a tloušťkou věnce připomíná víc mlýnské kolo než volant. Asi nejvíc emocí v člověku vyvolává Stilo svými elektrickými vrtochy, kdy má ten krám pro každý den v týdnu novou varovnou hlášku.
Shodou okolností tou dobou začala kamarádova Marea připomínat víc auto Flintstoneových než něco co by ještě mělo dostat další technickou a tak chtě nechtě řešil náhradu. Požadavek byl na přiměřeně slušné, pětidvéřové a benzínové auto do 50kkč a 150tkm s tím, že horkým favoritem byla Alfa 156 v kombíku.
Svého času se mi 156 strašně moc líbila. Dokonce jsem i jednu tak nějak omylem chvíli používal a bylo to opravdu skvělé řidičské auto… dokud po zimě nepropadla sedačka podlahou a motor nezačal klepat.
Nedbaje našich rad, že 156 je odporná hromada šrotu, která rezne víc než Miaty a motory to zabalí dřív než wankel v RXkách, vytipoval několik kusů po republice, které chtěl objezdit. Alespoň se dal přesvědčit, že upínat se na jeden model je nerozumné, a tak si kdoví proč vybral, že by chtěl zrovna právě Stilo. Cesta po českých bazarech mohla započít.
Nejedu kupovat auto poprvé, popravdě když si to zpětně uvědomím, tak už jsem jich kupoval poměrně dost a bylo mi jasné, že nároky v této cenové relaci by neměly být vysoké, ale z toho co jsem viděl se mi stejně chtělo zvracet. První vytipovaná 156 po důchodci z Německa, která byla podle něj „sázkou na jistotu“ byla pochopitelně šrot úplně ultimátní a bazarník ani nechápal, že se s ním nechceme bavit nebo to vidět na zvedáku a jdeme beze slov pryč. Podobné příběhy a scény se opakovaly od bazaru k bazaru. Zaskočilo mě jen to, že i Stila v těchto cenových hladinách byly stočené a bořené šroty už od pohledu a bazarníci vymýšleli tak neuvěřitelné báchorky, že by se za ně nemuseli stydět ani redaktoři bulvárních časopisů a tyto hnali do ještě větších absurdit, když zjistili, že nejsme úplní makovci a chtěli se z toho vykecat. U žádného z těch aut nedošlo ani k testovací jízdě, ale tak už to obvykle je. Pokud už auto jdeme projet, pak ve většině případů ani test drive neodhalí závažnější problém a není důvod auto nevzít, maximálně uhrajem nějakou tu slevu. Kamarád na to nakonec šel od lesa, koupil si šrot od Esa a zazvonil zvonec, pohádky byl konec.
Až na to že pro mě nebyl. Teď se konečně dostávám k tomu, proč  to vlastně celé vyprávím. Totiž den před odjezdem jsem sjížděl inzeráty a hledal zajímavé kousky na naší více než 500 km dlouhé trase a praštila mě do nosu celkem slušně vypadající Alfa 166 V6. Tento modrozelený skvost byl k mání za nějakých 13 tisíc, a byť už asi zažil lepší časy, motor by měl běžet a kastle by neměla být hnilá. Zavolal jsem tedy majiteli a naplánoval si schůzku. Jak už to tak bývá, během dne jsem se mu nemohl dovolat, ale adresu jsem měl, tak jsme se tam alespoň zastavili auto obhlédnout. Nevěřil jsem, že něco najdem, ale ona tam opravdu stála, dlouho nemytá, špinavá 166, ale až na to vlastně vypadala za ty peníze až podezřele dobře.
Alfa 166 je poměrně dobré a bytelné auto. Je to vlastně jen hodně rozsáhlý facelift, natažení a „ocumlání“ předchozího modelu 164, který byl posledním modelem vyvinutým samotnou automobilkou předtím, než to celé koupil Fiat a která sice používá platformu Tipo 4, ale až na zadní nápravu je vlastně kompletně odlišná, což sebou dnes nese velký problém s dostupnosti snad všech myslitelných dílů a to i těch spotřebních. Nové tlumiče nejsou už deset let k mání, chladiče pouze na míru, to samé výfuky. No, a protože 164 už máme a je to taková „nesmrtelná teta“, tak jsem ani z vlastnictví 166 strach neměl. Bohužel, jak už se tak dalo čekat, objevil se zádrhel. Nejdříve se prodávající vymlouval a termín odsouval, až si nakonec prodej „rozmyslel“. Co si pomohl? To netuším, protože to auto dodnes bez hnutí stojí na tom samém místě a inzerát se již asi dvakrát opakoval, ale má touha po levné 166 V6 zůstala nenaplněna a sledování bazoše zapnuté.
Asi tomu chtěl osud, za dva dny se objevila podobně drahá 166 prakticky „za barákem“. Zprvu pro mě byla nezajímavá, protože byla inzerována bez dokladů, ale ze zvědavosti jsem napsal email, jestli doklady opravdu nejsou a obratem se mi dostalo odpovědi, že jsou, ale italské, takže by to přihlásit jít mělo. Zbývalo už jen ukecat kamaráda s podvalem, dohodnout čas vyhovující všem a dojet pro ni.
Jak už to tak bývá, jelo se kupovat typické večerní auto, jen bez té obvykle dodávané posmrtné masky. Alfa vypadala opuštěně, všechny gumy prázdné a baterie prosta všech voltů. Motor měl navíc rozebrané sání kvůli LPG, které se majitel rozhodl před přihlášením vymontovat, protože s ním to přihlásit nešlo. Jenže pak už nějak nebyl čas, chuť a schopnosti to složit zpět a auto zpojízdnit a tak stálo skoro celých deset let bez hnutí, což mu samozřejmě nepřidalo. Přítomný kamarád se mě snažil od koupě toho šrotu odradit a zpočátku jsem to viděl naprosto stejně. Když už jsme tu, chtělo to auto alespoň prolézt a nakonec jsem objevil, že auto mělo v Itálii jen jednoho majitele, jsou k němu kompletní příručky, klíče, kódové karty… prostě všechno co by mělo být. K tomu všemu karoserie zcela a naprosto prosta rzi a prodávající po drobném handlování i dal nějakou tu slevu, takže koupi bránilo jen to, že nepojízdné auto jsme neměli jak naložit. Alfa se ale rozhodla, že ještě chce žít a ne umřít v kopřivách, takže po chvíli zapojování hadiček, trubiček a konektorů v motorovém prostoru a připojení funkční baterie motor zavrčel a dokonce i většinu času běžel na většinu válců. Totálně zablokovaná zadní kola od deseti let ručky zarvané na doraz byla už jen drobnou komplikací a auto se podařilo naložit. A tak začal proces znovuuvedení do života…