1000 km na nádrž v litrovém crossoveru #2 - nekecáte?!

V první části blogu o bláznivém nápadu ujet s Dacií Sandero Stepway 1000 km na jednu nádrž, tedy se spotřebou pod 5 litrů na 100km, si někteří diskutující pod blogem oprávněně klepali na čelo. Proboha proč tohle někdo chce v Dacii vůbec zkoušet? Když se na tiskovce v roce 1924 američtí novináři ptali Brita George Malloryho, proč chce vylézt na Mt. Everest, odpověděl lakonickou větou, která vešla do dějin: „Protože existuje.“ Nepodařilo se mu to, naposledy ho s kolegou Irwinem zahlédli při jejich 3. pokusu ve výšce asi 8300 m.

Nám o život doufejme nepůjde a rozhodně ne kvůli nějakému kusu skály kdesi v Nepálu.

Plán naší expedice ovšem ve mě vzbuzoval jisté pochybnosti už před startem, některé skutečnosti zdály se býti od samého začátku špatně:

1. Vozidlo

Nazdvihaný crossover Dacia Sandero Stepway s automatem CVT je tou nejužranější verzí v celé rodině Sandero. Techničák deklaruje spotřebu 6,2 litru / 100 km. Navíc ruku na srdce: daří se vám s autem jezdit na normovanou spotřebu? Mě tedy ne, realita bývá obvykle o dost horší. A konkrétně toto auto s pouhými 4000 km na tachometru ani nebude ještě úplně zajeté. Korunu všem snahám o hospodárnost jsem pak autu nasadil v podobě celoročních pneumatik s hrubým vzorkem. Prima předpoklady.

2. Posádka

Jisté zkušenosti s ekonomickou jízdou máme. Pavel v posledních letech nasazuje svoje Citigo a své řidičské umění v Škoda Economy Run a já mu do toho kecám dle itineráře. Ale s Dacií jsme se dohodli, že ten, kdo o tom jen kecá, bude tentokrát řídit.  A ten, kdo se nejlépe cítí za volantem, bude pro změnu navigovat. Tím jsme to ještě vylepšili, ale zdaleka nekončíme. Na řadě totiž je…

3. Trasa

Jedna z falešných představ o ekonomických jízdách tkví v tom, že se s autem táhnete padesátkou někde po rovném okruhu kolem výchozího bodu. To sice platí třeba na dýchánku pro novináře zvaném Mazda Power Eco Race, ale tímto přístupem ani nemůžete být dál od každodenní řidičské reality. Trasa musí být pestrá, aby se co nejvíc blížila běžnému používání auta. Trochu rovinek, trochu do kopce, trochu z kopce, města i vesnice, silnice všech tříd včetně dálnice. A taky pokud to bude pestré, budeme se ty dva dny v autě podstatně méně nudit. Tak jsem se při plánování trasy nežinýroval: Dacie se rozjede po dálnici na rovinaté Hané, pak bude šplhat do Jeseníků přes Červenohorské sedlo, pak silničkami kolem Zlatých hor, pak sfrčíme dolů na Ostravsko, protáhneme se kolem Těrlické přehrady a šup do Beskyd. Hned první den tak budeme dvakrát šplhat do pořádných kopců – na Červenohorském sedle překonáme 1000 m n. m., v Beskydech pak vystoupáme do nadmořské výšky přes 800 metrů. Všichni přitom vědí, že kopcích auta žerou jak protržená. A tohle všechno chceme zvládnout se spotřebou pod pět litrů na sto.

Tak moment – ještě jsme ani nevyjeli a už mám pocit, že nejen „něco“, ale že tady je špatně vlastně úplně všechno! Ještě že máme rádi pořádné výzvy…

Sobota 2. 10. 2021, den první

Čas 7:20, km 0

Naše dobrodružství začíná. Stojíme u samoobslužné pumpy Benzina v Přerově na Tržní ulici, koukám na ujetou vzdálenost od posledního tankování (jen 111 km) a rozhodnu se vzít z karty 330 Kč na necelých 10 litrů benzínu. Přes osm litrů se „do prvního cvaknutí“ vejde do nádrže, zbytek vezmeme do kanystru, kdyby nám to se spotřebou přeci jen nevyšlo. Nuluji počítadla na infotainmentu Dacie ukryté pod ikonou „Driving Eco“ a vyjíždíme.

O půlhodinu později a 25 km dál u bran Hanácké metropole Olomouc je průměrná spotřeba 5,1 litrů / 100 km, zkušeně se proplétám městem a směřujeme k nájezdu na asi 30 km dlouhý úsek dálnice do Mohelnice. Spotřeba ale i průměrná rychlost tu rychle roste, po deseti kilometrech dálničního sprintu už jsme na 5,4 litru při průměru 63 km/h.

Dáváme si malou vložku pro radost ve formě nedávno nově vyasfaltovaného úseku silnice kolem obce Měník s pěkně vykrouženou sérií zatáček. Tady zjišťuji, že po přesednutí z Mégane GT do Sandera nejsem schopen pořádně trefovat apexy, to přeposilované řízení s tupou převodkou se sice dobře hodí do města, ale na klikatou okresku moc ne. Ale přiznávám, že z valné části to je samozřejmě rukama. Pavel vytrénovaný v mládí na motokárách nese moje nemehlovství zatím statečně.

Čas 8:25, km 60

Na konci dálnice u Mohelnice máme průměrnou spotřebu 5,3 litru při rychlosti 61,5 km/h a pokračujeme dál směrem na Zábřeh a Šumperk.

Za Postřelmovem nás zdržel železniční přejezd. Stlačil jsem spotřebu na 5,1 litru, ale čeká nás dlouhá horská etapa přes Šumperk, Velké Losiny a Červenohorské sedlo do Jeseníka a Zlatých hor. Mrzí mě, že až v Rapotíně spotřeba poprvé a jen na chvilku klesla na 5,0 litru a pak šla zase nahoru, inu je to pořád do kopce. I průměrná rychlost pomalu klesá, aktuálně jsme na 60,6 km/h. Míjíme hospůdku s příznačným názvem „U Řízků“. Tady se podle kolujících legend musíme někdy v budoucnu stavit, ale teď je řízek přes celý talíř ještě příliš brzy.

Čas 9:50, km 102

Místo řízků si dopřejeme alespoň malou zastávku v Koutech nad Desnou na bagetku a kávičku. Do hor se přihrneme se spotřebou 5,1 litrů / 100 km.

Červenohorské sedlo s nadmořskou výškou 1013 m. n. m. vyhnalo spotřebu na 5,5 l/100 km a průměrná rychlost klesla na 57,4 km/h. Snažím se využívat celou šířku jízdního pruhu a trefovat apexy serpentin, ale že bych v tom byl zrovna dobrý, to se říci nedá. Pavel mě učí v zatáčkách „poslouchat“ pneumatiky a skutečně, jakmile zatáčku „přetáhnete“, zvyšujete boční síly na pneumatiky a je to nejen slyšet, ale i vidět na tachometru – na výjezdu ztrácíte zbytečně rychlost. Naštěstí je dost zima, jen 11 stupňů a tak motorkářů se sebevražednými sklony tu potkáváme pomálu, vlastně jen pár odvážlivců na cestovních endurech. V 10:05 překonáváme vrchol sedla a čeká nás dlouhý sjezd dolů, no uvidíme, o kolik se nám spotřebu podaří srazit.

Po sjezdu do města Jeseník máme spotřebu zpátky na 5 litrech, průměrná rychlost se drží na 57,3 km/h. Máme ujeto asi 130 km, to znamená skoro třetinu dnešní trasy a pokračujeme směr Zlaté Hory.

Čas 11:30, km 182

I za silného protivětru dosahujeme spotřeby 4,9 litrů /100km. Displej Dacie v menu Drive Eco ukazuje jeden velmi zajímavý údaj – vzdálenost bez spotřeby. Tedy kolik km z ujeté trasy jste jeli bez plynu. Z těch 182 km se nám podařilo „uplachtit“ už 43 km.

Po 206 km jízdy spotřeba klesla na 4,8 litrů. Začínám být optimistický, že je náš cíl zvládnutelný, snad náš optimismus nepohřbí kopce v Beskydech. Ve 12:50 projíždíme Bohumín, odbočujeme směr Karviná a ukazatel průměrné spotřeby ukazuje radostných 4,7 litrů! Už mám opravdu hlad, ještě že do vyhlídnuté restaurace v Dolní Lutyni to není moc daleko.

Čas 14:50, km 272

Uf, to tedy byla nálož! Restauraci Lutena vedle benzínky Prim mezi Karvinou a Dolní Lutyní musíme doporučit. Skvělé jídlo, příjemná obsluha, jen na víkendovou nabídku „grilovaného kolena pro 2 osoby“ jsme si museli dost dlouho počkat. Vezu si odtamtud ještě kilo klobásek s chilli a limetkou. Spolu s tím kolenem a nealko pivy v nás jsme tak Dacii přitížili nejméně o pět kilo.

Spotřeba cestou přes Orlovou a Horní Suchou směrem k nádrži Těrlicko se statečně drží na 4,7 litru.

Někde v těchto místech se mi, aniž bych si toho všiml, zaseklo diktování poznámek do telefonu, takže dále už nebudou zápisky z cesty tak podrobné. Soustředil jsem se především na řízení, takže vám předložím jen to málo, co mi paměť ještě poskytla.

Čas 16:00, km 330

Z Frýdku Místku jsme jeli na Frýdlant a už šplháme do Beskydských kopců. Z jedné strany Lysá hora, z druhé strany se tyčí Smrk a my se snažíme jet co nejplynuleji někde mezi tím. Spotřeba leze zase nad pět, ach jo. Motorkářů výrazně přibylo, svítí sluníčko a je o něco tepleji.

Na následujícím úseku se pomalu začíná projevovat, že už jsme přes osm hodin na cestě, přestává mě to za volantem bavit. Za Karlovicemi je to dědinka za dědinkou a je to dost monotónní – než se na výjezdu pořádně rozjedete, už je třeba dát nohu z plynu. Docela se mi daří zlepšovat se v plachtění, průměrná spotřeba se postupně ustaluje na 4,8 litrů. S přibývajícími kilometry se desetinky spotřeby mění čím dál pomaleji. Jen doufám, že 4,8 na palubním počítači (PP) neznamená v reálu třeba 5,2 litru, jak bývalo u některých aut běžným zvykem. Třeba moje dva Fordy kecaly o 0,35l, Renault Mégane GT kecá o 0,3litru, některé koncernové káry kecaly i o více než půl litru. Rychlost nám sráží dolů série oprav silnic, kde stojíte na semaforech vždy několik minut. 55, 54, 53 km/h, ach jo.

Do cesty se mi připletl červený sporťák Mitsubishi Eclipse, ale jede tak neplynule, že to dlouho nevydržím, plyn jde k podlaze a nechávám ho za sebou. I při hospodárné jízdě jsou chvíle, kdy si vychutnáte jízdu za třicet litrů na sto.

Pomalu se přibližujeme k nejjižnějšímu bodu dnešní trasy, Starému Hrozenkovu. Bereme to ještě obloučkem přes Žítkovou, která se stala populární po vydání románu Žítkovské bohyně. Příroda tu je nedotčená a domečky prozrazují, že jsme v jednom z nejrázovitějších, ale i nejchudších koutů republiky. Silnička odsud vede tak úzká, že když potkáme v klesání traktor, uhne nám raději do pole, protože objet jej není kudy.

Čas 18:36, km 455

V Hrozenkově stavíme a dopujeme se štrůdlem od manželky a posledním kalíškem kávy z termosky. Rychle se stmívá. Po výjezdu zvažuji, zda to nerisknout a nejet rychlejší trasou po E50 směr Uherské Hradiště, ale provoz kamionů tu je tak silný, že to nemá význam. Byl by z toho předjížděcí maraton, což v houstnoucí tmě není zrovna dobrý nápad. Před Uherským Brodem proto odbočujeme doprava na silnici 490 směrem na Biskupice a Bohuslavice až do Zlína. Tudy se jede podstatně volněji. Ve Zlíně plném semaforů se mi osvědčuje taktika „vidím v dáli červenou, hned trochu zvolním“ a daří se mi tak nejen trefovat zelené, ale je to i rychlejší, než se přiřítit před semafor, brzdit a znova se rozjíždět.

A pak už je to stará známá cesta přes Otrokovice, Hulín, Břest až do Přerova. Už se s tím tak nemažu, chci se dostat do vany a do postele co nejdřív.

Čas 20:36, km 543

V garáži parkuji po více než třinácti a půl hodinách od výjezdu, po 543 kilometrech, se spotřebou 4,8 litrů / 100 km při průměrné rychlosti 54,0 km/h. Bez plynu jsme ujeli 121,2 km. Komu se průměr 54 km/h zdá moc pomalu, tak si to na tak náročné trase zkuste sami. Bez toho, abyste porušovali předpisy, to o moc rychleji nejde. Podobnou zkušenost máme ze škodováckého Economy Runu. Dokud bývaly stanovené průměry bez penalizace kolem 53 km/h, dalo se jet takzvaně na pohodu. Ale když máte na třistakilometrové trase udržet průměr jen o dva nebo tři km/h vyšší, musíte si už sakra hlídat čas. A pokud vás o pár minut zdrží třeba kyvadlový provoz kvůli opravě silnice, mění se závod ve spotřebě na opravdovou rallye, kdy jedete na limitu, co předpisy (a hlídací GPS na sedadle) dovolí a vesele přitom předjíždíte pomalejší účastníky provozu.

Před spaním ještě zkouším vyladit trasu druhého dne. Zkracuji ji o 30 kilometrů na 460 km, nepojedeme směrem na západ až do Slavičína, ale střihneme to přes Jemnici rovnou na Dačice a Telč. A taky pečlivě umisťuji průjezdní body, protože Mapy.cz mají tu nectnost, že kolem průjezdních bodů se snaží bůhvíproč nějak kroužit, což v kritických chvílích notně mate (nejen) navigátora.

Neděle 3. 10. 2021, den druhý

Čas 7:10, km 543

Nedělní ráno a poloprázdné silnice mi umožňují jet od počátku o něco svižněji. Z Přerova na Kroměříž – Zdounky – Koryčany – Kyjov. Je legrace, jak se nás na rovince snaží předjet nabušené SUV, aby nás za pár okamžiků, jakmile přijde série zatáček nebo cesta vede z kopce, zase zdržovalo. Inu šlápnout na rovince na plyn, to umí každé vemeno, ale pak tu rychlost udržet a jet dál plynule, to už ne. Jedeme na jih, do země malovaných sklípků a dobrého vína. V Miloticích letmo obdivujeme pěkně opravený zámek, kousek za Hodonínem hledáme, kde se zastavíme na dopolední kávičku.

Čas 9:30, km 646

Zjevení v podobě čerpací stanice Eurobit poblíž obce Hrušky se nám náramně hodí. Když totiž musíš, tak musíš :-). Spotřeba se stále drží na 4,8 litrů. Po průjezdu Břeclaví pokračujeme přes Valtice na Mikulov. Po širokých silnicích 1. třídy cesta docela odsýpá. Držím povolenou devadesátku, z kopce i lehce přes. Rychlostní průměr utěšeně roste, ale jinak je polykání kilometrů tímto stylem celkem nuda. Ještě že alespoň ve městech jsou občas kruháče. Ti, co se vám před kruháčem lepili na zadek, totiž najednou nestíhají. Musíte se řádně a nejméně dvakrát rozhlédnout a šup sup, pravá-levá-pravá, skoro každý kruháč se dá s trochou umu povolenou padesátkou bezpečně projet. Lepič se v tu chvíli nestačí divit, jak na vás najednou ztratil tři sta metrů.

Překračujeme suchou nohou Novomlýnské nádrže a stáčíme se víc na západ, směr Znojmo. Ze Znojma na Moravské Budějovice to je zase široká silnice „furt rovně“. Trochu mě znervózňuje zezadu autobus, který to kalí skoro stovkou kopec-nekopec. Z kopce mu vždy trochu ujedu, ale abych mu ujížděl i do kopce, tak to abych lil benzín do motoru po kýblech. Naštěstí po pár kilometrech autobus odbočuje. Spotřeba i přes stále rostoucí rychlostní průměr drží pořád na 4,8.

Odbočení v Moravských Budějovicích na silnici 152 směr Jemnice přináší větší pohodu i zábavu za volantem. Menší provoz, zato víc zatáček i horizontů, kde se dá hrát s čistými průjezdy zatáček i se setrvačností vozidla. Na chvilku se na displeji PP objevuje údaj o průměrné spotřebě 4,7 litrů (hurá!), ale za chvíli se to vrací na 4,8. Ale i tak potěšil fakt, že reálně jedeme spíš pod tímto údajem než nad ním.

Čas 12:26, km 778

V Jemnici, českém to městě čajů, si dáváme oběd v pěkné restauraci U sv. Víta. Obsluha příjemná, jídlo dobré, ceny přiměřené. Spotřeba stále 4,8 litrů a průměrná rychlost vzrostla na téměř 56 km/h. To znamená, že jsme těch dnešních zhruba 230 km ujeli výrazně rychleji než včera celý okruh dlouhý přes 540 km. Dál pokračujeme na Dačice, kde se naše trasa stáčí na sever směr Telč a pak do Jihlavy. Místy jsou objížďky, ale nebloudíme, navigace i navigátor zatím fungují. Jen ty Mapy.cz si občas vymyslí, že průjezdní bod je dobré objet dokolečka, nechápu proč. Asi nějaký softwarový bug. Bohužel ve Waze si cestu s tolika body ani nenaplánujete. Z Jihlavy pokračujeme silnicí 353 do Žďáru nad Sázavou a pak na Nové Město na Moravě. Po „jedničce“ č. 19 najednou projíždíme zase Hodonínem, že by porucha časoprostoru? Včera jsme byli dokonce v Žatci, aniž bychom opustili Moravu, tak už se ničemu nedivíme.

Za Boskovicemi si dopřáváme malou odbočku, neb jak jsem zjistil, můj navigátor tu má vlastní obec. Ani se mi nepochlubil, Suchý jeden! Sčítám ujetou vzdálenost a dojezd dle palubního počítače, vychází mi 1040 km. To musíme dát!

Silnice 150 od Protivanova směrem na Prostějov je pěkně klikatá. Pavel mě místy pochválí, že už ty zatáčky zvládám lépe (rozuměj plynulým obloukem s malou ztrátou rychlosti), ale jen co to udělá, zase zkazím nějaký ten nájezd nebo výjezd. Chce to víc soustředění a lépe si umisťovat auto na nájezdu, aby se využila celá šířka jízdního pruhu. Stavitelé silnic nejsou blbí, kde to jen trochu jde, vykrouží zatáčku tak, aby se dala projet na jedno natočení volantu, bez následných korekcí. Schválně si všimněte, kolik lidí v zatáčce (zbytečně) vangluje volantem sem tam.

Zbývá se proplést Prostějovem v odpolední špičce a cesta přes Dub do Přerova, to už je taková třešnička na závěr. Chvíli to vypadá, že zkrácený druhý okruh nakonec dohromady s prvním možná nedá těch 1000 km a budeme se muset kousek projet jen tak po Přerově, ale jen co vyjedeme na novou estakádu přes hlavní železniční trať, tak se tam ta tisícovka ukáže. Auto spokojeně přede, k „našemu“ stojanu na Benzině, který jsme včera ráno s plnou nádrží opustili, už to s lehkou nohou na plynu v klidu dojedeme.

Čas 17:07, km 1000,5

Je to tam!!! Než vypnu motor, fotím si displej Driving Eco a palubní počítač. Ujet těch tisíc km nám trvalo 17 hodin a 23 minut čisté jízdy, dosáhli jsme průměrné rychlosti 56,5 km/h při spotřebě 4,8 litrů a bez plynu jsme plachtili plných 213 kilometrů, tedy každý pátý byl fakticky „zadarmo“. Dojezd se dle PP zastavil na hodnotě 30 km, takže v nádrži ještě pár litrů bude.

Jdeme tankovat. Litry naskakují – 10…20…30…40…46,60! Ještě tam pro větší přesnost šplouchnu navíc panáka benzínu, který nahradí dávku aditiva VIF, který jsem do benzínu před jízdou přidal. Konečných 46,65 litrů, tedy 4,67 litrů / 100 km je myslím s ohledem na okolnosti, které jsem zmínil v úvodu, velmi dobrý výsledek. Normovanou spotřebu dle WLTP jsme stáhli dolů téměř o 25%. A jestli to chcete na koruny, tak si Dačka vzala 1,56 Kč na kilometr.

Potěšilo mě, jak přesné jsou v Dacii přístroje, tak malou odchylku od skutečnosti jsem nečekal. Je správně, že ukazatelé spotřeby i dojezdu jsou mírně pesimistické, aspoň díky nim nezůstanete někde stát „na suchu“. Na zhruba 3,5 litru, co v nádrži zbylo, by se ještě dalo ujet minimálně 50 km, klidně i po dálnici.

A víte co? Dva dny v Dacii nebyly žádné utrpení. Unavený jsem samozřejmě trochu byl, ale nic mě kupodivu nebolelo. A to jsem jinak velmi náročný na sedačky a celkovou ergonomii auta.

Navigátor a po celou dobu skvělý společník Pavel náš výkon ohodnotil kladně, ale kdyby prý měl k dispozici základní Sandero s motorem 49 kW /67k (bez turba), stáhl by mě na stejné trati minimálně o litr. Nezbývá tedy, než si deset nebo patnáct let počkat, než se mu rozpadne jeho Citigo. Zatím se o něj dobře stará a má tedy ke koupi Dacie zatím daleko. A jen Bůh ví, co v té době bude Dacia vlastně vyrábět. Držím palce, aby to byla solidní auta pro každodenní používání, jako je tomu dnes.

A jestli vás zajímá taktika, jak jezdit svižně, ale hospodárně, počkejte si na příští blog. Pár postřehů a praktických rad už mám v hlavě, jen najít čas to hodit na papír.