Škoda Octavia RS 2.0 TSI - Ještě horší, než jsem si myslel

Krásná…  ale jinak hrozný krám. Takhle bych si asi dovolil shrnout dojmy z auta, které se za 24 let stalo touhou, benchmarkem, univerzálem i terčem hejtů. Většinou neoprávněných, protože Octavie RS obecně považuji za komplexní a povedená auta. Než jsem si vyzkoušel čtvrtou generaci.

Na začátek si tahle recenze (nebo spíše autorský sloupek) zaslouží menší uvedení do kontextu. V roce 2019 jsem opustil redakci Autíčkáře a můj kontakt se zbrusu novými auty se smrsknul na minimum. Na prstech jedné ruky bych spočítal (většinou krátké) zkušenosti, které jsem od té doby za volanty nových vozů nasbíral. Následující řádky tedy možná nepíše Octavia RS čtvrté generace, ale “kulturní šok”, který jsem právě v ní utrpěl. Octavia RS čtvrté generace však do značné míry může posloužit jako všeobjímající příklad, kam se posunula nová auta a společenská poptávka, zatímco jsem jim nevěnoval pozornost…

Také je dobré zmínit, že nejrychlejší současná Octavia je velice prostorné, praktické a tiché vozidlo, které kombinuje nadprůměrnou dynamiku s podprůměrnou (nominálně) spotřebou a bylo by skvělým společníkem pro výlety za poznáním. Bohužel to trochu devalvuje schopností mě ustavičně srát…

Vítám vás, Karle…

Oranžové RS v té nejlepší specifikaci (2.0 TSI – všude to píšou) ve mě dokázalo v krátké době probudit přímo lavinu kyselých dojmů. Přitom obecné názory uživatelů tolik kyselosti neobsahují. Došel jsem tedy názoru, že Vavris má proexspirovanou kalibraci (povědomí, co je důležité, a co ne) a měl by navštívit certifikovanou laboratoř a porovnat se s referenčním etalonem (běžnými uživateli). Zjistil jsem hrozné věci.

Tak třeba personalizace. Trend moderní doby. Nebo mor? “Vítám vás Karle…” vnímá 9 z 10 etalonů jako super věc. Ekvivalent vrtícího se ocásku u psa. Je přece skvělé, když vás auto přivítá. Až jsem se začal cítit zvláštně, že mi to je úplně jedno.

Pak tu máme interiérové barvičky, které lze nastavovat. Digitální přístrojový štít, který lze nastavovat, a který vypadá moderně. A středový displej, který lze nastavovat… a který vypadá moderně. Moderní věci jsou trendy. A přestože etalony připouštějí, že některé uživatelské funkce nejsou vymyšleny zcela dokonale, pozitivní dojmy z hezkého a moderního vzhledu převažují. Připouštím, že vnitřek čtvrté generace tuzemského bestselleru vypadá na první pohled o parník moderněji, než jeho třetí vydání. Já bych ale s radostí vyměnil milion barviček za pouhá dvě kolečka pro ovládání klimatizace. Možná bych se měl nad sebou zamyslet a už nikdy nic nepsat o autech.

Chci věci jednoduché a funkční. A v případě Octavie IV.generace věci jednoduché rozhodně nejsou a funkční? No, s výhradami. Infotainment v Octě považuji za nejhorší palubní systém, který jsem měl kdy možnost obsluhovat. A to prosím modelové ročníky 2023+ už netrpí jeho zoufalou odezvou a mrznutím SW. Systém naopak běhá docela svižně. Avšak jeho (ne)logika a členění mi nepřestává pít krev. Kdybych se rozhodl vytvořit “spaghetti diagram” běžných činností souvisejících s nastavením vozu, v Itálii by týden neměli co žrát. Nepovažuji se za úplně vypatlaného jedince, ale spousta běžných úkonů trvá o jeden až dva kliky více, než by mohla a hlavně odpoutává pozornost a vyžaduje interakci s dotykovou obrazovkou. Zuřím.

V některých situacích jsem se pak cítil, jako nepříliš nadaný jedinec Homo Erectus. Třeba šnečí reakce tempomatu mi trvalo vyléčit dva dny. Až tehdy jsem si ve volbě jízdních režimů všiml řádku “ACC” a jeho možnosti nastavení na normal, nebo sport. Dva dny !!! Ale dobře – připouštím, že jsem nenadaný jedinec Homo Erectus a moderní auta jsou zkrátka složitější. Nelze si je “obléct” za 15 minut, jako ta starší. 

Přesto!  Ani po měsíci užívání jsem se mnoho věcí nenaučil navnímat do té míry, abych se na ně nemusel soustředit. A to mi, přátelé, přijde naprosto šílené.

Promiňte, ale normálně jezdit neumím.

Jenže jsou tu další věci. Spojené se samotnou jízdou… A ty mi přijdou snad ještě šílenější. Stejně jako fakt, že když jsem v záchvatu kyselosti projížděl testy, byly zmíněny spíše okrajově. Jsem nastaven vážně tak moc mimo tabulky? Pojďme na to…

Motor 2.0 TSI je sám o sobě skvělý. Neprojevuje se výrazně (u svižného stylového přepravníku v pořádku), je silný v celém spektru otáček a je opravdu úsporný. Obzvlášť efektivita ve vysokých rychlostech mi bere dech – 6,8l/100 km při GPS rychlosti 140 km/h považuji za skvostný výsledek. A to samé se dá říci o dvouspojkové převodovce DSG (RS používá spolehlivou variantu se spojkami v olejové lázni) – která umí řadit hladce a velice svižně.

Tohle pohonné ústrojí drží v rukou skvělé karty. A pak přijde softwarový inženýr, který celou hru ve jménu WLTP, EURO6 a emisí CO2 totálně domrdá! Jiné slovo použít nelze. Možná jsem i v tomto ohledu boomer, ale ať mačkám volby jízdních režimů jakkoli, umím z auta vytřískat pouze dva možné způsoby přepravy – jedu jako šnek, nebo jako debil. 

Při nastavení jízdní dynamiky a pohonného ústrojí na režim “normal" je auto úsporné, často plachtí na neutrál, a pohybuje se nenuceně. Což je naprosto skvělé pro takové to běžné ježdění ve štrůdlu a na pohodu. Jenže, i v rámci běžného ježdění člověk občas narazí na konec vesnice nebo potřebuje někoho předjet – a Octavia RS v režimu “normal” není schopna elegantně vyvinout akceleraci, kterou by překonala litrovou Fabii. Mírné stlačení plynu znamená, že DSG na cestě k vyšší přepravní rychlosti klidně kopne dva kvalty nahoru a vy se zdviženým obočím sledujete, jak se motor dusí na šestku někde okolo 1500 otáček. Silnější stlačení někam do půlky chodu znamená ono zrychlení odpovídající litrové Fabii…  A pokud takto zahájíte předjížděcí manévr, přijde vám to málo a stlačíte plyn ještě víc, odehraje se improvizovaná losovačka některého z nižších kvaltů, znatelná prodleva a až posléze cuknutí a překotná akcelerace – a to neodpovídá ani litrové Fabii, to odpovídá 50 let starému Porsche 911 Turbo s turbolagem větším než Alpy. To je mi, panečku, pokrok.

Naštěstí tady máme režim sport, který tento problém bezezbytku řeší. Tedy…  Jak se to vezme… protože režim sport zároveň drží motor zbytečně v otáčkách i v situacích, kdy se jej o to nikdo neprosí. Režim sport neplachtí. A režim sport zarputile odmítá používat nejvyšší převodové stupně. 

Ha! Existuje režim Individual, ve kterém si mohu jednotlivé prvky vozu nastavit individuálně! Tak jak chci já! Tedy kombinací pomalé mapy plynu a sportovního módu DSG vytvořit jakýsi “horší” režim sport. Popřípadě sportovní mapou plynu a běžným nastavením DSG způsobit bizarnost, která by se dala popsat asi jako “nejvyšší možný počet přeřazení přepočtený na délkovou jednotku stlačení plynového pedálu.”.  A ani jedno nechci…  achjo…

Až po mnoha stovkách kilometrů jsem zjistil, že i v módu normal mohu vytěžit z motoru všechny koně – a to pečlivě načasovaným progresivním stlačováním pravé nohy, kdy plyn otevírám lineárně s rostoucími otáčkami motoru… A to je vskutku splendidní. Chybí jen komentář virtuální asistentky Laury “Promiňte, ale normálně jezdit neumím.”

Po dotazech na zkušenější kolegy se mi dostává odpovědi “…jo, dneska je tohle dost běžné… Nemá to tak jen Octavia”. Jsem z toho vážně smutný.

Jistě namítnete, že přece můžu používat pádla. A že tady plýtvám stovky znaků na jednu věc. A máte pravdu. Jen prostě nechápu, jak je toto možné.

Dojmy z řízení? Nemáme

Kluci z kanálu WRCF výstižně popsali Octavii čtvrté generace jako “Brno, mezi Octaviemi”. Otřepaný vtip říká: “Víte co si Pražák myslí o Brně? Vůbec nic.” A přesně tohle si myslím o jízdním projevu RS 2.0 TSI. Vůbec nic. Nemám si co myslet. Auto mi k tomu nedává jediný podnět. Je nijaké. Jako ty nejsprostější Hyundaie a Toyoty minulosti, které ve vás vytvořily emoční vakuum. 

Octavia RS nikdy nebyla o jízdních zážitcích. Ale RS 245 třetí generace je velice příjemné auto, s “chlapáckou” odezvou ovládacích prvků, příjemnými jízdními vlastnostmi a dobrým pocitem z řízení. Možná kvůli něj nebudete vstávat v 5 ráno, abyste si projeli oblíbenou okresku, ale rozhodně je to auto, se kterým si cestu užijete. V nové Octavii ne. Nová Octavia neví, co je to “užívat si”. Řídit dvoulitrové TSI je přeprava v nejryzejším významu onoho slova. Je to jako vařit si čaj v rychlovarné konvici. Jako čistit si zuby. Za volantem prožívám pocit naprostého odpojení od auta.

Řízení je příšerné. Věštit cestu z bodlin přejetých ježků by asi bylo snazší, než se o to pokoušet z volantu Octavie RS. Přeposilovanost je dneska standard, ale zde mi řízení přijde i podivně nevyvážené a v kombinaci s tlustým věncem volantu z toho vzniká nepřirozený a ryze syntetický pocit. Arkáda hraná na šipkách…

Pak tu máme ochotu zatáčet, která je…  sporná… A opět použiji slovo “nepřirozená”. RS vlastně docela zatáčí, ale dělá to tak odtažitým způsobem, že je těžké si o tom něco myslet. Dle technické specifikace má vážit 1520 kg pohotovostní hmotnosti, reálně však působí jako větší a neohrabanější auto. Internety sice říkají, že v tom do značné míry mají prsty použité pneumatiky Bridgestone Turanza, avšak mi to přijde jako mnohem hlubší problém integrovaný do celého konceptu podvozku a řízení.

Ve výsledku je řízení benzínové Octavie v zatáčkách vyloženě neradostné. Prázdné. Nijaké. Nemám v něj důvěru. Nechci. Vybízející k zakliknutí navigace “nejrychlejší cestou”, kde můžete využívat výkonovou rezervu a úspornost motoru v rychlých pasážích.

Kdyby byla konejšívá a rozmazlující…  Ale není… Je to RS…

Detaily, které štvou…

3000 let před našim letopočtem bylo objeveno kolo. Ve 20. století se kolo začalo používat jako volant. Ve 21. století jej trendy začaly šišatit do zdegenerovaných tvarů. A Škodovka to ještě vylepšila syntetickým kondomem z umělé kůže, který je ohavný, laciný a odporný na dotek. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem držel v ruce tak nepříjemný volant, jako nabízí Octavia RS 4. generace.

Sedadla…  Sedadla jsou svým tvarem a rozsahem nastavení docela fajn. Ale mají na sobě materiál, který působí….  No…  že jejich hrubý látkový potah patří spíš do dodávky, kde jej po impregnaci prachem z cihel, cibulí z hamburgrů a prdy tlustého zedníka spláchnete vapkou a bude zase vypadat k světu. Ale v Octavii RS? Obzvlášť v kontrastu s vkusnou palubní deskou s hezkým pásem z alcantary mívám pocit, že se někdo spletl během tvorby BOM a tahle konfigurace neměla v autě figurovat ani jako základní bez příplatku.

Pak tu máme řidičova kolena. Řidič má mít kolena – to je v pořádku. A Octavia pro ně nabízí moře prostoru. A to je také v pořádku. Jenže, bijeme psa, máme mnoho holí a když už jsem v tom, doplním i tenhle hnidopišský a vysoce subjektivní vjem. Řízení automatu občas vybízí k ležérnějšímu způsobu uložení nohou. A když to udělám, mám pocit, že materiály středové konzoly a dveří se mého kolena nedotýkají, ale provádějí na něm laparoskopický zákrok. Takže musím sedět jak se má, a to mě bez spojky někdy nebaví…

Verdikt

Octavia RS 2.0 TSI je velice prostorné, praktické a tiché vozidlo, které kombinuje nadprůměrnou dynamiku s podprůměrnou (nominálně) spotřebou. Je vhodné tuto větu zopakovat ještě jednou. 

Dílčí části z ní však činí vůz, který ve mě vzbuzuje smutek a nepochopení. Nejezdím v ní rád a asi navždy mne bude srát. Minimálně, dokud se neprojedu s autem, které prodělalo softwarový update DSG.

Uvažuju, jestli chci zkoušet ještě nějaká nová auta, nebo raději žít ve sladké nevědomosti. Jestli je doba taková, jako v benzínovém RS, vraťte mě prosím do roku 2000. Nebo alespoň 2019.