Report Super Sprint 100 let Nezávislosti - Tychy 10. 11. 2018

Hlídání dětí zajištěno a nic nebrání výjezdu a vyzkoušení závodního okruhu FCA při události 6. kola Samochodowych Mistrzostw Tychów (SMT) tématicky nazvané Super Sprint 100 lat Niepodległości (poláci také slaví výročí nezávislosti). Výjezd je zvláštní dvěmi skutečnostmi. Zaprvé tím, že poprvé jede stejný závod můj Fortelock Seicento a Fiat 126p od Pawla, mého mechanika. Především je ale zvláštní tím, že navigátorem bude vůbec poprvé má žena. Náležitě se na to připravila a několikrát překontrolovala zásobu Kinedrylu.

Počasí je slíbeno bez deště, pod mrakem a 13°C. Čento má obuty nové Yokohamy A539 175/50R13. Budou určeny do mokrých podmínek, ale otestovat je chci teď na suchu. Stihl jsem na nich najet zatím jen 40 minut na shakedownu den před závodem kolem komína. Poté co šla dolů svrchní vrstva působily vcelku jistě. V 6:30 ráno vyrážíme za mlhy, co by se dala krájet a teplotě 4°C. Při odbočování z ulice dáváme přednost zprava zrovna kolegovi s naloženým maluchem a tak už jen o pár domů dál vyzvedává svého navigátora a fičíme do Tych.

V 8 hodin v mlze nacházíme parkoviště závoďáků. Viditelnost je s bídou 20 metrů. Testovací okruh místní továrny na fiaty je kolem budovy a na místech pro diváky udržovaný, ale jinak je zarostlý pralesem keřů, stromů a vysoké trávy. Tahle mlha se jen tak nevytratí. Podle navigace určím směr: “Padesát metrů tudy má být budova administrace”. Mlha se nejdříve zavře tak, že v ní auta za zády zmizí a až poté odhalí obrysy budovy před námi. Jak v tomhle budeme jezdit???

Ještě nikdy mě při zápisu neprolustrovali tak jako tady. Na přihlášce zkontrolovali každé písmenko a porovnali se všemi doklady. Taky BK (badanie kontrolne) bylo důkladné. Odešli jsme s doporučením vyměnit bezpečnostní pásy. Prý byl případ, že těmto pásům při nehodě praskla kovová spona. Komisař se snažil poradit, jak vybrat náhradu. Cenově mají vyjít nejlépe s prošlou FIA homologací od nějakého závodního teamu – mají vpředu na utahovací sponě takovou jistící pružinu (dobrý indikátor, protože pásy bez homologace ji nemají). Jestli ty pásy prošly nehodou se dá zjistit tak, že je natáhneš třeba na kapotu. Nesmí se vlnit.

Malucha proklepli na BK extra důkladně. Je totiž bez klece. Říkal jsem mu ať se nediví. Cokoli se stane a nejspíše je po něm. Malucha jsem na ty trubko viděl v kotrmelcích či v jiných nehodách mnohokrát. Mnoho z nich by bez klece byly smrťáky. Ta klec je nezbytnost v papírové kastli, kde máš 3 cm od přilby strop. Hlavně že má 4k PLN v motoru a místo 35 koní 70. Zrovna on, co by si klec uměl zrobit sám…

Vyfasovali jsme mapku s vyznačenou trasou a vyrazili na 3 km dlouhou pěší prohlídku. Viditelnost se zlepšila tak na 30 metrů. Zapisovali jsme i teoretické brzdné body typu “borovice”, páč brždění na oko v této viditelnosti bylo nereálné. Starý testovací okruh továrny na fiaty je vybavený všemi možnými “trápidly” podvozku a motoru. Superprudké stoupání (se skokem na vrcholu) a stejně strašidelné klesání nás asi nemělo překvapit. Přes další nástrahy, kromě vypuštěného průjezdného bazénu, nás naštěstí neprotahovali. Na trase byly dlouhé rovinky a jelikož jsme zde poprvé, vážně jsme chtěli vidět celý okruh. Nezbylo než prokládat zápisky poklusem, abychom to stihli na úvodní rozpravu. Aspoň nám v aktuálních 8°C už nebyla kosa. Ve shrnutí – okruh je rychlý, se dvěma místy na ručku, a asfalt starý, rozpadlý, děravý a je to spíše škrabka na gumy. Prý to běžné pneu sežere za tři závody, proto tu většinou jezdí na supertvrdých semislickách. Ty mají vydržet déle.

Seznamovací jízda byla v koloně, krokem a času na rozpis bylo dostatečně. Navigátorka byla po jízdě neúprosná, že to nebude přepisovat, dokud zápisky z prohlídky a seznamovací jízdy nedáme dokupy. Strávili jsme na tom půl hodiny nejmíň, než jsme byli spokojení.

Co se týče organizace byla vynikající. Vůbec poprvé jsme narazili na časové kontroly podle FIA standardů. Od značení zón, načasování na minuty a jízdní výkazy. Do PKC (punktu kontroli czasu) je třeba vjet ne dříve, než minutu před určeným časem. Samotný jízdní výkaz nesmíš komisaři podat dříve než ve správnou minutu (na stole mají hodiny co ukazují i vteřiny), jinak dostaneš trestný čas. Vyplní ti čas startu a dobu přejezdu. Sečteš tyto dvě hodnoty a získáš čas dalšího příjezdu k PKC. Jelo se třikrát 3 km a další start byl vždy za 1,5 hodiny. Čili 3 minuty ostré jízdy, 1,5 hodiny pauza, 3 minuty, 1,5 hodiny pauza a 3 minuty jízdy. Hoďka a půl se může zdát jako nechutně dlouhá prodleva, ale není to tak. Ubíhá to rychle, mrknete na průjezdy, něco sníte, pokecáte si kolem, povrtáte se v autě a jede se znova. Dlouhá chvíle Vám nebude.

Stojíme na startu. Mlha je jako mávnutím proutku pryč. Jsem nervózní. Neznámá trať, jaká bude skutečná přilnavost můžu jen hádat, na sedadle spolujezdce má žena a matka dětí…
“Jseš nervózní?”, ptám se.
“Trochu”, odpovídá.
“Já jsem, ale to je třeba. A neboj, pojedem to do pohody”.
Co Vám budu vykládat. Prodal jsem to. Plyn jsem v podlaze měl, ale brzdné body jsem nikam netlačil a taky jsem si nechtěl hned ohoblovat ty Yokohamy. Poznámky k brzdným bodům byly naprd. Respektive v mlze by byly stále fajn, ale jakmile bylo vidět dalo se brzdit později než jsem to odhadoval při pěší prohlídce. Snažil jsem se jet čistě a plynule. Skok mě potěšil, jelikož jsem našel kuráž držet plný celou dobu :) Akorát na Levá 1 (na mapě úplně vpravo) mi tam nespadla jednička, takže jsme po ručce nikam nejeli a musem jsem znovu šaltrovat. Bez krizovek jsme projeli cílem.
“Uff! Tak jaké máš dojmy z první jízdy?”, checkuju navigátorku.
“No mohls jet trochu rychleji.”, odpovídá.
WTF? :D
Průběžné pořadí je 10 místo. Tři divočáci nedojeli, takže ve třídě zbývá 14 posádek.

Po jízdě parkujem a pospícháme do divácké zóny. Maluch má jet chvíli po nás.
“Už ho slyším!”, volám poté co zaslechnu jeho charakteristický zvuk.
Jenomže žádné auto pořád nepřijíždí. Začínáme být trochu nesví. Ta mezera je vážně moc dlouhá. Už mělo dávno něco přijet. Snad se jim nic nestalo. Nervózně přešlapujeme na místě. Pak se blíží další auto, ale to nejsou oni. Parkovací místo je také prázné. Nakonec to vzdáme, jdeme k autu. Zahlédneme je, jak malucha tlačí. Přímo na startu jak pustil spojku jim prasklo lanko plynu. To nasere! Nahradní lanko nemáme. Půjčil jsem mu kombinačky ještě i z mého vercajku, ať se to lépe svazuje. Zanedlouho je auto připraveno na druhou jízdu.

Druhou jízdu tlačím trochu víc, ale podvědomí mě stejně nenechá bláznit. Sem tam Yokohamy zaskučí, jak se snažím něco nahnat na brzdách. Za bazénem, přes který jsem si hrdě nechal nadiktovat “plný” brzdím až moc pozdě a do pravé 2 se nevejdu. Levými koly jedeme trávou (podle vyjetých kolejí nejsme jediní) a do navazující šikany nemáme tím pádem dobrý nájezd. Tady jsme něco ztratili. I do šikany do které se z vytočené trojky brzdí už v mírné pravotočivé zatáčce jdu odvážněji, vyšlo to. Po ní je zas ta levá 1. Ani teď to není ideální. Jedničku jsem tam s problémy narval – na té ručce musím zapracovat. Plácnem si v cíli a dozvídáme se čas vylepšený o 1,5 vteřiny. Průběžné pořadí je o 1 místo horší - 11. místo.
Porucha! Zhasl jsem motor přepínačem a to relátko se rozpadlo. Čento je bez elektřiny. Jdeme se rychle mrknou na malucha a pak to opravíme.

My tady naháníme vteřinky, zatímco prozatímní první posádka ve tříde CENTO má čas o 25 vteřin lepší??!! Tomu nikdo nevěří, že by to na nás prostě jen najel. Jak mám ve zvyku, jdu vyhledat nejrychlejší auto (foto na úvodním obrázku)  a pokecat. Vítěz je borec co staví motory a z FIRE 1242 cm 16v bez převrtání a stále při redline 7200 ot/min dostal 130 koní. To je tak o minimálně 35 víc než mám já :) Dobrá zpráva je, že za 7k PLN mi ty koně vydoluje taky. Popřemýšlím. Množství peněz, které ve dají v motorsportu utopit je neomezené :)

Za 15 minut máme být na PKC, tak se pomalu chystáme, když v tom: “Tyo, vždyť my nemáme opravené to auto!”, volá navigátor!
“@#$%&!”, plácnu se do čela. Běžím do kufru pro vercajk k rozšroubování palubky a volám na Pawla, že potřebujeme opravdový rally pitstop. Je třeba opravit auto do 10ti minut. Děláme si z toho prču, že jsme na to relátko zapomněli, ale popravdě nám docela teče do bot. Šroubuju palubku. Palubka je rozdělaná, študuju ty kabely. Čas běží. Plán je jednoduchý: Vypojíme kabely z relátka a natvrdo spojíme. Vypojit to šlo snadno, spojení je ale horší. Nechci, ať se to během jízdy vytřepe. Navigátor běží do auta pro nůž, abychom sundali bužírku. Čas běží. Zasunu kabely do sebe a pevně secvaknu štípačkama. Otočím hlavním vypínačem. Auto ožije a nastartuje. Uff,  to by bylo. Teď to ještě rychle sešroubovat dohromady. Hotovo. 9 minut a 30 vteřin, hlásí navigátor :) Ještě si stíháme plácnout. Spojili jsme jen dva kabely, ale připadáme si jako tým mechaniků po opravě zbouraného Citroenu WRC na Rally Poland 2016 :D

Třetí jízda mi subjektivně přišla nejlepší, žádné velké drama. Čas vylepšený (jen?!) o 0,5 vteřiny. Celkové pořadí 10. místo ve třídě a 60. místo ze 77 startujících celkově. Už bylo i hůř :)

“Tak co, jaké byly první závody? Pojedeš znova?”, ptám se ženy.
“Ále jó. Škoda že se zvedla ta mlha, bylo by to zajímavější. On ten den bez dětí je docela fajn.”
Díky za super navigaci!

A Vám díky, že jste dočetli až sem.