Raspbyho bývalky – část první: Jak to začalo (Toyota Celica)

   Zrovna jsem si projel pár fotek aut, která se dříve vyskytovala v naší domácnosti, tak mě napadlo se tak trochu poohlédnout zpět a pomocí této minisérie malinko zavzpomínat.

   Psal se rok 1995, mě bylo nějakých 11 let. Tehdy jsem měl k benzínové hlavě ještě hodně daleko. Věděl jsem, že jsou nějaké Porsche, Ferrari, Lamborghini a tím to tak končilo. V tom si ale naši pořídili nový povoz. Toyota Celica 2.0 GT-i  (slavný motor 3S-GE). Když jsem to poprvé zahlédl, ani jsem nevěřil, že něco takového bychom mohli mít. Však v té době se ulice hemžily Favority nebo v těch lepších případech se se tu a tam objevila Felicia nebo Golf III. A mezi tím parkovala teď už naše Celica. Tehdy to bylo jako zjevení. Vzpomínám, jak jsme v té době na to s kamarády koukali s otevřenou pusou. Měla tedy atmosférický ctyřválec a výkonu 115kw. Tenkdát většina lidí považovala auto se stem koní za velmi svižné. A tady jich bylo najednou 155. Pamatuji se, jak jsem byl u vytržení, když to můj táta se mnou jednou na nějaké křižovatce odpíchl s hustým kouřem od pneumatik. Fakt jsem z toho auta byl dost vyřízenej. Navíc byla zánovní, po nějaké paní, sice 5 let stará, ale najeto jen něco přes deset tisíc kilometrů.

   Roky plynuly a já dostal občanku. Jezdili jsme v té době na chatu kousek za Prahu a táta mi nabídl, jestli bych si nechtěl na polní cestě zkusit sednout za volant. Tak došlo na mé první rozjezdy, posléze i přeřazení. A v tu chvíli se ve mně začal klubat zárodek petroheada.  Následně pokaždé, když se jelo na chatu, žadonil jsem, že chci zase jezdit. Tím se mi samozřejmě začalo takové to základní řízení dostávat po kůži, takže v osmnácti letech jsem nastoupil do autoškoly už znalý toho, jak funguje spojka, jak se řadí atd. Po jejím absolvování jsem se nemohl dočkat, až někam vyrazím. Pochopitelně byli rodiče nervózní, když jsem chtěl auto půjčit, ale nakonec mi věřili, auto půjčili a já jsem mohl alespoň občas konečně jezdit. Samozřejmě jsem si mezi kamarády připadal nehorázně cool s takovým autem. Sice už se psal nějaký rok 2002 a dále, ale to auto mělo pořád svoje kouzlo. Pořád vypadalo dobře a hlavně pořád dobře jezdilo.

   Postupem času jsem s ním mohl jezdit častěji a obzvláště dnes, když už jsem měl možnost vyzkoušet více aut, jsem tak nějak schopen shrnout, jaké to auto opravdu ve skutečnosti bylo. Tehdy mi připadalo samozřejmě jako nejlepší na světě. Bylo to typické kupé 2+2 tehdejší doby. Něco jako soudobý Ford Probe nebo Opel  Calibra – což byla tenkrát velmi populární auta. Už tehdy jsem věděl, že se mi z nich Celica líbí nejvíc. Nepůsobila tak zavalitě jako Calibra a měla elegantnější a kulatější tvary než Probe. Navíc ty zaoblené mrkačky, to byla velká frajeřina. Motor spojený s manuálním pětikvaltem, co si pamatuji, pružností ve srovnání s dnešními pohonnými jednotkami příliš neoplýval. Ale měl velmi plynulý nástup výkonu, který krásně gradoval na hranici sedmi tisíc otáček. Člověk se prostě nesměl bát ho pořádně vytočit. Kvalty byly sice delší, ale tehdy mi těch 150 koní připadalo jako trhači asfaltu. Podvozek byl docela měkký a auto se naklánělo a v zatáčkách padalo na vnější přední kolo, ale zatáčelo velmi obstojně, na což měli stejně největší vliv pneumatiky. Dodnes si pamatuji, jak jsem s tím jednou sjížděl ostré serpentiny s vlhkými dlaždicemi, najel jsem do zatáčky moc rychle, auto bylo nedotáčivé, tak jsem ubral plyn a povolil volant a v tom jsem cítil, jak zadek vybočil. První smyk. Na to se nezapomíná. Skončilo to v pořádku, jednak to bylo v rychlosti okolo 40km/h, ale hlavně stačilo dát lehké kontra a trochu plynu a auto se hned poslušně srovnalo. Tak jsem si to musel párkrát vyzkoušet znova a světe div se, opravdu to fungovalo. Vzpomínám na to, jako by to bylo včera.

   Po tom všem se mi Celica už nesmazatelně vryla do paměti a já věděl, že na ní nikdy nezapomenu. A je to tak. Dodnes na ni vzpomínám. Naučil jsem se na ní řídit a zažil v ní první smyk. Znáte to. Na „poprvé“ se nezapomíná. Někdy v roce 2007 zhruba bohužel šla z domu. Měla najeto bratru asi 260 tisíc kilometrů. Také se už na ní podepsala kovomorka. Blatníky a lemy byly chycené. Jezdilo se s ní v létě i v zimě, ve vedrech i v závějích. Ale bylo mi smutno, když nás opouštěla. Přeci jen v ní zůstal kus mého mládí a vlastně i kus mého Já. Ještě před tím jsem v ní chvilku svezl i pana Sageho v době, kdy on sám měl MR2, kterou mám dnes já. Chodili jsme spolu totiž na vysokou.

   Ale důvod mé lásky k Toyotám byl ještě jeden. Někdo už možná tuší. Spolehlivost. Měli jsme ji nějakých 12 let a najeli hodně přes dvě stě tisíc kilometrů. A za tu dobu krom oleje, destiček, pneu atd. se měnila jednou spojka, jednou svíčky a kabely a 2x poslední díl výfuku. Toť vše. To si myslím, že je docela dobrá ukázka spolehlivosti. Samozřejmě, tehdy jsem ještě nebyl tak znalý techniky a řídil se spíš pravidlem „Dokud to jezdí, nehrabej na to“. Bůh ví, jak na tom byly třeba komprese. Nicméně pořád to jezdilo a nikdy nás nikde nenechala na holičkách. Tak když jsem přemýšlel, jaké auto by se mi reálně líbilo, věděl jsem, že bych chtěl zase Toyotu. A co bylo dál, se dozvíte zase příště.