Putování za poznáním #vol.II

Nikdy bych si nemyslel jak obtížné je navázat smysluplně článek na článek. Ode dneška se už nebudu nikdy smát seriálům a jejich scénáristům protože napsat rozumně něco v jednom kuse je mnohem snadnější než navázat na minulý díl. Začněme tedy něčím, co v seriálech na televizních obrazovkách vídáme pod označením „v minulých dílech jste viděly“.  Dověděli jsme se, že Porsche 911 je i v první generaci, která nabídla vodou chlazené motory skvělé auto. A v několika málo větách i pohnutky, které mě vedli k tomu o něčem takovém vůbec přemýšlet. Respektive co mě vedlo k tomu přemýšlet o nákupu tohoto auta.

Řada 911 patří bezesporu k jedné z nejtrvanlivějších evolucí ve světě automobilismu a pro mnohé je dokonce synonymem slova „sportovní auto“. Je to základ úspěchu značky Porsche a já subjektivně tvrdím, že v žádné doposud prodávané generaci prostě nemůže být špatná. Co naplat, já už to dnes tvrdit i musím, jinak bych lhal sám sobě a po svezení v 996, které mi chybělo k úplnosti obrázku, je to jasné jedná se prostě o nikdy nekončící evoluci a ne nutně revoluci.    

Všichni jistě máme nějakou tu zkušenost s nákupem vozu a tak vás nepřekvapí, že to je věc, na kterou jsem se příliš netěšil alespoň co do té méně zábavné části než je finální pořízení onoho auta. Pokud totiž, nakupujete v rozsahu Evropy a nejen domácího trhu může být cesta za vaším vybraným vozem pěkně otravná a rozčarování z hrůzostrašného skutečného stavu vysněného vozu o to větší. Po pečlivém zvážení všech pro a proti jsem naplánoval cestu přes Mnichov v Bavorsku, kde byla k prodeji Carrera, z roku 1998 od soukromníka údajně v solidním stavu, ale s relativně nepěkným stříbrným lakem. Dále jsem pokračoval do malého města Lamone u Lugana ve Švýcarsku. S tím že to vezmu přes  Basel kde přespím a zaskočím si na svůj oblíbený steak v ceně 6 průměrných večeří v centru Prahy ano Švýcarsko je skvělá země.

Vzhledem k tomu kolik stál steak v Baselu, nezbylo mi následující den na benzín a tak se nikam nejelo. Bohužel, to se nestalo a čekala mě zajímavá cesta přes celé Švýcarsko až do té části s menšinou Italů, kteří se kdysi omylem ocitli na nesprávné straně hranice.  Tady stála v hnusném typicky balkánsky vyhlížejícím bazaru v komisním prodeji černá velice pěkná Carrera 98 v provedení cabrio. Měl jsem štěstí a bylo možné zavolat přímo majiteli, který do hodiny dorazil na místo. Byl to sice kamarád pana Čížka z bazaru v podání jednoho z potomků Ante Paveliće ale vypadal velmi sympaticky a nakonec se z něj vyklubal opravdový fanoušek. Putování potom měla zakončit jedna 911 na severu Itálie v nehostinných Tyrolech pro změnu u jiných Italů kteří na té špatné straně hranice zůstali také jen ne omylem. Silandro alias Schlanders v češtině by to mohlo být klidně Slično leží kousek od Bolzana v turisticky zajímavém kraji s tradičně horskou infrastrukturou, takže cestování po předešlých 200 kilometrech do finální destinace bylo zábavou samo o sobě. Auto je tmavě modré a stojí protiúčetem u dealera VW. To samo o sobě mi říkalo, že by nemuselo být špatné. Jaká byla realita o tom až později.

Vraťme se teď do výkvětu říše landkreis stadt Mnichova respektive kousek před něj do malebného typicky Bavorského městečka k jednomu na první pohled dobře situovanému pánovy. Dorazil jsem těsně před časem oběda a tak jsme si dali schůzku před restaurací rychlého občerstvení, kam po několika málo minutách dorazil chlápek i s autem na prodej. Auto mělo na sobě lakování v barvě, kterou interně nazývám jako „krabovská stříbrň“ jde však v krátkosti o obyčejnou stříbrnou metalízu. Jednalo se o normální Porsche 911 Carrera z roku 1998 s 300 koňmi pod kapotou. Z venku auto vypadalo špatně a údajně urazilo 106 000 kilometrů k tomu, však neexistoval žádný relevantní doklad. Dali jsme se tedy do řeči a výsledkem bylo, že pan prodávající je majitelem něco přes rok a auto kupoval z bazaru v Mnichově. Projeli jsme se vcelku vydatně s tím, že se mi alespoň líbilo, že celou jízdu můžu řídit. Méně nadšen jsem byl ale ze stavu celého vozu a to doposud zejména z jeho optické stránky. Nicméně trocha toho Picatecu a možná tempo sem tam něco přilepit a asi by nebylo nejhůře. Přišla tedy logicky na přetřes cena s tím, že už startovní nebyla špatná, nicméně jde o auto kde každá „vada“ může znamenat problém více než velký. Byl jsem tedy opatrný a dost mi vadilo, že o autě nic nevím a originál manuál a návod k rádiu moje obavy rozhodně nezmírnil.  Přistoupil jsem tedy k ověřování a prověřování něco proběhlo po telefonu a něco na místě třeba i s měřením hloubky laku a výsledek byl velice smutný. Stočená a zřejmě bouraná Sally s hodně náročným dosavadním životem a to byl překvapen i pan majitel k jeho nelibosti z mé strany zájem značně ochladl. V tu ránu mi nabídl ještě jedno auto, které prodává kamarád přímo v Mnichově no, proč ne jeli jsme tam. Opět stříbrná na Švýcarských značkách téměř totožná ale kamarád si představoval za daný vůz opravdu hodně peněz a i když měl tak nějak všechno prostě jsme se asi po hodině lavírování nedohodli. Problém by byl i s odhlašováním auta respektive vše by se protáhlo a bylo složitější.

Do Baselu jsem dojel před desátou hodinou a ve steak house měl kuchař z mé objednávky jistě obrovskou radost těsně před koncem pracovní doby to vždy potěší. Steak byl výborný, jako vždy ale já měl za sebou sice krásný den„prezentačních“ jízd v Porsche 911 ale žádné jsem nekoupil a to je přece záměr musel jsem ujistit sám sebe. Zbytek večera u otce byl fajn, přece jen je hezké ušetřit 2500 korun českých za noc v hotelu a ráno čekat na kakao od maminky tak jak to známe z reklamy na Granko.

 Co naplat druhý den ráno jsem si vyslechl pár rad od profesionála, co se značky Porsche týká a posílen  těmito radami jsem pokračoval k Luganu. Cesta přes Luzern je líbezná, ale zabrala mi skoro 4 hodiny putování. Dorazil jsem navíc do bazaru malého ale typického. Auto tady skutečně stálo, ale jednalo se o kabriolet, který jsem původně vůbec nechtěl a šlo tedy spíše o zvědavost než touhu. Auto bylo v černé na „pěkných“ kolech a vypadalo zachovale včetně střechy. Okolnosti už jsem popisoval, ale navzdory tomu všemu byl majitel velmi příjemný člověk, který dorazil v novém Porsche Cayman. Skoro až omluvně vysvětloval, že prodává přes bazar, protože nemá čas řešit inzerci a telefonovat s lidmi že dělá byznys. Inu to lze pochopit řekl jsem si.

Jasně říkat můžeš, ale věřit ti nemusím, varoval jsem se v duchu. Situace se obrátila v momentě, kdy na stůl rozložil fakturu od nového vozu včetně servisní historie a několika dalších faktur. Auto kupované na jihu Lichtenštejnska a kompletně servisované jen v Porsche asi nebude špatné. Navíc byla možnost zavolat přímo do dealerství a servisu a na vše se zeptat dokonce jsme tam v rámci zkušební jízdy nakonec i jeli, aby mi přijímací technik řekl, že auto zná. Do toho jsem zjišťoval, že tenhle člověk je fanouškem nejen Porsche celou duší a že o auta se stará jak nejlépe umí. Nakonec mi řekl, že kdyby měl místo v garáži tak si tohle cabrio nechá, ale bohužel má jen tři místa a venku by auto jen tak stát nenechal.

Byl to skvělý den a nakonec jsem se ještě nechal povozit v Caymanu jen jako pasažér, který je skvělý ale úplně mimo moje reálné možnosti. Tak jsem se s ním loučil větou, že už se těším až si ho za 15 let možná koupím. Stále tady byl problém a to sice z mého pohledu nesprávná střecha. Taky nájezd byl skutečný a to sice více jak 200 000 kilometrů bylo to prostě auto, které jezdilo hlavně v sezóně denně ale zase špičkově udržované. Slušná výbava a všechno velice zachovalé. Byla mi nabídnuta i sleva když půjde o vývoz a další obutá kola Porsche černé barvy. Vnitřní hlas řval typické „dělej tak se rozhodni sakra“ to přece nemůžeš odmítnout. Jenomže to už jsem já a zvědavost mi nedala, chtěl jsem vidět to auto v Itálii, abych měl kompletní srovnání.

Říkal jsem si, že v tomhle případě šetřit na benzínu nebo na hotelu stejně nemá cenu. Než jsme vše probrali tak byl večer a já musel někde spát. Když jsem si uvědomil, kde se nacházím, rychle mi došlo, že nebude problém najít místo, ale bude problém najít něco, kde nebude noc stát stejně jako ta sada kol od Porsche. Pro příklad je to jako v Čechách zůstat na Starém městě v Praze a být již neschopen někam přejet. Kdyby náhodou někdo potřeboval třeba vyvést drahou polovičku k Lago di Lugano tak Hotel City Lugano je skvělý ale malý dvoulůžák mě vyšel také na jistě skvělých 4,200 korunek prosím pěkně se snídaní. Za tu cenu jsem se snažil vyspinkat věru královsky a zhruba kolem 9 hodiny po vydatné snídani jsem vyrážel zpět na obtížnou cestu do rakouské Itálie nebo italského Rakouska. To kdo jak chcete.

Vybral jsem záměrně docela pomalou cestu kolem zábavního centra pro Rusy a celebrity(modří už vědí) a do Itálie jsem vstoupil ve městě Tubre. Docela to všechno jelo a i přes malou zastávku na pěkně hnusný oběd kdesi ve městě Sluderno jsem mohl slavit příjezd do cíle, jak mi briskně oznámila moje vždy „perfektní“ navigace. Auto bylo na internetu velmi málo popsáno, ale po chvíli vysvětlování se ta jediná Carrera 2 na celém širém dealerství VW našla. S tím že tam vlastně není, ale non è un problema signore ten a ten dojede a přiveze to. Byl jsem v klidu, protože tohle se přece může stát a navíc jsem dostal od velice atraktivní asistentky ještě atraktivnější kávu, která mě nakopla víc než Renata Sychrová. Asi po půl hodině tam auto bylo připravené a perfektně umyté. Pronta a vendere signore a tuhle větu jsem potom slyšel ještě německy a dokonce i anglicky asi kdybych se bál že to nakonec nebudou chtít prodat.

První špatná věc byla nemožnost auto odhlásit v případě koupě tentýž den a nejspíše ani ten následující, ale to bych snad dokázal překonat. Servisní knížka existovala, ale končila poměrně brzo a poslední rok provozu se tedy nedal moc pečlivě vysledovat. Jeli jsme se tedy projet a dopadlo to tak že nakonec se z toho začalo klubat poměrně sympatické vozítko. K jízdnímu ani akustickému projevu jsem nemohl mít výhrad. Bylo tu tedy počínající osobní drama.

Koukám, že počet znaků dosáhl mnou interně nepovoleného maxima a narůstal by dále a to není žádoucí. Chápu ty, kteří po dnešku nad tímhle blogem definitivně zlomí pomyslnou hůl a pomyslí si cosi o zbytečném dramatizování. Jenomže ono to bylo, o něčem víc než jenom o běžném nákupu auta pro mě to bylo, životní rozhodnutí nejsem v situaci, že si takových aut můžu nakoupit deset a potom se v klidu svého penthouse rozmyslet co z toho si nechám. Měla by to být to v pořadí asi 35 auto v mém životě, které si skutečně koupím ne pronajmu nebo půjčím, které bude mít ten srdcový efekt. A v konečném důsledku bude vlastně první svého druhu v mém automobilovém životě a to vlastně nejen. Je to jako koupit vzácnou bonsai nebo prvního psa který má průkaz původu.

A proto doufám, že na mě nezanevřete a přečtete si závěr v dalším pokračování. Dopadlo to totiž nakonec celé úplně jinak a i pro mě překvapivě. Řekneme si proč a co s tím a jestli z toho mám vlastně ve finále radost.