Prosím v plné...

Moc se o tom nemluví, ale každý to máme při nákupu auta v hlavě. Přemýšlí kupující nového vozu nad tímto problémem jinak než zájemce o vůz z druhé ruky? A co je pro nás v autě důležité a co můžeme postrádat? Měl jsem možnost kupovat vůz ojetý i nový tak se pokusím vžít do obou rolí.

Důležité je si na začátku říct, jak se dnes nová auta kupují. Jen málokdo přijde do autosalonu a vybraný vůz zaplatí takzvaně na dřevo. Výjimky zde samozřejmě jsou a to je první skupina kupujících. Nenáročný zájemce si pravděpodobně vybere ze skladových vozů daného prodejce a sáhne po jedné ze základních výbav a motorizací. Vůz tak nevyjde draho, svou nenáročnou službu odvede a zřejmě se svou cenou bude velice blížit prospektovým a reklamovaným cenám “od”. Takový člověk má auto z pravidla na pár tisíc kilometrů ročně (jestli vůbec), cesty na chatu, hřbitov a větší nákup. Zde se také rodí příbehy o vozech po starém pánovi, co skoro nejezdil a o vůz jen pečoval. Dle některých našich bazarníků je takových seniorů kolem nás pomalu víc než běžných řidičů. :-D Nejvíc nových aut se samozřejmě prodá na splátky. Ať už je to leasing, úvěr či dnes velice populární operativní leasing. A zde to začíná být zajímavé. Nejdříve zmíníme největší objem nákupů a to jsou firemní flotily. To jaké konkrétní vozy u nás firmy nakupují asi nemusím zmiňovat. A co je kritériem takového nákupčího? Cena a hospodárnost. Takže v drtivé většině případů základní bílá barva, naftový motor a nějaká akční výbava, která obsahuje nanejvýš elektrické stahování oken, klimatizaci, autorádio a centrální zamykání. Tato auta po odsloužení si stanovených firemních kilometrů zaplaví trh ve velkém počtu a jednoho dne se na některých vyřádí tuneři, kteří se snaží za každou cenu chybějící výbavu a design doplnit. Zajímavé, jak velký je zájem u nás o takové “zbastlené bastardy”. :-D A teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Někdy firma svému super manažerovi či řediteli poskytne lepší badget na nákup vozu (musí přece reprezentovat), nebo se v autosalonu zastaví úspěšný podnikatel, architekt, pan doktor (dosaďte si dle své fantazie) a řekne kouzenou větu: “Dejte mi to v plné”. Většina těchto lidí si vůz stejně pořízuje na splátky, takže příplatková výbava pro ně znamená pouze pár jednotek či desítek tisíc měsíční platby navíc. Jedná se o nový vůz, proto riziko toho, že něco v něm nebude fungovat je pokryto zárukou a pan ředitel se tak nemusí bát drahých oprav. To jak se lze u některých prémiových značek s výbavou rozšoupnout radši řešit nebudeme, to je námět na nějaký další článek. Probereme spíš hledisko výhodnosti nákupu takového vozu z druhé ruky.

Řekněme si to narovinu. Auto ve vyšší výbavě většinou lépe vypadá. Ať už se jedná o exteríér, kde najdeme hezké nárazníky, chromované lišty, led světla či prostě jen příplatkový metalický lak nebo o interiér, kde kromě různých technických vymožeností najdeme kožené potahy nejen sedadel, obloženou palubní desku dřevem či hliníkem a vůbec lepší zpracování všech viditelných dílů. Takže se všichni snažíme hledat na trhu auto pokud možno v plné, v zajímavém barevném provedení a za super cenu. A není se vlastně čemu divit. Investici pana ředitele do masážních sedadel či super audiosystému trh cenou neohodnotí. Rozdíl na trhu ojetin mezi tzv. “full palbou” a bežnou výbavou je pár desítek tisíc a spousta z nás si takovou částku za lépe vybavené auto rádo připlatí i za cenu toho, že záruka vozu je dávno pryč a vůz napěchovaný technologií z minulého desetiletí si může kdykoliv postavit hlavu a začít stávkovat. My si ovšem chceme vyzkoušet tu prémiovost, kterou zažil první majitel a pomačkat všechna ta tlačítka. :-D Další odstavce budou hovořit o mé zkušenosti a tím pádem jsou k diskutování pod článkem jak dělané. Proberme si některé prvky výbavy, co jsou prakticky vždy za příplatek a dle marketérů jednotilivých značek by nám měli zpříjemnit cestování. 

Jako první jsem vybral adaptivní tempomat. I dnes je stále u některých modelů klasický tempomat za příplatek, ale ten adaptivní opravdu málokdo do svých aut dává v základu. Jeho funkčnost je myslím každému autíčkáři známá a skoro každý z nás se s ním v nějkém voze setkal. Ze všech vozů, ve kterých jsem měl možnost tuto vymoženost vyzkoušet vyšel nejlépe Mercedes. Měl jsem ho ve třídě E i S a málokdy mě jeho používání rozčílilo. Uměl díky němu dokonce zastavit do nuly a následně za určitých podmínek popojíždět v koloně aut. Naopak nemilé překvapení mi u této funkce připravilo BMW řady 7, kdy mi na dálnici několikrát zběsile brzdilo, ačkoliv přede mnou překážka nebyla. A to se prosím stávalo i u auta zcela umytého s čistým snímačem radaru. Dále jsem vyzkoušel tuto příplatkovou vymoženost ve vozech Mazda 6, Lancia Thema, Volvo S80 a u spousty dalších a až na Lancii měly všechny vozy společný problém. Špatné rozpoznávání překážek (zběsilé brždění), zbytečně ostrý rozjezd po uvolnení pruhu a nemožnost zastavit na tempomat až do nuly. Vyladěnost takového systému zde byla sporná a ročilovala mě tak, že jsem hledal možnost přepnutí do klasického tempomatu, což většina aut nenabízela. Řeknete si tedy, že u těch lépe udělaných tempomatů se funkce málokdy rozbije a je tak jedno zda ho v ojetém voze budete mít. Já budu oponovat umístěním radaru takového zařízení, většinou v nárazníku či za čelním sklem a případnou bouračkou. Oprava některých snímačů je pak i v případě malé kolize na parkoviští hodně nákladná a ne každý si u 10 let starého vozu platí havarijní pojištění. Je to tedy věc, kterou ve voze mohu postrádat. 

Další dle mého názoru kontroverzní funkce v autě je automatické parkování. Je dnes součástí mnoha vozů a to i v kategoriích, kde bych podobnou věc opravdu nečekal. Má být pomocníkem pro ty, kterým parkování dělá problémy, nebo si nejsou v této disciplíně úplně jistí. Všiml jsem si, že podélně zaparkovat pár řidičů nezvládá a tak jim vývojáři nachystali tuto berličku. O tom jak moc takové parkování zdržuje ostatní účastníky provozu nebudu radši ani mluvit. Vyzkoušel jsem tento systém opět ve více autech a resumé je takové, že funkce je naprosto zbytečná. Parkovací manévr jsem schopný udělat mnohem rychleji než asistent a navíc umím zajet i do prostoru, který on vyhodnotí jako malý a nedostatečný k zaparkování. Pokud pominu velikost parkovacího místa, drtivá většina pomocníků nezaparkuje ani v případě, že jedno z vozidel mezi které zajíždíte více vyčnívá do ulice. O přesnosti parkovacích asistentů radši pomlčím. Každý řidič, co získal řidičské oprávnění by měl být schopen s vozem zaparkovat a to na všechny způsoby. Je to jeden ze základů ovládání vozidla a pokud to někomu dělá velké problémy, ať se to někde na polygonu doučí. Zde nebudu hodnotit poruchovost ale spíše využitelnost systému a jeho cenu. Podle mě opět zbytečný příplatek. 

Vím však i o jiném plezíru, který dokáže vyprázdnit peněženku nejednoho bazarového kupce a tím je alternativní odpružení vozidla. Zde smutně prohlásím, že jsem jeden z těch, co má rád vzduchové pérování ve svém autě. A kvůli tomu také vím, jaká je to pecka, když se poškodí. Upřímně miluji to houpání a pohodlí. :-) A teď je čas opět poslat děti spát. Jak já se natrápil s Range Roverem Sport, kde byla možnost i výškové regulace. Začíná to nenápadně, že se vám auto tzv. položí na bříško když s ním déle nejedete. Dobře tedy, nastartuji a po chvíli se tlumiče dofoukají do požadované výšky a jedeme. Horor to začíná být, když to máte každé ráno. Oprava celého systému aby bylo auto v pohodě mě stála bratru 80 tisíc. Utřel jsem slzu a dál užíval ten komfort a lízal si rány. Při prodeji samozřejmě nikdo nezohlední mou investici a věřím, že dalšího kupce jsem učinil šťastným, protože tento problém měl již vyřešen. :-D Byla to naštěstí jen jedna špatná zkušenost s tímto systémem, u dalších aut jsem si stav konečně pořádně prověřil, takže u Mercedesu třídy S, BMW 7, Cadillacu Escalade či Jaguaru XJ už jsem neměl problémy. Poslední zmíněný byl nakonec i nejlepším autem, které jsem kdy měl a dodnes lituji jeho prodeje. Jak já bych ho chtěl zpět. :-( Ale o tom až jindy. Na konci tohoto odstavce bych měl tedy všechny od koupě auta na vzduchu či jiném podobném zařízení varovat ale neudělám to. Ten komfort za případné problémy stojí a holt musíte mít v rezervě na servis, když si pořizujete takové auto. Nakonec pokud koupíte po blbci jako jsem já, problémy mít nebudete. :-D 

Nakonec téměř každá položka z příplatku se může během života vozidla pokazit. Elektrická okna, vyhřívaná či větraná sedadla, audiosystém, elektroničtí pomocníci apod. Nefunkčnost některých neřešíte, i když vás rozčiluje, že spolujezdec má prdel v teple a vy ani teplý prd ale co se dá dělat. Jiné opravit musíte, protože bez nich auto nelze dále provozovat. Jednoho dne vám tedy vyvstane otázka, co všechno v autě potřebuji? Bez čeho nemohu žít a mohu postrádat? Já mám pro svůj “daily car” jasnou představu a té se držím už nějaký čas. V takovém autě chci mít automatickou převodovku, obyčejný tempomat, klimatizaci, elektrické stahování předních oken, rádio s možností připojení USB (ovládané nejlépe tlačítky, bez navigace ale originální z výroby), palubní PC se základními údaji, vyhřívaná sedadla, centrální zamykání a slušný motor. To je vše. TO musí splňovat a vše navíc beru jako benefit. Už netoužím po kožených seslích s masáží odsávající každý prd, ani po úžasném infotaimentu s připojením na měsíc. Dokonce ani to měchové pérování není podmínkou mého auta pro každý den. A teď se ptáte, kde že je ve mě ten autíčkář? Z minulých článků již víte, že mě občas trápí nějaká ta automobilová obsese a já vám dnes mohu říct, že nemoc je horší, než jste si mysleli. Nejsem totiž schopen mít v garáži pouze jedno auto. Dokonce ani dvě. Každé další mi vynahrazuje tu či onu vlastnost, kterou to předchozí nemá ať je to měchové pérování, sportovní silný motor, potřeba jezdit občas v něčem opravdu starém, či bez střechy. A nemoc vrcholí tehdy, když musím nějaké auto prodat. Někdy skoro pláču jak malá holka, teskním a po čase hledám, zda to mé auto někdo v inzerci neprodává, že bych si jej koupil zpět. Samozřejmě ne všechna ve mě zanechají takový pocit a sami moc dobře víte, že určitá auta prostě prodáte a skoro si ani nevzpomenete, že jste je vůbec vlastnili. 

A teď otázka na vás. Jaké musí být Vaše “daily car”? Máte radši sportovní auto se spartánskou výbavou, nebo luxusně vybavený kočár plný technických vymožeností? Jaká výbava je pro vás v autě podstatná a nenahraditelná? A co naopak v autech nechcete a nepoužíváte?