Policajti a my

Ke vzpomínání mě vyprovokovala jedna diskuze úplně jinde, kde jsem byl nařčen z mimozemského původu. Tvrdil jsem tam totiž, že mám s dopravní policií (a s policií vůbec) v ČR jenom dobré zkušenosti. Já za to ale fakt nemůžu.

Jasně že jsem za život zaplatil nemálo pokut. Ne že bych jezdil jako prase. Ale prostě mám smůlu. Vždycky se někde zakochám, zamyslím – a jak na potvoru tam jsou s radarem. Já jsem dokonce tak blbej, že jsem se nechal pokutovat od stacionárních radarů, o kterých vím, protože kolem nich jezdím denně. Takový stacionární radar ale neskýtá žádnou sociální interakci. Nepopovídáte si s ním. Přijde vám obálka s fotkou a výzvou k zaplacení. Už se ani neobtěžují říkat tomu pokuta. Je to neosobní, suché a žádná zábava.

Policajt je člověk. Dá se s ním popovídat. Věřte nebo ne, skoro pokaždé to bylo příjemné setkání. Na řadu z nich vzpomínám ještě po víc jak třiceti letech. Mým druhým autem po Trabantu byla stará, plesnivá a otlučená Škoda 100 po dědečkovi mojí bývalky. Vypadala strašně, ale byla v cajku. Děda Rousek, bývalý kulak, pak předseda JZD, pak důchodce, myslivec a majetný restituční farmář, ji kdysi koupil v Tuzexu, a jezdil s ní dvacet roků akorát na pole a do lesa. Když začala trpět provozní dermatózou, přestříkal ji tmavě modrým Industrolem. Já ji pak po několika letech vytáhnul ze stodoly, kde se po ní válely pařezy a seno, a kde na ni sraly slepice. Industrol zvláštně vyšisoval do matné barvy notně sepraných džínů, a k původní barvě se hlásil jenom za mokra.

Jel jsem takhle do Náchoda, a hned za značkou hlídka. To byla ta doba, kdy ještě policajti kontrolovali povinné výbavy i funkčnost vozidla, a dokázali se po nedokonalostech pěkně vozit. Ukázal jsem doklady svoje a od auta. Pak chtěl příslušník vidět pojistku. Pak obešel pneumatiky – tehdy se jezdilo na kdečem, co vzdáleně připomínalo pneumatiku; často bylo k vidění co kolo to originál. Já měl ale čtyři úplně nové protektory OR34. Pak chtěl vidět rezervu, a jestli je nafoukaná. Nářadí. Náhradní žárovky. Svíčku a klíč. Trojúhelník. Lékárničku (tu jsem měl funglovou, protože starou ve stodole sežrala plíseň). Pak zkoušel světla. Blinkry. Ruční brzdu. Klakson. Oblejzal ten můj vrak asi deset minut, ale nenašel vůbec nic. Srovnal si čepici, podal mi do ruky složené doklady, zasalutoval, a řekl mně, cucákovi v otlučeném keplu: „Pane řidiči, máte všechno v naprostém pořádku. Pokračujte v jízdě, a šťastnou cestu!“

Jednou mě kontroloval u České Skalice starší dopravák, už tak asi před důchodem. Jenom namátková. Všecko dobré, akorát mě napomenul, že bych si měl nechat přepsat v techničáku barvu, protože tohleto rozhodně není tmavě modrá. Tak mu říkám, že to tak sice nevypadá, ale že to opravdu tmavě modrá je. Ale že to je vidět jenom za deště. Chvilku koukal střídavě na mě, na auto, na mě… Pak si naslinil prst a zkusil to. „No hele, opravdu! To je dobrej trik!“ Pak to ještě ukazoval mladšímu kolegovi.

Asi rok na to jsem byl tímtéž keplem v Praze s mou první ženou, bráchou a švagrovou. Podivné vozidlo plné mladých lidí zastavila hlídka pod mostem Barikádníků na odbočce směrem Trója. Předám doklady, a ještě sebejistě říkám policajtovi, že technická platí už jen měsíc, a že o tom vím. Policajt na to kouká a povídá: „No jo, technická. Ale emise už máte propadlý.“ Já vůl zapomněl, že mezi emisemi a technickou byly skoro dva měsíce. Tak jsem si nahlas nadal do kreténů, a ptám se, co se mnou provedou. „No, buď vám dáme blokovou pokutu tisíc korun na místě, nebo to pošleme do správního řízení, a to už bude dražší“. Tedy jsem kývnul na pokutu. Policajt to šel sepsat, a já vyhrabal šrajtofli. Výplatu jsme tehdy ještě dostávali v obálce v hotovosti, a jak na potvoru jsem měl jen dvou- a pětitisícovku. Policajt se vrátil s vypsanými bločky, kouká na to, a: „Nemáte menší?“ Neměl jsem, a ani nikdo v autě. To víte, chudina. Šel zpátky, chvíli se v autě šacovali, ale tři policajti nedali dohromady litr nazpátek. „Tak přece vám to nedám za dva tisíce, když jsme se tak pěkně dohodli. Víte co? Zmizte a dejte si to urychleně do pořádku.“ „A co uděláte s těma bločkama?“ „S tím si hlavu nelámejte. Jeďte, než si to rozmyslíme.“ Tak jsem poděkoval a jel.

Nějakou dobu na to už jsem oblažoval okolí červeným Wartburgem. Tím, který mě pak ještě v roce 2004 dovezl do Chorvatska. V Náchodě byla vždycky nouze o parkování. Měl jsem vyzkoušenou takovou dlouhou uličku kousek od náměstí, kde se dalo se štěstím zaparkovat. Jedu tam, na konci zrovna jedno auto odjíždělo, leč bohužel hned z prvního fleku za značkou zákazu zastavení. Zapíchnul jsem to místo něj, na pár minut odběhnul, a když jsem se vracel, už k Wartburgovi mířila dvojice uniforem. V tu dobu chodili spolu vždycky jeden městský a jeden státní, kvůli nějaké zákonné nedomyšlenosti. Setkali jsme se zrovna u auta. Já vlasatý, fousatý, s barevným šátkem na palici. „Dobrý den, vy jste řidič?“ „Ano“ „Napadá vás, proč nás zajímá vaše auto?“ „Stojím na zákazu zastavení.“ „A proč stojíte na zákazu zastavení?“ V tomhle okamžiku průměrný místní občan začne vykřikovat, že není kde zaparkovat, že šel jenom pro housky, že maj honit zločince a né buzerovat… Já se zatvářil důležitě: „Já jsem na zákazu zastavení zaparkoval svévolně, a doufal jsem, že třeba zrovna nepudete okolo.“ Tak mě se smíchem vyhnali.

Zase o pár let později jsem jel s bejvalkou na dovolenou starým Swiftem. Směr Brno, Vídeň a Chorvatsko. Asi za měsíc mi přišel dopis od MP Česká Třebová, abych se dostavil k podání vysvětlení. Nejdřív jsem myslel, že to bylo kvůli nehodě, která se odehrála za mnou v koloně u Svitav – nechával jsem tam svoje nacionále (a stálo by to za samostatné vyprávění). Jenomže to by mi nepsali mešťáci, ale dopravka, že jo. Tak tam volám. A že prej měřili na křižovatce u Koráda (tam jak je teď ten nový kruháč, směrem na Rybník a Svitavy), a naměřili mi na čtyřicítce pětapadesát. „A kurva, zase jsem si nedával pozor. Hele, já nemám problém zaplatit pokutu, jsem debil a dobře mi tak. Ale musím kvůli tomu znova do Třebové? Přeci jen to mám skoro tři hodiny tam a zpátky. Nemůžete mi poslat složenku, třeba?“ Chvíli si tam pánové něco povídali, a pak ten u telefonu říká: „Tak víte co. My to teďkonc třídíme na ty, kdo se na výzvu ozvou, a na ty, kdo ji ignorujou. A vy jste zrovna pěkně zavolal hned, a nezatloukal. My toho máme fakt hodně. Moc. Ono se nám v tom frmolu občas některý papíry někam ztratí. Mějte se, a nashledanou!“

Za dalších pár let jsem byl rozvedený, znovu oženěný, a ještě jsem dojížděl svoje červené Cinquecento Sporting. Jeli jsme s manželkou z návštěvy na Trutnovsku. Byla v tu dobu zrovna po velmi dlouhé uzavírce nově udělaná silnice kolem Labe od Úpice přes Batňovice do Rtyně, oblíbená zadní cesta do Náchoda. Byla už úplně hotová, včetně veškerého značení, do poslední odrazky na patníku. Ale otevírat ji měli až v pondělí. A byl pátek. Výjimku měli jenom místní. Projedu úplně celé Batňovice a notný kus Rtyně. A úplně na konci uzavírky dvě policejní auta, a několik lapených řidičů v živé diskuzi s příslušníky. Stopli mě samozřejmě taky. První dotaz, jestli jsem rezident. Nejsem. Bydlím až v Náchodě. „A jestlipak víte, čeho jste se dopustil?“ Přepnul jsem na svou oblíbenou scénku: „To samozřejmě vím. Porušil jsem značku Zákaz vjezdu všech vozidel.“ „Aha. A proč jste ji porušil?“ „Já jsem zákazovou značku porušil úmyslně. Říkal jsem si, že třeba budu mít kliku, a že mi to projde.“ Postarší policajt se tlemil, a povídá: „My vás jen tak pustit nemůžeme. Ale všichni se tady s náma hádají a nadávají.  No tak vám to dáme se slevou za polovic.“ A platil jsem pětikilo.

Pracuju v České Skalici. Z té se východním směrem k Náchodu vyjíždí přes šraňky u nádraží. Pak kousek rovně, ostrá doprava, a vyflusne vás to kolmo na hlavní naproti kempu, Je tam stopka. A naproti takový velký šikovný plac, kde stávají celňáci. Nebo policajti, které ta stopka baví. Stál jsem na šraňkách jako první, a nějak se jim to asi na dráze chrulo s vypravením vlaku, protože jsem za tu dobu přeposlouchal dvě písničky, a za mnou se udělala dlouhatánská fronta, jejíž konec jsem jen tušil někde daleko v centru Skalice. Konečně vlak projel, šraňky se vztyčily, a červené světlo zhaslo. Dojedu k hlavní, juknu vlevo, vpravo – nic nejede, tak to tam zrovna šoupnu. A už mě zmerčili. Koukají na mě, kroutí hlavami, ruce v bok; tak radši zastavím, i když by mě nejspíš nechali jet dál. “Copak, na stopce nestavíme?“ Chtějí mi jenom vynadat, dobrý. Tvářím se nevinně. „Víte, já stál na přejezdu dobrých osm minut, a tak jsem…“ „A to si myslíte, že kvůli tomu můžete porušovat stopku?“ „To v žádným případě! Jenomže ta kolona za mnou, vidíte? Já je přeci nemůžu zdržovat ještě víc. Už vytrpěli tak moc…“