Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023 - part 4

Další ráno v Chorvatsku a také další, kdy mě moje tělo žene z postele. Opatrně procházím mezi nafukovačkami, na kterých zatím spí zbytek skupiny a štráduju si to rovnou k Bedně. Když však chci otevřít dveře, abych si vzal Redbull usazený pod loketní opěrkou, narazím na Dodikeho spícího na sedadle spolujezdce. Ok, dám si teda cigáro a počkám, až se probere. 

Než stihnu dokouřit, otevírají se dveře a Dodo se valí ven. Prý nedával noční provoz hned za plotem pergoly, pod kterou jsme dnes nocovali, a tak raději zvolil torturu v podobě “spánku” na sedadle v autě. 

Beru si plechovku Redbullu a mířím rovnou do dílny, kde máme nějaké otevřené účty s ložiskem v klikové hřídeli. Pojistný kroužek nevypadá, že by se přes noc rozmyslel a dobrovolně opustil svou pozici, takže musíme vymyslet způsob, jak mu pomoct. Buď na něm fakt jedna část chybí, nebo je na to nějaký fígl, který jsem ještě pod hromadou rzi a bordelu nedokázal odhalit. Pomocí odrezovače a trochu jemného násilí se mi podaří ten napružený kus drátu alespoň rozhýbat v jeho “žlabu”. Podebrat, tak aby šel ven, se mi jej však stále nedaří. Naštěstí vím, kam zavolat. Brněnský VolvoClan je skupina postarších pánů (za tohle dostanu nejspíš na dalším srazu do zubů :D) vyžívajících se ve sběru strojů dost často starších, než jsem já sám, a pro něž jsme s novějšími Volvy hlavně banda cucáků. :) Spolupráce však funguje skvěle a pokud nějaký fígl existuje, tahle skupina ho zná.

První na ráně je můj dvorní autoelektrikář Standa. Člověk, v jehož dílně si připadáte vždycky jako někde na pomezí muzea i vrakoviště – podle toho, v jaké fázi jednoho ze svých projektů se zrovna nachází. U Standy je však vcelku běžné, že se nedovoláte, obzvlášť pak pokud je víkend a k tomu ještě ráno. Dnes tomu není jinak. No nic, budu muset vyzkoušet další želízko v ohni. Luboš je člověk, jehož dům obležený dokola Volvy dokážete spolehlivě identifikovat i na satelitních mapách a další z kovaných znalců švédských krabic. 
Telefon bere téměř okamžitě a po popsání problému hlásí, že má stejný motor na dvoře a dojde mi originální pojistný kroužek vyfotit.

Fotka příchází během okamžiku a potvrzuje, co jsme si mysleli už od včerejška. Část našeho pojistného kroužku opravdu chybí, takže přichází čas na improvizaci. Té se ujímá Dodo s malou ruční frézkou. Mírné násilí funguje skvěle a během pár minut je původní ložisko, nebo tedy spíš to co z něj zbylo, konečně venku. Martin s Dodem skáčou do Bedny a mizí na vrakoviště. Snad tam někdo bude.

Mezitím vymýšlíme plán na dnešek. Už včera jsme řešili, že nedává smysl, abychom tady zevlovali všichni. Takže odesíláme Ladybox i s celou jeho posádkou k moři. My za nimi dojedeme buď dnes, nebo při nejhorším zítra, pokud teď během dne neseženeme ložisko. Zatímco se posádka kombíku balí, přichází Mario s Anou Marijí. Mario ochotně volá borcovi z vrakáče, se kterým se v podstatě jinak než chorvatsky mluvit nedá. Má pro nás však špatné zprávy. Král místního vrakoviště má dnes volno a je odjetý někde na oslavě. Bude až zítra. Dneska nám osud fakt nepřeje.

Zvedám telefon a otáčím Bednu, která je aktuálně někde na půli cesty k zavřenému vrakovišti. Kluci hlásí, že zkusí ještě non-stop servis, který viděli někde po cestě, avšak moc šancí tomu nikdo nedáváme. Mario s Anou Marijí se podepisují na kapotu kombíku, který hned potom mizí směr pobřeží. Trochu jim závidíme. Ani ne tak moře jako takové, ale v demoverzi krematoria, jenž aktuálně probíhá všude okolo, člověk ocení jakoukoliv možnost vlézt do vody.

Sedíme před dílnou a nudíme se. Kluci ještě nedojeli, a tak zatím střídavě kecáme s Mariem a střídavě sjíždíme internety, na kterých se množí informace o posádkách projíždějících okolo Zagrebu či už rovnou přijíždějících k moři. Náš dvoudenní náskok je definitivně v trapu. Při dalším kole průzkumu internetu objevuje Vojta obchod specializující se na ložiska. Je pár kilometrů od nás, což by bylo super… kdyby nebyla neděle. Říká se, že líná huba je holé neštěstí. Tady v Chorvatsku to očividně platí stejně jako u nás, takže než se vzpamatujeme, pochoduje Mario po dvoře s telefonem u ucha a přesvědčuje majitele obchodu, aby nám otevřel i přes to, že je víkend. Rozhovor je to relativně dlouhý a naše naděje se pomalu rozplývají. Když konečně Mario zavěsí, má pro nás dvě zprávy. Borec by byl ochoten nám dnes ložisko prodat, ale v obchodě byl do 10:30 h – což bylo před půl hodinou. Shit! Druhá zpráva je aspoň trochu pozitivní. Prý bude okolo čtvrté zpět a otevře nám. Sice ztratíme celý den, ale večer třeba fakt odjedeme!

Přijíždí Dodo s Mičasem a mají pro nás jedno poučení. Non-stop servis v Chorvatsku znamená, že má otevřeno pouze od pondělí do pátku. :D Sdělujeme jim na oplátku naše výrazně pozitivnější novinky a na Martinovi je hned vidět trochu lepší nálada. Jenže co teď? Je čas oběda, takže se jdeme projít po městě a najít něco k snědku. Po cestě volá Standa, kterému jsem se já nedovolal ráno. Popisuji mu naši situaci a jako odpověď dostávám přesný typ ložiska, který potřebujeme. Je dobré mít na telefonu tyhle chodící katalogy náhradních dílů na stará Volva. :) Velmi pozitivní je, že ložisko není rozměrově žádný unikát. Instrukce znějí jasně: “6202 – 2RSR,  to za pomlčkou není důležitý, jen aby bylo zakrytované.” Tato informace rapidně zvyšuje naděje na úspěch. Teď už jen, aby nám borec fakt dnes otevřel.

Usedáme na zahrádku místní pizzerie a ládujeme do sebe oběd, který zaléváme pár kousky místního tmavého piva. Krom toho, že je fakt dobré, tak i docela dává. No, co už, při cestě zpět na dvůr cítím v tomto vedru i ten jeden kousek. Na druhou stranu, v nejbližší době se teď stejně nikam nechystáme. Musíme počkat na večer. To, jak dnešek dopadne, prostě není aktuálně v našich rukou. Kluci se odkládají na své nafukovačky. Moje odjela s Ivčou, takže mi zbyla jen kempingová židle. Lepší jak drátem do oka.

Čas běží a limitně se blíží původně stanovenému termínu. Nemůžeme si však vymýšlet. Je úplně jedno, jestli nám borec otevře ve čtyři nebo třeba v šest. Hlavně, že otevře. Asi v 16:20 se zjevuje Mario se svým Suzuki a hlásí, že jedeme. I když máme číslo ložiska, hážeme do kufru malého červeného hatchbacku převodovku a Martin s sebou bere i klec toho původního. Jistota je prostě kulomet a v obchodě budeme mít jen jeden pokus. Dodo s Vojtou zůstávají a Mario nás dva veze do Jastrebarska, což je město o něco málo větší než Klinča Sela, kde trávíme nedobrovolně už druhý den. O dvacet minut později zastavujeme u malé speciálky s ložisky, očividně situované v přízemí rodinného domu. Zatím je zavřeno. To se mění s přijezdem BMW. Majitel obchodu na nás kouká trochu nedůvěřivě, když mu Mario popisuje, co vlastně potřebujeme. S předložením čísla ložiska, získaného od Standy, však okamžitě pookřeje a mizí ve skladu. Vrací se hned se dvěma ložisky. Rozměr mají obě stejný, liší se jen třídou. Pro jistotu bereme obě a vyrážíme zpět k Mariovi na dvůr.

Tady panuje zatím klid, kluci v tom vedru stihli lehce vytuhnout. Opatrně probíráme jen Doda, Vojtu aktuálně není důvod budit, tak ho necháváme odpočívat na cestu. V dílně to však mezitím začíná nabírat tempo. Ložisko na své místo, převodovka zpět na auto, nahodit kardan, odvzdušnit spojku… za poslední dva dny už jsme každý z dílů měli v ruce tolikrát, že teď jedeme v podstatě automaticky po paměti. Před sedmou máme hotovo. Martin odjíždí na testovací jízdu a my pomalu balíme. Něž stihneme naházet věci do Bedny, je Toolate zpět s výsledkem – plně funkční. Yes! Trvalo to sice trochu déle, než jsme chtěli, ale teď můžeme konečně vyrazit zase na cestu. Loučíme se s Mariem a jeho rodinou. Nebýt jich, bylo by to pro nás výrazně horší. Poslední společné selfie s osazenstvem jednoho domu v Klinča Sela, jenž nás trpělo dva dny na svém dvoře i ve své dílně a konečně vyrážíme na cestu.

Rychlost držíme někde okolo kila, nemá smysl se honit o moc víc. Tůlejt do kopce stejně rychlost neudrží a Bedna si pro změnu ve vyšších rychlostech hraje na docela slušný vibrátor. Pomalu přestávám věřit tomu, že to jde od nevyvážených gum. Snažím se nemyslet na to, co se může rozsypat pro změnu na mém autě, když se ve vysílačce ozývá Mičas s tónem hlasu, který za poslední dny známe už docela dobře. “Máme nějaký nový zvuk v autě”. To jako fakt?! Vždyť jsme toho červenýho parchanta ani ne před hodinou doskládali a ujeli jen nějakých osmdesát kilometrů. Tentokrát jsme si dávali sakra bacha, aby bylo všechno tip ťop. Prý mu auto vibruje při zátahu. Ok, tady není čas na hrdinství. Musíme zastavit na nejbližší odpočívce a zkontrolovat, co se tam děje.

Ta je naštěstí jen pár kilometrů před námi. Martin už automaticky naskakuje s předkem sedanu na obrubník parkoviště na samém okraji benzinky a já koukám dolů. To si snad ze mě to auto dělá kozy, ne?! Spodek Tůlejta je celý zechcaný od oleje. Kapky pro některé z komponent tak životodárné tekutiny se houpají i na stabilizátoru zadní nápravy, takže nejde o nic malého. Hlavou mi běží ty nejchmurnější myšlenky. Jestli povolilo gufero na klice, tak je Toolate regulérně v háji. Olej je však červený… no moment, to jako vážně? Znamená to jediné. To co těď chčije proudem olej pod podvozek není motor, jak jsem si původně myslel, ale převodovka. Ale sakra odkud?! Nálada je na bodu mrazu. Sice se nezadře motor, ale převodovka bez oleje je pro červeného veterána čtyř Gumbalkanů smrtelná úplně stejně. Na Martinovi je vidět, že už ho opouštějí poslední zbytky naděje. Teď ale není čas na smutnění. Kempy na pobřeží zavírají v jedenáct brány skrz noční klid a my to k nim máme ještě nějakých sto dvacet kilometrů. Převodovka leje na guferu okolo výstupní hřídele, což tady nevyřešíme, ale taky tady nehodláme nocovat.

Musíme zjistit, kolik toho ze špajzky zmizelo a to nepůjde jinak, než dolitím náplně. Tím vyvstávají dvě drobné komplikace. JAK to tam nalít a hlavně pak CO. Nápušťák převodovky je umístěný vysoko v tunelu pod autem a situaci moc nepřidá ani kombinace vysoké teploty a posledních několik desítek let zahnívajícího šroubu. Když už by se nám ho povedlo povolit, stále musíme vyřešit, jak a co do vzniklého otvoru nalejeme. Rozdělujeme se do týmů. Zatímco Dodo s Martinem se vrhají na převodovku, já s Vojtou mizíme k bezince sehnat nějakou náplň, případně něco na její nalití. Úspěch nákupčí skupiny je však pouze částečný. Což o to, že na benzince mají jen Dextron G do automatu, to čert vem. Lepší nějaký olej, než žádný. Problém je, že tyhle automatové oleje jsou bez “násosky”, takže stále řešíme problém, jak s tím dovnitř.

Nakonec vymýšlíme malou flašku od vody se “sportovním hrdlem”, nebo jak se tomu zúženému bazmeku, co člověk nacpe do huby, vlastně nadává. Naplnit pořádně olejem, zlomit do úhlu a hurá na to. Za cenu popálených prstů se nakonec Martinovi s Vojtou daří dopravit dostatek oleje až do cílové destinace. Nastává moment počítání. Flaška měla 0,7 l, cca 0,6 l z ní zmizelo. Zhruba decka až dvě jsou na zemi všude okolo (respektive na mé dece, kterou jsem klukům pod auto půjčil). Kupeckými počty zhodnoceno – z převodovky za těch osmdesát kilometrů zmizelo něco okolo půl litru oleje. Při celkové náplni něco přes jeden a půl litru to je třetina objemu. To není vůbec dobré. Na druhou stranu to znamená, že dojedeme i se chčijícím guferem až k moři a stále nebude na suchu. Nadšení z toho fakt nejsme, ale jiná cesta teď prostě není.

Než pobalíme vercajk, je skoro půl desáté. Na cestu tak máme hodinu a půl, což je při naší rychlosti fakt na knop. Nikdo si nepřipouští, že by to nedopadlo, a tak vyrážíme. Tůlejt na dálnici vede a mně přijde, jako by chvilkami záčínalo lehce pršet. Ještě to tak, moje stěrače už za moc nestojí a za chvilku nás čekají okresky. Martin stále hlásí vibrace, tak se na poslední úsek cesty Dodo stěhuje do sedanu, aby zhodnotil, jak moc je to zlé. Ideální to není, ale jet se s tím dá, takže pokračujeme přes hory k Senju. Od posádky Ladyboxu dostáváme souřadnice kempu, ve kterém máme trávit dnešní noc. Po mnoha serpentinách, ve kterých se opět naplno ozývá problém Bedny s kousajícím se řízením, a přejezdu horského masivu je to asi už jen dvacet kilometrů, které uběhnou jako nic, a tak těsně před jedenáctou zastavujeme před recepcí kempu Kozica. Na té je však tma. 

Voláme Mateovi, který nám jde naproti ukázat náš plac. S recepčním prý náš příjezd domluvil a platit se bude ráno. Aspoň něco jde dnes bez problémů. Parkujeme vozovou hradbu, dnes však bez plachty i stanů. Nikomu se už stavět nechce, takže jen nafukujeme matrace. Martin chce zítra volat odtahovku a skončit. Říkám mu, ať ještě nehází flintu do žita, zítra pod auto znovu lehneme a uvidíme. Přece to s Tůlejtem nevzdáme, když už jsme s ním strávili dva dny na dílně. V kempu je větší množství Gumkár, což definitivně potvrzuje, že náš náskok je v pánu. Co už. Většina okolí už spí, takže si jdeme dát pivo na pláž. Cigáro, chvilku posedět, a pak spát.

Zítra se bude lámat chleba, jestli zvládneme udržet partu pohromadě i na zbytek týdne.