Paní Knightriderová přijíždí Mustangem

Je to už pár let zpátky, kdy jsme si řekli s paní Knightriderovou, že by bylo načase splnit také její dětský sen, kterým nebylo nic menšího, než první generace legendárního Pony caru Ford Mustang. Nebudu tady psát o historii tohoto auta, tu beztak každý zná a kdo ne, snadno si jí najde na internetu. Budu tady psát o tom, jak jsme tohle auto koupili a jak dlouhá a trnitá cesta vlastně nakonec byla k tomu vytouženému snu.

Člověk by řekl, že vlastně není nic snazšího, než otevřít obvyklé inzertní servery a koupit přesně to, co chci a na co mi stačí finance, jenže jak už to tak bývá, právě těch financí se obvykle moc nedostává a proto výsledkem hledání je pak buď výrazné snížení nároků na daný model a jeho stav anebo výběr úplně jiného auta. Jenže co by to bylo za splněný sen, kdyby se koupilo něco jiného? A tak se hledal vhodný Mustang, který bude v rozumném stavu a za přijatelný obnos. Po pár měsících hledání se takový našel. Bylo to coupé, které si paní Knightriderová vysnila a v klasické bílé barvě s “rychlými” modrými pruhy a základním černým vinylovým interiérem, vyrobené v listopadu 1965, jako model 1966. Auto stálo kdesi v Holandsku, ale při hledání těchhle aut není žádná vzdálenost problém a tak jsme po několika vyměněných mailech vyrazili do Holandska k prodejci veteránů.

                Když jsme přijeli do salonu, čekal na nás krásně vyleštěný bílý Mustang, ale už při první prohlídce mi bylo jasné, že jeho stav je výrazně horší, než jak vypadal na fotkách a že investice do něj nebudou vůbec malé. O kousek dál stál nádherný modrý fastback a já se snažil přesvědčit paní Knightriderovou, že právě tohle je to pravé, i když stál skoro dvakrát tolik. Jenže ta už se bezhlavě zamilovala do svého bílého coupé a když jsme se v něm byli ještě projet, už jsem jí nemohl dostat ven z auta. A protože katastrofy jsou naším druhým jménem, podepsali jsme kupní smlouvu a dohodli dopravu do Čech. :-) 

                Nevím, jak to v tom salonu dokázali, ale už nikdy se nám nepodařilo lak vyleštit do takového lesku, jaký měli tam. Ten, kdo to dělal, na tom musel nechat ruce. :-) Ale to byla pořád jen sranda. Pak začalo první seznamování se s autem a první vyjížďky. Jednou odešel alternátor, pak startovací cívka, pak spínací skříňka, pak startér, pak nešla zavřít kapota, protože se zlomily vzpěry, pak zase startovací cívka (nakonec to auto sežralo asi čtyři), a když po několika výletech a třiceti tisících, utracených za odtahovky, umřela i převodovka, měl jsem chuť to auto rozkopat a pustit rovnou ze skály. Ale zase mám doma hromadu fotek mojí drahé polovičky, postávající s úsměvem u Mustanga, naloženého na odtahovce nebo u otevřené kapoty. Ale možná to nebyl úsměv, ale jen křeč ve tváři. Co já vím.  :-)

                Po těchhle peripetiích jsme se nakonec domluvili s naším známým, který renovuje US veterány, naložili Mustanga na odtahovku a odvezli k němu. Jak už to tak bývá, když se jednou začne rozebírat, zjistí se, že je potřeba ještě tohle a támhleto a tak to nakonec dopadlo tak, že místo oprav rozbitých věcí se auto rozebralo úplně do posledního šroubku. A pak náš mechanik dostal infarkt… 

               Půl roku se z něj dostával. Auto rozebrané do šroubku a na několika místech jižní Moravy a my byli před infarktem taky. :-) Ale naštěstí to dopadlo dobře. Pak se udělala kompletní renovace naprosto všeho. Karoserie se opískovala a vybrousila, auto dostalo nový lak, zrepasoval se motor a celý podvozek, veškeré šrouby se pozinkovaly, aby nerezly, prostě vznikalo z toho úplně nové auto. Když už jsme byli v téhle fázi rozebrané kostry plechu, tak jsme se rozhodli, že předěláme i ten černý interiér a místo něj jsme v USA nakoupili úplně nový, modrobílý, který dle našeho názoru lépe ladí s modrobílou karoserií a navíc v tzv. Pony Package, což byla luxusnější verze výbavy s vylisovanými Mustangy na opěradlech a dřevěnými doplňky interiéru.

                Jenže tyhle věci stojí nekřesťanské peníze a ty navíc rychle docházely a s každým dalším rozebraným dílem se objevovaly další problémy, spousta nově nakoupených věcí nepasovala a musela se buď upravovat, nebo poslat zpátky do USA na reklamaci. Těch slz, které paní Knightriderové uteklo, byla strašná spousta a výsledek pořád v nedohlednu, ale nakonec se přecijen dočkala a po více než třech letech od začátku renovace konečně usedla do svého nového, avšak 50 let starého splněného snu. Výsledek teď můžete posoudit sami na přiložených fotkách a vidět její radost, když konečně autem vyjela na svůj první sraz Amerik a mohla ho ukázat ostatním. :-) 

                A jak se s takovým autem jezdí? Já jsem ho vlastně řídil jen párkrát. Je to její auto a nechce mně do něj pouštět. :-)  Většinou se jen vozím jako spolujezdec nebo jedu za ní ve svojí Vette. :-) Ale i tak musím říct, že je to zážitek. Když za sebou zabouchnete velké a těžké dveře, svět se rázem točí mnohem, mnohem pomaleji, po otočení klíčku ve spínací skříňce se k životu probudí starý poctivý karburátorový V8 4,7L a svým bubláním vás odnese do světa, ve kterém je pohoda, slunce a neskutečný relax. Naprosto chápu Kraba a jeho úchylku ve stejně starých autech. Má to svoje kouzlo. Jízda s takhle starým autem je úplně jiná, než s moderními povozy, ale je naprosto fascinující. Tahle auta mají neskutečné charisma a já se přiznám, že i po všech těch peripetiích pořád sám koketuji s myšlenkou, že svojí Vettu C4 vyměním za C3 a budu si užívat naprosto pohodové projížďky s větrem ve vlasech, bez nutnosti někam spěchat nebo jet rychle. A když se k nám pak přidávají naši kamarádi s podobnou zálibou, tak takové výlety absolutně nemají chybu.