O vrtošivé elektronice pubertální Italky

Můj Thesis aktuálně prožívá kulminaci svého pubertálního období, příští rok totiž oslaví své patnáctileté výročí od sjetí z linky v italském Turíně. Místo neustálého rašení rezavých uhrů kolem prahů, blatníků či na obří chromové masce se u něj začíná pomalu objevovat problém jiný. Ne tak viditelný, ale o to závažnější. Skrytý nepřítel neviditelně, bleskově a dost nahodile se pohybující po měděných cestičkách, omotaných prakticky kolem celého nebohého Tuleně. Ano hádáte správně, dnes bude řeč o legendární italské elektronice.

Žádná novinka, řekne si určitě každý. O tomhle už totiž byly popsány stohy papírů, bojovány nekonečné flame-wary bez vítězů v hlubinách kde jakých internetových diskusních fór a v neposlední řadě Vám o vole tutově zkurvený elektrice v tom makarónským křápu řekne každý druhý hospodský mudrc. Na každém šprochu pravdy trochu, i když osobně si myslím, že nejvíce jsou tyhle strašidelné historky přiživovány právě oněma hospodskejma teoretikama, kteří nějakého Itala viděli, natož vlastnili leda z rozjetého vlaku. Nic takového by si přece nekoupili, protože Pepa vod Máně povídal, že na palubce to tý zánovní Alfě v áčkách všechno nějak podivně bliká. Paralelně s tímhle jdou i další podobná klišé o zadřených twinsparcích a posměšky o tom, jak nové Tipo zrezlo čerstvému majiteli hned po cestě z autosalónu do garáže. Bludný kruh pitomců, nad kterými už dneska zasvěcení akorát mávnou rukou či hodí facepalm.

Osobní zkušenost je totiž úplně jiná a zdálo by se, že na hony vzdálená tomu, co se povídá. Pod rukou mi na kratší či delší dobu prošly Alfy Romeo 155, 164 nebo třeba stařičká Giulietta z roku 1982. Před Tuleněm to byla Lancia Lybra, v rodině se pak v dobách mých řidičských začátků vyskytovala Panda II a daleko předtím i Panda první, Cinquecento, Uno, 128 SC nebo třeba trojice šestistovek, i když poslední jmenované obsahovaly snad ještě míň elektroniky, než ta aku vrtačka, se kterou za chvíli půjdu na zeď přidělat obraz. U zbylých se žádné problémy, alespoň co je mi známo, neobjevovaly, všechna auta spokojeně sloužila a žádné z nich nešlo z domu kvůli elektroinstalačním trablům.

Takže když se mi pak do ruky dostal Thesis a už při první jízdě domů na mě začaly sympaticky poblikávat dvě oranžová očka, místo zděšení přišla spíše úleva. Ano, opravdu úleva a to nejsem (snad zatím) padlej na hlavu. Konečně jsem se totiž možná dočkal toho, o čem každý v souvislosti s italama mluví, ale já to nikdy neviděl, ani nezažil. Chápejte, už jsem začínal mít trošku pochyby, zda opravdu dostávám to, co kupuji. Opravdu jezdím v Italech? Nejsem náhodou v nějakém svém matrixu? Nesedlám v realitě ohnilou Felicii? Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat a vše propuklo naplno.

První návštěva myčky znamenala "Parking Sensor Fault", aby hned druhý den bylo všechno v pořádku. Po týdnu, co Tuleň poslušně vyčkával v teple garáže a čekal, až se u servisáka uvolní prostor na rozvody a další základní věci, mi po otočení klíčkem a pravidelném checku dal sežrat "Skyhook Fault", což je něco, čeho se každý majitel Thesisu děsí jako čert kříže. Error sice za dvě vteřiny zhasnul a já jen doufám, že mi tím auto nenaznačovalo, abych do prasátka pomalu začal co týden odhazovat Frantu Palackýho, kvůli blížící se pohromě. Po rozvodech a v momentě, kdy jsem Tuleně začal pravidelně každý den trápit v mínusových teplotách a na rozsolené dé-jedinče, následovala další solidní kanonáda chybových hlášení. Den co den jsem si po usednutí za volant, otočení klíčkem a započetí diagnostiky v duchu povídal „Cože to bude dneska?“, přičemž Tuleň málokdy mlčel. Airbag System Fault, Break-in Attempt nebo třeba Radiator Liquid Insufficient. Vesměs docela děsivé věci, přece jen kdo by chtěl, aby mu nafackovalo osm pytlů, nenastartoval kvůli problémům s imobilizérem nebo uvařil motor.

Abych si rovnou neuvázal na nejbližším kandelábru mašlu, rozhodl se Tuleň občas i odlehčit situaci. To když třeba ráno hudební CD vesele hrálo, ale odpoledne už prý bylo "upside down". Jindy zase auto nebylo očividně spokojené s mým hudebním vkusem a tak si během 50 kilometrů dvakrát restartovalo CD-changer, čímž mi automaticky naladilo Radiožurnál. Neshody občas panují i za deště, což se sice objede bez varovných kontrolek, leč dešťový senzor má zkrátka na to, co bude stírat a jak často, trošku jiný názor než já. Jo a onen předstartovní check je většinou „Diagnosis in progress“ ale sem tam taky „Diagnoso in corso“. Zřejmě občas vypadám jak Ital.

Po necelém měsíci provozu docela slušná řádka elektronických nesmyslů a tak bych tady automaticky mohl skončit a pouze potvrdit ony legendy z prvních odstavců. Jenže jako správný italofil si nyní všechno začnu alibisticky obhajovat a je na Vás, zda mi to všechno spolknete, nebo mi naopak v diskuzi pod článkem vmetete do xichtu, že je na čase si sundat růžový brejle a přijmout smutnou realitu o tom, že ona italská elektronika asi opravdu nebude patřit na špici. Brouzdání v hlubinách internetu totiž často přinese poměrně jednoduché odpovědi či banální řešení na výše popsané a z chyb-nechyb se stává jen neporozumění auto-logice.

Začněme třeba hned první zmiňovanou věcí, kontrolkami vypnutí spolujezdcova a zadních bočních airbagů, které na mě poblikávaly již při první jízdě od prodávajícího a pak i několikrát v následujících dnech. Ty prý blikáním upozorňují na to, že se na některé ze sedaček něco nachází a zároveň na ní nejsou zapnuté pásy. Když si to zpětně vybavím, hned po koupi jsem si na sedadlo u spolujezdce odložil notně vyprázdněnou peněženku a nějaké ty doklady od auta. V dalším případě mi pak spolucestující sedící vzadu vpravo hlásil, cože mi to tam bliká. "To víš, italský auto.", odvětil jsem s drobnou vráskou na čele. Až o pár dní později mi docvaklo, že onen kamarád nosíc trendy gay-look taštičku přes rameno, si ji ten den nejspíše odložil na prostřední sedadlo, což byl možná opět důvod, proč se kontrolky rozblikaly. První věc se zdá být vyřešená, ovšem kdyby to tak opravdu bylo, asi bych to zde nezmiňoval, protože by se jednalo o čirou neznalost. Problém jsem si totiž zkoušel několikrát nasimulovat s různou zátěží na různých sedadlech a…kontrolky jakoby nebyly. Stejně tak nerozumím tomu, proč musí blikat obě, když má jak airbag u spolujezdce, tak zadní boční bagy svůj vlastní vypínač a svou vlastní kontrolku s odlišnými piktogramy. Jak má tedy pak člověk poznat, kde hledat chybu?

Další kontrolka na holení – chyba parkovacích senzorů. Tady se, předpokládám, shodneme, že senzory jsou vystaveny drsným venkovním vlivům a po patnácti letech už si, zvlášť po zkropení tlakovou vodou, mají nárok na chvíli oddechnout. Jedeme dál. Chyba skyhooku a airbagů se údajně může objevit v souvislosti se slabší baterkou, protože tyto řídící jednotky mívají po probuzení auta větší odběr. Ano, baterka již není nejnovější, takže uvidíme, zda toto hlášení po její výměně zmizí. Pokus o vykradení auta se konal poté, co se mi vybila baterka v klíčku, takže jsem ho nemohl otevřít na dálku, musel ho otevírat klíčkem a zrovna v tu chvíli bral za kliku na druhé straně spolucestující. Následně se pak rozhoukal alarm, tudíž toto byla nejspíš chyba někde mezi pedálama a volantem. Další věc, CDčko naruby. Upřímně, když jsem si nedávno chtěl po dlouhé době cosi vypálit na svém desetiletém desktopu, mechanika již byla KO. Takovéto věci jsou zkrátka dost spotřební a kór v autech, kde jsou denně vystavovány otřesům, velkým teplotním výkyvům, prašnosti a podobně. To stejné platí i pro restartující se CD changer. No a u dešťového senzoru jsem časem vypozoroval, že vlastně funguje úplně normálně, akorát prostě nerozumí sněhovým vločkám a z nějakého důvodu si myslí, že je nemusí stírat. To víte, Taliáni jako typicky jižanský národ toho sněhu zase tolik nevidí :)

Tak co, jedná se o další z automobilových klišé, která stále platí a Vavris by si měl svůj nedávný článek rozšířit o další odstavec, nebo se jedná o věci, na které má obdobně elektronikou nabité auto po patnácti letech zkrátka nárok a je úplně jedno, z jaké země pochází či jaký znak vozí na kapotě? Věřím, že dostatek svéprávných čtenářů s vlastními zkušenostmi, kteří jen nebudou papouškovat ve stylu jedna paní povídala, je tu dost a budou ochotni se vyjádřit v diskuzi.