Nakukování po Africe part. 3

Cestování po Africe je jedna velká sranda… do té doby než vám dojde, že v případě jakékoliv vážné dohody buď umřete na místě nebo v procesu… a tak je lepší nad tím tolik nepřemýšlet a plynout s davem :-)

Keňa je ex-britská kolonie, místní mluví široce rozšířeným jazykem Swahili (celé východní pobřeží – Keňa, Rwanda, část DRC, Burundi, Tanzánie, sever Mozambiku, část Zambie, Madagaskar … takový ten veselý jazyk z filmu Lví král – jambo, habari, hakuna matata, asanti sana, simba, pumba apod), modlí se k Pánubohu (většina, nicméně podél pobřeží je početná muslimská komunita, žijící v poklidu se zbytkem). Neveselé třenice jsou na severních hranicích se Somálskem, kde se keňská armáda snaží bránit pronikání radikálů z Al-Šabáb a páchání atentátů nebo únosů (takže vás nemusí překvapovat bilboardy po městě, kde jsou běžně veliké fotky 10 – 20 lidí s vypsanou odměnou za Dead-or-alive). V zemi má obrovský vliv Čína, která v podstatě ekonomicky kolonizovala celou Afriku (napůl s Indií), navíc za masivní podpory místních, kterým nedochází, že jejich vláda rozkradla/zadlužila vědomně celou zemi (ekonomicky neudržitelné projekty financované čínskou bankou, stavěny čínskými společnostmi, bez reálné možnosti je splatit, čímž dle drobných dodatků např. Keňa přijde o největší východoafrický přístav Mombasa, protože si nechala postavit dálnici/železnici právě mezi ním a hlavním městěm Nairobi).

Mimochodem Nairobi má chytlavý nickname Nai-robbery (Nai-čórka pro neangličtináře, něco jako Bangkok – “bang cock” – do your homework), které nahradilo Mombasu v roli hlavního města britské kolonie. Kdo by měl větší ambice si něco přečíst (nejen) o Keni i z jiného pohledu, vřele doporučuji knihu “Half the Sky”, ale není to úplně easy stuff. Země je relativně pokroková, ale stejně jako kdekoliv jinde v Africe narazíte na obrovské rozdíly – kulturní i ekonomické. Každopádně lidé tu jsou v principu velmi vstřícní, anglicky se domluvíte (kromě vesnic) a ceny mírné.

Kolega mi vykládal veselou historku o 20 USD shit-trick na semaforech – stál v zácpě, přišel kluk a podával mu hezky vypadající klíč na kola, takže jeho první reakce byla, že mu vypadnul někde z korby pickupu a naivně stáhnul okno. V tom se tam objevila druhá ruka držící hovno s tím, že “gyvmí tvonty dolas or aj dropit”. Face2face smradu vylovil úspěšně dvacku a mohl pokračovat dál jako člověk, který je morálně i hygienicky na výši.

My letěli klasicky s německou cestovkou (kdo není zarytý podporovatel českých ojebávačů, asi ví o čem píšu – DE cestovka za 1/3 cenu nabídne lepší resort, služby i delší pobyt, a jako bonus se na to letiště dopravíte zdarma ICE rychlovlakem, stačí parknout auto někde poblíž začátku civilizace, naskočit na vlak a frčet) tuším z Frankfurtu (parkovali jsme někde kus od nádraží v Norimberku, takže střední východ – musel jsem se ptát 3 kolemjdoucích než jsem chytil německy mluvící paní) a obdivovali spořádanost německých cestujících, kdy jako jedna bytost vstanou v “T: -5min” vystupující, popadnou svůj čamadan a číhají u dveří v 20 cm rozestupech. Při otevření vyskočí stonožka mlčky ven a druhá nakluše dovnitř během 30 s. O minutu vlak valí dál – impresivní podívaná pro nás zvyklé rozrážet rukou lidi před výstupem z vagonu metra nebo čekající 20 min na zpožděný vlak, který možná i přijede. V letadle vás MUSÍ pobavit personál nějakým vtípkem, protože “naja, špás muS sein”, v našem případě nás pajlot ujistil, že se o zapomenutá zavazadla nemusíme bát, že se o ně spravedlivě rozdělí jeho posádka, hohoho… No a pak hodně bladymery (netuší někdo, proč to chlemtají?) a jsme tam.

Resort ležel poblíž Mombasy (město s pozoruhodnou historií od portugalského objevení, po osmanský vliv až do britské nadvlády, ze které je nejpatrnější monument v podobě sloních klů z r. 1952 pro Queen Elizabeth II).

Diani beach (takové to klišé typu – zelená, bílá, zelená, modrá), s dostupností pár hodin do Tsavo East (tam se jezdí na safari, ale tady tomu říkají “game”, takže si nastudujte “Big 5”, “jak rozdělat oheň pomocí sloního hovna” a ”plastic Maasai”).

Ano, cestování po Africe má jiné rozměry a pohodlí. 2 hodiny je vzdálenost kamkoliv za rohem, 5 hodin trochu dál, vše spojené s prachem, výmoly či neexistující silnicí, neustálé troubení, předjíždění na “srdce, myslím ty spodní” a vibrace/hluk.

Aby neumřeli hned ve městě, jsou před každou křižovatkou masivní zpomalovací hrby (venku i 3 za sebou), které prostě nejde jumpnout a i tuk-tuky (čínská/indická 3 kolová 3 místná multikára, řízena bytostí bez pudu sebezáchovy a obsazena asi o 2 osoby nad svůj limit, jednou jsme jeli v 7). Na druhou stranu tam měl LCD, USB a MP3… impresiv pro nás s Nakamichi na cd-čka… Protože after all, we know what matters to you, viz cedule :-)

Cesta do Nairobi trvala tehdy přes 5 hodin, stavba dálnice/železnice byla v plném proudu, takže jsme ji skipnuly. Do Mombasy jsme museli trajektem, což byl rovněž zážitek pro vyšší trojčlenku, protože by stačilo pár pontonů a celý problém s čekáním/zácpou by byl vyřešen (trajekt pendloval v podstatě přes řeku, ale kvůli záoceánským lodím nebyl reálný klasický most, o existenci otočného jim budou muset říct Číňané).

Ve městě kralují opět tuk-tuky, takže neslyšíte vlastního slova. Lidé jsou nicméně v pohodě, mírně jednodušší, ale nesnaží se vás okrást. Na pláži natrefíte na love-boye (co si budeme nalhávat, sexuální turistika frčí) nebo prodavače suvenýrů.

Chtěl jsem nechat klukovi vyrobit ze dřeva vyřezávaný přívěsek na klíče, ale měl jen delfína. Tak povídám, že potřebujeme shark, ok. Druhý den mi nese hrdě delfína s hlavou žraloka, celkově to připomíná smutného kapra, škoda, že jsem to nevyfotil. Třetí pokus jsem už vzal, nejsem lidojed. Na foto alespoň baobab, který prostě nelze pochopit.

Jinej nás lákal na prohlídku vesnice, tak bereme pytlík bonbónů pro děti a jdeme mrknout do kina. Představte si místnost velikosti obýváku v 3+1 na Jižáku, v ní plastové židle potažené mastnotou, nedýchatelný vzduch a tmu znemožnující kvalifikovaný odhad, kolik nás tam bylo. Není divu, na programu byl Rambo a Smrtonosná past.

Další zastávka – wc, což se ukázalo jako přístěnek z rákosu o rozměru 1x1 m a dírou cca 15 cm uprostěd, která se po naplnění zahrabe a přístěnek přemístí. Velmi efektivní, pokud nemáte zrovna kus vedle také studnu, ale kdo by chtěl chodit daleko. Návštěva reptile show mě stála proprděné záložní ¾ kalhoty z batohu, protože jsme nepochopili, že budeme platit jako Němci, tak neštastný majitel ztrápených užovek dostal gatě, zbytky drobných a byl beztak happy.

Cestou zpět nás papa vzal do Maasai vesničky vedle hlavního tahu, kde si můžete prohlídnout školku, hliněné chýše nebo zaskákat za popěvku “muzungu nám dal 50 doláčů, skáčeme si vesele, jupí jupí jé”. Za další 50 tam můžete přespat, možná i s nějakou mama/papa, hádám záleží jen na výši bankovky.

Pak nám rozdělali dřívky ohýnek, přikrmili jej sloním lejnem a malé děcko se vykálelo asi 10 m od nás vedle chýše, prostě když musíš… Plastik Maasai se jim říká prostě proto, že žijí jak kikáni vedle silnice v bordelu (plastové tašky a zbytky jako na smetišti) a v podstatě jen žijí ze své někdejší slávy neohrožených válečníků, ve zkratce – dospívající kluk musel jít do buše a ulovit pomocí oštěpu lva, aby se stal válečníkem/respektovaným členem vesnice. Také pijí kravskou krev místo mléka… věří, že všechny krávy jsou jejich, takže občas nějakou čórnou sousedům… a mrtvé polijí krví a nechají v buši predátorům/mrchožroutům. Pro více info můžete místo TokyoDrift_28 zkouknout film Bílá Masajka (podle knihy napsané Němkou, která si chtěla ověřit rčení o kočičce, která kvůli ocásku o hlavičku přišla).