Jaká je budoucnost automobilismu?

Automobilový průmysl v současné době prochází velkými změnami, což vybízí k diskuzi, jaké (a k čemu) tyto změny vlastně budou. Ústředním tématem je otázka, zda (případně nakolik) bateriové elektrické vozy nahradí auta se spalovacím motorem. Odpovědí slýcháme mnoho a často se velmi rozcházejí. Podle některých je přechod na elektřinu nevyhnutelný a je jen otázkou času, než se celý svět, potažmo celý automobilový průmysl, tomuto trendu přizpůsobí. Jiní zase tvrdí, že se jedná pouze o pomíjivý ideologicky či politicky motivovaný krok, který nemá potenciál být ničím větším než lokální snahou vlád omezit závislost na ropě, lépe řečeno na státech, které ji těží. A i v takovém případě bude jen velmi těžko proveditelný. Zpochybňována je také elektromobilita samotná, jelikož prý nedokáže plně uspokojit potřeby všech motoristů a navíc, spalovací motor ještě zdaleka neřekl poslední slovo. Až jej řekne, přijde vodík, nebo zamíchá kartami nějaká nová, dosud neodhalená technologie.

Obávám se, že dohady o tom, na co budeme jezdit, jsou poněkud malicherné a krátkozraké. Ačkoli se v současnosti opravdu zdá, že všichni půjdou po elektrické stezce, podle mého se nejedná o konečný cíl. Dlouhodobý plán totiž dost možná s žádnou osobní dopravou nepočítá. 

A právě elektromobilita je vhodný nástroj pro postupný přechod na sdílené, hromadné a autonomní formy “mobility”. Pokud bychom se měli řízení vzdát hned, vyvolalo by to jistě velký odpor napříč společností. Vedle praktické stránky, kterou zastupuje přeprava z jednoho místa na druhé, představuje pro řadu lidí jízda automobilem zálibu, respektive součást životního stylu, na který jsou zvyklí. Než přijde nějaký rázný krok, například zákaz vlastnictví auta, bude zapotřebí jakási "odvykací kůra". Proč by tuto roli měli hrát právě elektromobily? Někteří si sice užívají jízdu v elektrickém autě více než v libovolném spalovacím, nejspíše však nebude sporu o tom, že tento druh vozidel poskytuje řidiči omezenější škálu vjemů a zároveň od něj vyžaduje menší zapojení. To ještě umocňuje kladení stále většího důrazu na prvky, které s řízením nesouvisí nebo jej přímo potlačují. Ať už se jedná o displeje s různými zábavními systémy či asistenty a funkce autonomní jízdy, které tak dostanou čas dozrát, než budou nasazeny plošně a povinně. Nepřijde mi tedy nijak přehnané se domnívat, že úkolem elektromobilů je odnaučit nás radosti z řízení, na které poté rezignujeme úplně. 

Důvody pro výše uvedené jsou opět politické. Stav, kdy si každý může sednout do svého auta a jet kam chce, je totiž pro vládnoucí struktury nevýhodný. Takto nastavená společnost se chová méně vyzpitatelně a předvídatelně. Nejde ani tak o nějaké mocenské choutky nařizovat a omezovat, ale i z čistě pragmatického pohledu je lepší, aby přepravu zajišťoval veřejný sektor nebo se na ní alespoň podílel. Na výkon této agendy bude nutné najmout další úředníky, ti stávající se také rádi přiživí a státní správa si snáze obhájí větší výběr daní a vlastně celou svou existenci. Zároveň jí to pomůže lépe organizovat a plánovat. Asi nelze očekávat, že vše obstarají státní či polostátní dopravní podniky, nicméně jakési partnerství mezi vládami, automobilkami a třeba stávajícími poskytovateli taxislužeb (pochopitelně myslím ty, kteří se vůči tomuto označení vymezují), zní realisticky. 

To vše se bude prosazovat samozřejmě skrze bezpečnost a ekologii. Ještě nedávno bychom považovali za absurdní, aby někdo zakazoval auta, která nekouří ani nesmrdí, zatímco dnes berou nejvyšší představitelé zákaz spalovacích motorů za hotovou věc. Jak lákavé potom bude poukazovat na statistiky nehodovosti, kterou autonomní sdílenou dopravou vymýtíme. Řízení auta se tak stane synonymem infantilní sobeckosti a bezohlednosti. Nakonec to pomůže také ekologii, jelikož je přece nemístné, aby měl každý doma osobní vůz se surovinově náročnou baterií, když existuje efektivnější řešení. I ochrana veřejného zdraví zaplesá. Při další pandemii nebudou muset policisté uzavírat okresy a hlídkovat v mrazu, protože autonomní dostavník vás prostě neodveze, pokud nesplňujete příslušné podmínky. 

I když nám, motoristickým nadšencům, může připadat představa takového světa děsivá, logicky se najde mnoho lidí (a brzy jich může být většina), kteří ji uvítají. Ti by ovšem měli mít na paměti, že vedle ztráty svobody se jedná o ztrátu odpovědnosti. Odpovědnost za to kdy, jak, čím a kudy pojedu, přeneseme na někoho jiného. To lze pozorovat v různých oblastech života již dnes. Jídlo si nepěstujeme či nelovíme sami, čeká na nás připravené v supermarketu. Ani tam už mnozí nechodí a nákup si nechají dovézt. Jenže ztrátou odpovědnosti vytváříme nezodpovědnou společnost, následky čehož mohou být horší než vše, proti čemu dnešní aktivisté bojují.