Ford GT90 - Retrofuturista

Retro polarizuje. Přináší konejšivý závan starého dobrého, oprašuje a dále rozvíjí myšlenky, které by jinak upadly v zapomnění, ale také může být důsledkem nenápaditosti a ustrnutí. Opakem retra je futurismus. Při snaze předběhnout dobu a předvést dosud nevídané, nemá fantazie žádné hranice. Hrozí ale, že výsledek docení až další generace, nebo (a to bývá častější) se projekt naopak nedokáže dostatečně vymanit z doby svého vzniku a za pár let působí směšně. 

Co ale vznikne, když tyto dva protichůdné přístupy spojíme? Ford GT90.

V roce 1995 chtěl Ford oslavit 30. výročí modelu GT40. Aby byla oslava tohoto úspěšného závodníka v Le Mans náležitá, rozhodl se postavit nejrychlejší vůz světa inspirovaný právě jím. Vše se muselo stihnout za pouhý půlrok. Vzhledem k tomu, že tehdy vrcholily “závody ve zbrojení”, bylo rychlých aut všude dost, takže se vzalo třetí nejrychlejší, konkrétně Jaguar XJ220 a zdvojnásobil se počet válců i turb. Výsledných 720 koní mělo stačit nejen na Bugatti EB 110 a McLaren F1. Udrželo by krok s o 10 let mladším veyronem. Čím ale vůz zapůsobil minimálně stejně jako udávanou maximálkou, je design. 

Ford mohl prostě obkreslit GT40 a dát na něj moderní kola. Dokonce to v roce 2004 udělal, ale u GT90 zvolil přesně opačný postup, kdy z původního vozu na první pohled poznáváme právě pouze kola, respektive jejich třícípou středovou matici. Ačkoli při pohledu z každého úhlu nalezneme odkaz na GT40, z žádného úhlu jako GT40 nevypadá. Obě auta musíme nejdřív nakoukat, než se začnou podobnosti objevovat. Citlivé retro se povedlo, snad ještě pozoruhodnější ovšem je, jak moderně vůz vypadá. Nejde jen o to, že by byl stále líbivý, to už supersporty tak nějak umí, ale on působí naprosto současně. Co současně, futuristicky. Přesto, že se jedná o velmi radikální design (GT90 zároveň sloužil jako ukázka tehdy nového směru “New Edge”) a množství výrazných prvků bývá náchylné k rychlému zastarání, jsou to ony které celému dílu dávají nadčasovost.

Je možné, že právě zde Škoda našla inspiraci pro svoje kubistické origami nebo Hyundai pro boční prolisy.  Zatímco tyto značky zmíněné designové prvky občas zakomponovávají až otrocky, Ford GT90 tak činí naprosto přirozeně. Podívejme se třeba na přední “mlhovky”. Mohly být linkou přecházející z blatníku seříznuté do trojúhelníku. Trojúhelníků je na autě spousta. Ladilo by to, navazovalo a dávalo smysl. Místo toho jsou mlhovky zaoblené jako na staré čtyřicítce a linka z blatníku se v nich rozplyne. To samé nasávací otvor za dveřmi. Je to sice trojúhelník, ale jeho cíp je oblý. A ani nenavazuje na okno. Naopak o ten kus, který nenavazuje, je zvedlá celá kabina (všimněme si schodu za prosklenou částí střechy). Tyto zdánlivé nesouměrnosti pomáhají lépe vyplnit hmotu, usadit proporce a celkove jsou pro oko příjemnější. 

V polovině devadesátých let se teprve dostávala do módy velká vykulená světla a oblé křivky. I produkční zástupci New Edge fordů mířili více tímto směrem. A do toho přijede koncept plný hran s úzkými vodorovnými světly, která se učíme vyrábět až dnes. Nenapadá mě žádné auto, které by takto předběhlo dobu. Není na něm nic, co by prozrazovalo jeho stáří. Budoucnost nepředpověděl jenom design, ale také výbava. Hlídání mrtvého úhlu, automatické brzdění, aktivní aerodynamika… Trefili to do puntíku. Přitom se nejednalo o “vizi auta pro rok 2000”, ale v plánu byla sériová výroba s prodejní cenou 150 tisíc dolarů. McLaren F1 stál milion a i výchozí XJ220 dvojnásobek. Jestli dynamické parametry zněly podezřele dobře, co teprve tohle? 

Dokázal by Ford něco takového uskutečnit, nebo by to skončilo motorem z pick-upu, palubkou z taurusu a světly z káčka? V každém případě, až se budeme kochat důmyslnými prolisy nových vozů, pozastavovat nad jejich “hmyzím ksichtem” či na nás budou blikat diodou v zrcátku, je to vlastně díky tomu, že si tenkrát v Americe vzpomněli na jeden starý závoďák…