Krabova garáž v proměnách posledních let

A stejně to dělám… Nakonec u mne skončilo Porsche 911 Carrera 3.2, které jezdilo celý svůj život v Holandsku a kvůli jeho nákupu musel jít tenkrát do prodeje (naštěstí kamarádovi) Lotus Elise, což bylo auto, které bych asi určitě jednou rád viděl doma zpátky. Vlastně možnost by snad i byla, kamarád ho nabízí, protože si splnil velký sen s jedním vzácným Porsche, ale peněženka je jaksi momentálně prázdná a stav aut dá se říct “plný”.

Pár měsíců jsem souběžně střídal starou 911 s novější vodou chlazenou, onou  na autíčkářovi známou “Sally” což byla 996 Carera 2 z roku výroby 2000. To bylo auto, které jsem si koupil jako velký sen o Porsche 911 a na jinou než generaci 996 tehdy rozpočet nebyl. A najednou, nějakých 6 let poté, jsem měl doma dvě 911tky! A ukázalo se, že to vlastně bylo celé příliš. Předloňský rok jsem jezdil nejvíc tou starou ačkoli jízdní vlastnosti a reálný výkon té 996tky byl samozřejmě o něco dál. Jenže smyslem radosti z jízdy u mě není vždycky jet nejrychleji, ale umět si to řízení užít, s autem se hezky propojit a mít pocit perfektní kontroly. A to se s modrou vzduchem chlazenou 911 povedlo už po pár měsících, naučil jsem se jí řídit a dodnes bych přísahal, že se mi ovládá jistěji než všechny ty novější vodou chlazené typy.

A tak se stalo, že po skoro sedmi letech šla I Sally 996 z domu, přestěhovala se k jinému kamarádovi, nadšenci do aut a ten si jí moc užívá dodnes. Celé to vlastně vzniklo tím, že jiný autíčkářský kamarád prohlásil ve společném WA chatu, že bude kupovat byt, nastává doba temna a musí prodat své modré Mitsubishi Lancer Evo VI. Takže motivace byla jasná a zkrátka to dopadlo tak, že až na nějaké “drobné” se celá částka, kterou jsem získal prodejem 996tky stěhovala na účet majitele Mitsubishi. S Myšákem jezdím už skoro dva roky a najeli jsme spolu zhruba dvanáct tisíc kilometrů. To auto je úžasná technika, z doby, kdy rally a sériová výroba ještě měla leccos společného a myšák by vlastně po úpravách mohl klidně za pár let začít na stará kolena závodit v historicích. Ve skutečnosti má u mě jednodušší život. Jezdíme s ním nejvíc okresky, výlety, v zimě jsem si ho užil a myslím, že konečně už se dá říct, že ho mám relativně slušně v ruce.

Evo, speciálně ty evoluce do šestky, jsou zrovna taková auta, se kterými se nedá sypat hned na první vyjížďce, když by vám ho někdo půjčil. Čtyřkolka je dlouho perfektně přesná a neutrální, ale když už pak jde, tak to chce rychlou reakci a hlavně se nebát krizi řešit plynem. Důležité si prostě do těch zatáček správně najet, nepřehnat nájezdovou rychlost a umět dávkovat plyn přeplňovaného motoru. To je prostě ještě stará “turbo” škola, takže je nutné přidat dřív, aby člověku vyšel plný boost na výjezd přesně v těch místech, kde chtěl. Je to o ježdění, pálení benzinu a učení se s tím autem jezdit. To více méně pokračuje pořád. Se svými naměřenými 355 koňmi a 470 N.m krouťáku je to v kombinaci s poměrně krátkou převodovkou určitě to nejrychlejší s čím jsem na silnicích kdy jezdil.

A Mercedes 190E 2.3-16? O tom jsem tu psal vlastně poslední blog. To auto si našlo spíš mne než já jej a poté co jsme spolu zatím najeli ani ne tisíc kilometrů sílí nadšení. Je to legrační, ale po Porsche bude asi mé opravdu nejoblíbenější auto. Za prvé éra osmdesátých let má pro mne fakt velké kouzlo, protože ta auta jsou stále mechanická, ale přeci jen způsob ovládání i výkony úplně bez problémů stačí i tomu modernímu. Jen je tu jedna podstatná věc přeci jen jinak. U sportovních aut této éry člověk čichá, čichá motorsport. I když jsou vlastně odpruženy daleko měkčím způsobem než jeho o dekádu, dvě mladší nástupci, tak právě taková ta mechanická přesnost, kompaktní rozměry a nízká váha určují jak se budou na silnici chovat. A zrovna jak si umím v podstatě „obléknout“ starého poršáka, tak se mi už dnes po ani ne měsíci co ho mám řídí mercedes 190 způsobem jako bych ho snad znal odjakživa.

Jeho motor i převodovka nejsou vlastně nijak dramaticky odlišné od těch, co byste našli v tehdejších závodních autech, ať už v rallye či v DTM. Tedy, abych byl přesnější, v DTM tenhle šestnáctiventilový motor s hlavou Cosworth uměl točit 10 000 otáček a měl maximální výkon výrazně výš než sériové provedení. Ale způsob jak se krásně dere do vysokých otáček, jak zní jeho sání, to prostě ten motorsport připomíná. A nevadí mi, že má „jen“ 185 koní! Ve skutečnosti už na té okresce jedu tak, že s lecčíms moderním sportovním udržím bez problému krok. Jenže to je ta další věc … Dnes je „norma“ mít i u běžnějšího ostrého hatcbacku výkon kolem 300 koní a u u dražších aut není cifra 400 něco, co by působilo extravagantně, což ještě před nějakými 25 lety prostě bylo.

Dneska řídíme moderní sporťáky vlastně pomalu na to, co vše umí, protože rozbalit to do maxima často ani nejde, není prostor. Leckde jsou rychlostní radary a člověk to už ani tak dramaticky nevnímá, když letí s třeba se zánovním BMW M2 na okreskové rovince 180 km/h. Už to není takový adrenalin, jako když vyjíždím na hranici přilnavosti ze zatáčky se starým poršákem a rafička tachometru sotva přelézá stovku. Anebo s mercedesem … on je sice tichý, uhlazený, ale tu rychlost vnímám nezkresleně, když jedu rychle, vím, že jedu opravdu rychle a že řídím. A pro mě má tohle větší hodnotu než vysoká čísla anebo extrémně nízká čísla zrychlení, pokud s tím současně ruku v ruce nejde takový ten správný pocit, že opravdu řídím a mám nad autem plnou kontrolu.

A to mě přivádí k nejmodernějšímu sportovnímu autu, které doma v garáži mám. Tím je Chevrolet Corvette C6 s paketem Z51 a vybavený manuální převodovkou Tremec. Důvod proč jsem si tohle auto loni na jaře koupil je jednoduchý. Poté co jsem prodal svoje černé BMW Z4 Coupe 3.0 Si, které bylo velmi fajn, ale pár věcí mi na něm vlastně co se týče jízdní dynamiky scházelo, přemýšlel jsem co sportovního s možností běžného denního provozu si můžu v nějakém rozpočtu maximálně osmiset tisíc korun koupit. Ono to zní jako hodně peněz, ale zas až tak obrovská reálná nabídka tu není. Trochu bláznivý nápad vzít konečně nějaké TVR, ten jsem zatím nechal u ledu a více méně přemýšlel jen jestli nejít znovu do Porsche 911 (996) anebo Boxstera / Caymana S (987). Pak jsem zabrousil do inzerce s vyhledáváním „Corvette“ a jelikož jsem měl ještě v zivé paměti svezení v té červené C5 mrkačce, kterou míval Vavris, začalo mě to víc a víc zajímat. Na projížďku a prohlídku tehdy asi (dle inzerátu) nejméně oježděné manuální Vette C6 u nás jsem se vydal tenkrát Evem a přemýšlel jsem jaké to bude to přesednutí do ní a pak zpátky zase do myšáka.

Překvapivě dobré … první dojmy byly docela legrační, protože Vette je fakt proti mým ostaním autům široká, ale co mě dostalo hned, byl překvapivě hodně dobrý cit v řízení a celkově mi auto padlo do ruky. No, pak už jsem byl totálně lapený a řekl jsem si, že Corvette je něco co bych měl v životě prostě vyzkoušet. A dnes skoro po roce a deseti tisících najetých kilometrech si říkám, že jsem vážně udělal dobře. Auto chtělo rozhodně koupit lepší tlumiče (zvolil jsem Bilstein B8), potřebuje mít kvalitní brzdové kotouče a destičky a dobré pneumatiky.

To jsem mu dopřál a vlastně si bublám s korvetou při běžných denních jízdách, bez střechy je z ní taková „širší“ miata a užívám si celkově skvělé naladění auta, které umí rovinky i zatáčky a má navíc dá se říct v podstatě brutální motor. Ten jede na všechny rychlosti mohutně kupředu, točit se nemusí, ale je radost to dělat a pak je jízda s Vette vážně zážitek. Vlastně si dneska říkám, že kdybych býval byl Corvette nekoupil a šel v té cenové hladině znovu do nějaké 911 (996) určitě bych se ochudil o svérázné zážitky z řízení pěkně živelného roadsteru.

Sice pořád vzpomínám na to jak skvěle ostře a zlehka reagoval na veškeré řidičské pokyny žlutý Lotus Elise 111R. To bylo moje opravdu asi nejsportovnější auto, které jsem kdy měl. Nejspíš se nějaký Lotus zase do „garáže“ vrátí, každopádně rok s Vette ukázal, že i v USA umí sportovní auta a ve skutečnosti mi její jízdní vlastnosti naprosto vyhovují, baví mne, že to není jen o ostré jízdě, ale můžu si taky pustit nějaké oblíbené rockové album a užívat si „turistické“ tempo, bublání osmiválce OHV (LS2) a mít všechno úplně na salámu.

Příští díl bude a jak jste se tuhle ptali v komentářích nějak o sondě do historie čím vším jsem vlastně jezdil, čím jsem začínal a možná pak nakonec i o tom, jaké nesplněné autíčkové sny pořád ještě mám, co mě zkrátka láká do budoucna.