Jak jsem si užil Sunday Morning drive vol. II.? Neužil, vůbec….

Na nedělní projížďku jsem se těšil strašně moc. Konečně se setkat se stejně postiženými (to myslím pozitivně) lidmi do aut. Konečně také poznat některé diskutující … Tohle prostě jiné autoweby nenabídnou. Možnost podívat se na některá pěkná auta je další bonus, stejně jako projížďka a muzeum amerik. Podle fotek se zase sešla hezky rozmanitá skupinka a zaujali mě snad všechna auta, kromě té stříbrné jedničkové Octavie.

Už 14 dní předem jsem na vyjížďku myslel a každým dnem mé nadšení stoupalo. V sobotu 6.6. už jsem ani nemluvil o něčem jiném. Rád jezdím a už 180 km cesty na místo srazu mi dává možnost si auto zase hezky užít. A když už zmiňuju auto, tak Vám představím „hrdinu“ dnešního příběhu – je jím můj stříbrný Mercedes-Benz SLK 200 kompresor 141 kW, rok 1999. Auto mám asi dva a půl roku a jsem z něj jednoduše nadšený. Hezky podrobnou recenzi připravuju.

Ale zpátky k Sunday Morning drive. V sobotu nabiju powerbanku, dron, kouknu na mapy abych ráno trefil a jdu spát. Ráno vstávám v 5, abych to stíhal. Normálně bych se po zazvonění budíku ještě půl hodiny převaloval v posteli, ale tentokrát jsem byl vzhůru dokonce před budíkem a na zazvonění vyskočil z postele. Před 6 už sedám do auta, nastartuju a kontroluji, jestli mám všechno a jízda může začít. Je hezké ráno po propršené noci, krásný svěží vzduch, silnice sice ještě mokrá, ale bude osychat, všude už pěkně světlo a z lesů se začíná zvedat pára.

A teď to začíná. Po asi třech km si všímám, že mi nic neukazuje přístrojová deska. Sice podsvícení svítí, ale otáčkoměr, rychloměr, stav km nebo stav paliva nic neukazují. Je to divné, tohle mi ještě neudělalo. No nic, zkusím osvědčený postup zapnout vypnout. Zastavuji těsně za městem u krajnice, vypnu motor, otočím klíčem pro nastartování a …. nic. Jakože ale vůbec nic, ani škytnutí. Následuje další desítka otočení klíčem do druhé polohy. Asi 5x se nestane vůbec nic, asi 2x se motor jednou protočí a asi 3x se protočí vícekrát a už už skoro chytne, ale nakonec nenaskočí. Následuje dalších x pokusu, koukám pod kapotu, hýbu všemi kabely, ťukám šroubovákem do startéru, koukám na pojistky. Sice slyším, že čerpadlo s každým otočením klíčku tlačí, ale prostě nic. Nadšení v mé hlavě střídá pocit zoufalosti. Stojím trochu z kopce, tak jako poslední možnost zkouším nastartovat přes rychlost. Ani tak ale auto nechce chytnout. Tak tam tak sedím a přemýšlím co dál. I když by najednou tohle auto nastartovalo, nevím, jestli bych měl dost odvahy jet sním teď tak daleko od domova. Jediná možnost, co mě napadá, je dojít zpátky domu a jet mým Volvem – ale diesel, hybrid, kombík? To by nikdo neocenil a moc bych nezapadnul. Stejně bych celý den myslel na SLK. Auto nechám stát za krajnicí a vyrážím domů potupně pěšky. Po osmé pak ještě musím Krabovi napsat, že i když jsem účast několikrát potvrzoval, nakonec prostě nedorazím.

Dopoledne pak jedu pro kamaráda automechanika a jde se hledat. První na řadě jsou relé, ale po všemožných pokusech vypadají všechna v pořádku. Dalším pravděpodobným podezřelým je tedy startér. Už odšroubování je jako hlavolam a vyndání z auta už je vyloženě jako hraní si s ježkem v kleci. Převodka řízení, stabilizátor nebo spodní rameno se mi kvůli tomu opravdu demontovat nechtějí. Naštěstí se po chvíli podaří. Startér na baterce sice točí, ale přesto ho kompletně rozebereme. Bordel v něm sice za těch 20 let je, ale celkový stav stále slušný. Tady chyba nebude. Pak už se rozpršelo. Dnes zkusím ještě rozebrat spínací skříňku u klíčku. Je to poslední místo, které mě napadá. Pak už mi nápady došli a fakt nevím co s tím. Už za 6 dní mám ještě k tomu zaplacenou školu smyku, kam jsem s SLK chtěl také jet a pěkně si to užít.

Takže z mé neděle nakonec nic nebylo. Zbývá mi tedy dát auto do pořádku a podívat se alespoň na třetí sraz. Už teď se těším :-)