Pátek 5.12. 20:00, Newcastle airport
Mám za sebou už vysoké desítky letů, takovéhle přistání jsem ale ještě fakt nezažil. Když jsme začali sestupovat, už takhle v letadle mě přivítalo anglické počasí. Brutálně foukalo, pršelo, tma, letadlo sebou házelo a nějaká cikánka řvala, jako by ji na nože brali. Asi 150kg Angličan co vedle mě seděl to měl úplně na párku, zřejmě tady lítá často. Ony i ty letušky to braly docela v klidu. Jedna, když procházela letadlem a kontrolovala, jestli jsme připoutaní, tak lítala v té uličce zleva doprava, mlátila hlavou o sedadla a párkrát i málem spadla. Šlo ale vidět, že je profesionálka a nezažívá to poprvé, prostě pohoda klídek. Foukalo tak šíleně, že když se to pilot snažil srovnávat, občas jsem tu ranvej viděl bočním okýnkem. Ale pral se s tím statečně a když už jsme byli kousek nad zemí, prásknul s tím letadlem na zem tak prudce, až Angličanovi vedle mě vypadl z ruky mobil, na kterém se mezitím v klídečku koukal na nějaký seriál.
Samozřejmě jako správný lowcost let jsme nedorolovali až k tunelu, kde bychom se suchou nohou dostali do letištní haly. Přistáli jsme docela kus od budovy a když se otevřely po předních dveřích i ty zadní, následoval takový průvan větru s deštěm, že po celém letadle lítaly lidem do ksichtů mokré letáčky „Děkujeme, že jste si vybrali naši leteckou společnost“. Následovala náročná cesta z letadla do příletové haly, kdy člověk i při chůzi pěšky musel počítat se silným bočním větrem a musel jít o 45 stupňů jinam, aby ve výsledku šel rovně.
Pátek 5.12. 20:30, Newcastle airport – car hire park
Po opuštění letištní haly následovalo strastiplné hledání půjčovny, kde mám rezervované auto. Déšť a vítr postupně zesiloval, chvíli jsem bloudil, ale nakonec jsem našel parkoviště půjčoven – hurá! Konečně dostanu auto a budu moct pádit směr Middlesbrough, kde musím do 23:00 stihnout check-in, jinak si střihnu noc v autě. V budce autopůjčovny mě přivítali dva Indové, po krátké lustraci dokladů mi potvrdili, že auto pro mě mají, ale nebude to přesně to, co jsem chtěl – tedy nejlevnější velké auto s manuálem – ale že to bude automat. Jestli mi to teda jako nevadí. Říkám že ne, že umím řídit kromě vlaku všechno. Takže teda dobrý a že to mám teda brát jako bonus a malou pozornost autopůjčovny, že mi dávají za stejné peníze něco lepšího. Tak super. Stvrdil jsem svým podpisem, provedeným prstem na kolmo umístěný dotykový displej (což vedlo k tomu že se jednalo o naprosto nejhorší autogram, který jsem kdy dal a nepodobal se nikdy žádnému mému podpisu předtím ani potom), že přebírám novou 308čku v kombajnu s nájezdem jenom pár tisíc mil a že je naprosto v pořádku a bez škrábanců. A že teda stojí támhle venku někde vzadu ve tmě v dešti. Super.
Na obrovském parkovišti stály v jedné z řad pouze dvě auta. Nějaké velké SUV, přes průtrž mračen ani nevím co to bylo, a můj Pežot. Samozřejmě těsně vedle sebe. Otvírám rychle dveře, abych se schoval, a v tom shonu mě ani nenapadlo, že lezu na místo spolujezdce. Zasměju se sám sobě, lezu ven, obcházím auto a zjišťuju, že mezera mezi Pežotem a tím vedle stojícím SUV je tak akorát na asijskou modelku. Následovalo asi dvouminutové soukání do auta za ukrutného deště a větru asi 20 cm mezerou (abych to nepoškrábané auto nepoškrábal), během kterého do té voňavky krásně napršelo a já si tak mohl skoro kompletně promočenej ještě namočit i prdel, což bylo poslední suché místo, které jsem měl. Super.
První seznámení s autem bylo velice rychlé, zjistil jsem, že tohle už vlastně není stroj pro proškolené řidiče, ale spotřebič, doplněk domácnosti pro přepravu z místa A do místa B. Což ale bylo pro mě v téhle situaci super! Zmáčkneš tlačítko, všechno se zapne, auto začne svítit, začne stírat okna a já jenom na nějaké páčce zvolím, že teda chci jet D-opředu a jedu. Teda teoreticky, ještě nějakou dobu zápasím s druhou páčkou, která supluje ručku, protože nevím, na kterou stranu se zapíná a na kterou vypíná, jelikož má docela prodlevu. Nakonec kontrolka zhasla a já jsem mohl vyjet a hledat výjezd z parkoviště. Vím, že si musím zvyknout na levostranný provoz. Nemám s tím v zásadě problém, spousty mil už jsem takhle najezdil, jen teda teďka je to po několika letech, jsem naprosto unavený, promoklý, s okny, co se začínají mlžit a ve spěchu, abych stihl hotel. Ale půjde to. Vymotám se z letiště, přibrzdím někde a v klídečku si v telefonu zapnu navigaci a pojedu směr hotel.
Pomaličku jsem obkroužil parkoviště, děkoval jsem sám sobě, že tuhle první jízdu jsem si naplánoval na tuhle hodinu, kdy tady není ani noha a pravděpodobnost nějaké složitější dopravní situace je minimální. Soustředěně jedu vlevo, na křižovatce vlevo jedu vlevo, zatím dobrý. Předemnou auto. A kruháč. A já se nepodíval na šipky. Zůstávám v levém pruhu jako auto předemnou, ale za moment zjišťuju, že jsem měl být v tom pravém, protože ten levý mě navedl na přílety, přímo před závory s placeným vjezdem. Panika. A evidentně panika i v autě předemnou, protože najednou zastavil, a stojí. Asi taky nechtěl jet vlevo. Tak chvíli stojí, přemýšlí, já taky. Chce couvnout, já taky. Za mnou auto, co chce jet na přílety. Problém. Chvíli se nic nedělo, ten vepředu se teda rozhodl, že prostě přejede ten vysoký ostrůvek co je mezi naším pruhem a protisměrem a prostě se otočí a pojede pryč. To je fajn, to bych mohl taky udělat, jenže to bych musel mít RAV4 jako on a ne tenhle fungl nový břichoplaz. Tohle fakt nerisknu, abych tady nechal nárazník, nebo nedejbože na tom ostrůvku s tím jezevčíkem zůstal, doslova pár set yardů od půjčovny. Takže jedu rovně, k závoře, kde se dozvídám, že tady není nic jako „5 minut zdarma, každá další minuta 10 liber“, ale „prostě zaplatíš 10 liber za vjezd, i když tady vjedeš omylem“. Super.
Tak jsem si zase prohlídnul příletovou halu, zaplatil 10 liber na výjezdu a konečně jel pryč z letiště. Tak mě to vykolejilo, že jsem si ani v navigaci nenastavil ten hotel, takže jsem vlastně ani nevěděl, kam jedu. Z letiště vedla jedna cesta, která mě navedla na čtyřproudovku se směrovýma cedulema, na kterých byly města, o kterých jsem kromě Newcastle v životě neslyšel. Super.
Pátek 5.12. 21:30, Newcastle
Najíždím na čtyřproudovku a okamžitě hledám nějaký sjezd nebo aspoň benzinku. Nevím kam jedu. Čas utíká. Nevím kam jedu. Přes déšť nevidím. Nevím kam jedu. Ha – sjezd – nevím kam, nevadí, aspoň tam bude místo, kde zastavím a zapnu GPS. Sjíždím do nějaké obytné čtvrti, kde nejsou nikde žádné místa k zaparkování. Super. Jedu dál, křižovatka. Rovně je to do centra – neee, nechci do centra, chci někde zastavit a jet na dálnici a pryč. Na všech křižovatkách volím směr doleva – je to v tuhle situaci nejjednodušší. V průtrži mračen marně hledám pruhy na silnici, nevím kam jedu. Pořád jedu doleva, až dorazím do nějaké zapadlé čtvrti, kde je jedno místo k zaparkování. Super.
Zapínám GPS, zadávám cíl cesty. Zjistil jsem, že jsem se docela solidně zamotal v nějakém předměstí Newcastlu nebo co, GPS ukazuje příjezd na hotel 22:40. To by mohlo vyjít.
Postupně se vymotávám z předměstí, v levé ruce mobil, pravou řídím, naštěstí všechno ostatní dělá auto samo – samo řadí, samo pouští dálkovky, samo stírá okna, bliká v zrcátkách, když mám někoho ve slepém úhlu nebo tam, kde nejsem zvyklej, tahá mi za volant když sjíždím z cesty, protože čumím do GPS, ukazuje mi rychlostní limity – bože, díky za tenhle spotřebič, je to poprvé, co všechny tyhle fičury nechávám zaplé a děkuju za to, že tady jsou. Unavenej blb ztracenej v cizím městě v noci, v dešti, kde se jezdí na druhé straně cesty, tohle naprosto všechno potřebuje.
Postupně, jak tak popojíždím, jsem si dokázal naladit rádio a zjistit, že auto má vestavěnou navigaci – super. Nemusím držet v ruce mobil, a trasu mi to ukazuje tam, kde normální auta mají otáčkoměr (tohle už otáčkoměr nemá, u hybridního spotřebiče jsou takové věci nepodstatné, tady stačí rychlost, maximální povolená rychlost a směr, kterým mám jet).
Zatím to bylo všechno v pohodě – buď jsem jel doleva nebo rovně. A nebo kruháče, kde to člověka vyvede tak nějak samo, když se tam teda správně najede. A najednou mám jet doprava – přiznám se, tohle mi dělalo chvilku problém, poprvé jsem málem najel do protisměru – holt zvyk. Ale hned si zvykám i na zatáčky doprava a jedu směr dálnice. Problém. Nájezd zavřenej. Ajej, co teď? Navigace o tom neví, zřejmě čerstvá uzavírka a nebo to nemá dopravní info. Nutí mě tam jet, já jedu tam kam mě nutí šipky a uzávěry. Jedu blbě, navigace tupě naviguje zpátky do zákazu. Oddaluju mapu na displeji a snažím se najít jiný nájezd na dálnici. Projíždím městem navzdory pokynům navigace, snažím se přijet k dalšímu nájezdu – a zase problém, další zavřený nájezd. Asi je zrovna noc zavřených nájezdů. Achjo. Jedu zase dál, nevím kam, prostě hledám další nájezd. Najednou přede mnou nízkoemisní zóna – ajaj, sice mám hybrida, ale nevím, jak to tady je? Můžou tam i hybridy, nebo jenom čistě elektriky? Jeden nikdy neví, nechci zbytečně doplácet nějaké mýto nebo pokutu, tak zase jedu jinam. Bloudím v dešti v cizím městě, kde se řídí na druhé straně cesty a to mám dvě navigace, co mi furt ukazujou ať jedu tam, kde je to zavřený. Super.
Pátek 5.12. 23:00, Middlesbrough
Vypadá to, že check-in stihnu. Přijíždím na minutu přesně na adresu hotelu, který na bookingu uvádí, že má místa k parkování. Vypadá to ale, že všechny parkovací místa a půlku ulice zabírají blikající policejní dodávky. Kam jsem se to sakra dostal?
Objíždím pár bloků a hledám místo k zaparkování. Po pár obkroužení hotelu a uplynutí dalších asi desíti minut nacházím volné parkovací místo a jdu pěšky k hotelu. Všechny policejní dodávky zrovna odjíždí a najednou vidím spoustu místa, kde jsem mohl nechat auto. Super.
V lobby byl naštěstí ještě indický recepční, oznamuju svůj příjezd a omlouvám se za zpoždění, nemohl jsem najít místo k zaparkování, protože tady všude byly policejní auta. „No problem“, dozvídám se, tohle je tady prý normální, zrovna tady zase byla rvačka v místní putyce, nic zvláštního. Auto prý tady před hotelem můžu nechat kdekoliv, dostávám PIN ke svému pokoji, ale hlavně i ke vchodovým dveřím, to prý aby tady nelezli feťáci. Kam jsem se to sakra dostal?
Unavený z celého dne házím batoh na postel, Ind mi ještě říká, že mi pak ještě zapne topení. Evidentně tady dlouho nikdo nebyl, prochladlý pokoj, koupelna a záchod společný pro celou budovu je nahoře v patře, ale mám tady svoji postel, televizi a skříň. Super.
Hladový koukám na mapy, kde to vlastně jsem a jestli je tady aspoň benzínka, že bych si koupil něco na zub a třeba si dal nějaké oslavné anglické pivko, že jsem to zatím zvládl. Nějaká benzinka tady je, otevřená by měla být, valím tam. Cestou v dešti míjím různé feťáky tmavé pleti. Vcházím do prodejny na benzínce, za pokladnou Ind za silným neprůstřelným sklem. Kupuju plněnou housku a ptám se prodavače, jestli tady někde nemá pivo, že jsem ho nikde nenašel. Čumí na mě jako péro z gauče, že tady teda pivo jako fakt neprodává. Kupuju si aspoň root beer, moji oblíbenou nealko lahůdku z USA, která má aspoň to pivo v názvu, když už nic.
Kam jsem se to sakra dostal?
Podařilo se mi setkat s prodejcem? A co testovací jízda? Šlo auto vůbec pojistit? To všechno se dozvíte již brzy v další části!
jendaaa
Skvělé! Tohle překonává kdejakou detektivku. Už se těším na pokračování.