Gumbalkán 2024 – jedeme, část 4

O přípravách před startem a jak vůbec ke všemu došlo, si můžete přečíst zde.

O prvních dnech po startu až do Satu Mare si přečtěte zde.

Jak se nám povedla oprava a kam jsme dojeli do úterního večera se dočtete zde.

O Transkách, lišce a dalších zvířatech se dočtete zde.

Noc pod širákem nahoře na Transalpině, to je prostě paráda. A k tomu zas překvapivé ráno. Noc strávili kousek ode mě dva velcí pastevečtí psi. Byli nádherní. Trochu jsem se jich  po probuzení lek, zvlášť, když spustili hřmotný štěkot. Ale ten byl způsoben něčím jiným v údolí.

Bylo brzké ráno, ještě před svítáním, tak jsem se vydal kousek k silnici a vyhlížel východ slunce. Je to opravdu parádní, takhle na horách. Mám jej ještě radši než u moře. Fotky byly úchvatné. Představení po nějaké chvíli skončilo a chtěl jsem si ještě lehnout do spacáku. V tom rachot, já se leknul co to je. Jedna fenka z těch dvou se rozhodla přiběhnout ke mně. Přiběhla s dusotem, jak je velká, lehla vedle mě, packy nahoru a chtěla škrábat, hrát si. Byla moc hodná, vzbudila i další členy posádky a strávila s námi snídani.

Čas nás tlačí, musíme dojet do 18 hodiny do cíle a to nás čeká ještě pár kontrolních bodu. Prvně jsme se ale ještě projeli po horní části Transalpiny, kochali se krajinou a pozorovali různá zvířata, co se tam pásla. Ovce, osli, prasátka.

Prvním naším kontrolním bodem byla ruina rozestavěného hotelu u Lacul Vidra na řece Lotru. Rumuni tu kdysi plánovali obří komplex pro zimní sporty, dokonce zvažovali i Olympiádu. V okolních horách měly vyrůst velké sjezdové areály. Nedopadlo to a možná je to i dobře.

Ředitelé Gumbalkánu se nás ptali, která Transka je za nás lepší, Alpina nebo Fagaras? Za mě každá má své. Fagaras je prostě monumentální, jak svou stavbou, tak i okolními horami. Ale jeho negativem je, že už je to trochu masox. Alpina je táhlejší, více přírodní, nahoře jsou rozsáhlé pastviny. Mám je rád obě, každou jinak.

Transalpina a Lacul Vidru jsou za námi a spěcháme soutěskou k městu Vulcan, odkud stoupáme na další bod. Je to opravdu kopec, jede se pod lanovkou a tomu odpovídá profil stoupání.

Fero má nervy, zda to naše kára zvládne. Ty se ještě zvětšují s tím, jak se profil cesty blíží čelnímu sklu a jak vidí, že to některé posádky vzdávají. Dává raději své káře i sobě chvíli odpočinku. Po ní se s vervou pouští dál až na vrchol, který zdoláváme. Možná i díky tomu, že místo 55 kW máme vylepšený motor na 66 kW. Kontrolní bod je v sedle Pasul Vulcan, místo s krásnými výhledy. S námi je zde spousta dalších posádek, blížíme se cíli, tak je to nasnadě. Fero žádá oddych jak pro sebe tak i pro svou káru. Oba si ho zaslouží, dáváme oslavné pivo a kocháme se výhledy. Dál můžeme pokračovat buď dolu lesní cestou, která je za začátku hodně kamenitá, nebo se vrátit po asfaltu dolů a objet to. Ferovo sebevědomí posilněné zvládnutým výjezdem a následným pivem rozhodlo, že to dáváme dál po lesní cestě. A já s Kryštofem jsme rádi, budou zážitky. Z počátku jedeme opravdu opatrně, šutry jsou velké.

Po chvíli se ale cesta mění v nádhernou šotolinu a ve Ferovi bouchly saze. Začal se na šotolině honit s Feldami, nejvíce s posádkou Barani F šrotu. Ty tlačil k nečekaným výkonům, až to nakonec vzdali a nechali nás předjet. Po těch zhruba 15 km na šotolině máme v autě o sto kilo prachu víc a rohlíky na tváři. Byla to fakt zábava. Nejvíce to dokreslí videa, viz odkaz na album na rajčeti na konci článku.

Další bod byla brána polibků v městě Targu Jui. Zastávku jsme využili k rychlému obědu, fotce brány, ne opravdu jsme se u ní vzájemně nelíbali a už valíme dál. Čas nás skutečně tlačí. Mění se řidič, nastupuje na dojezd do cíle Kryštof, což se na něm následně podepsalo. Blížíme se k Dunaji a je hyc, no jak v létě. Kvůli času vypouštím kontrolní bod Herculovy lázně a volím rychlejší trasu do cíle. Lázně až zítra. I toto nám osud daroval správně a mělo to tak být, však se dočtete dál. Dojíždíme k Dunaji, v místě, kdy teče mezi kopci a tvoří hranici se Srbskem. Místo se jmenuje Železná Vrata. Železná vrata je název pro nejmohutnější průlomové údolí v Evropě. Řeka Dunaj zde prořezává masiv Banátských Karpat a převádí své vody z Panonské do Valašské nížiny. Nádherné místo a je zde i poslední kontrolní bod skála v níž je vytesán obličej Decabuluse, někteří jej nazývají největším Rumunem historie. Hledí varovně přes řeku do Srbska.

Kousek za ním odbočujeme do cíle, do vesnice, jež patří do Banátu a je obývána z velké části Čechy. Je to Eibental – Tisové Údolí. Jsme hrdi, že jsme vše úspěšně zvládli. Vůbec nám nevadí neprojetí některých bodů. I tak to bylo parádní. Jdeme do naších oblečků, projíždíme cílem a fotíme se. Nocležiště je kousek od cíle, v němž se rovněž rozjíždí večerní party. Je krásný večer, my plní zážitků. Dáváme pivka, panáčky, sdílíme vše s dalšími posádkami. Je fajn. Ke konci se setkáváme s nejčastějšími souputníky s Feldami a s nimi zakončíme večer v tábořišti.

Oni ještě pokračují dál Balkánem, my se sobotní ráno vydáváme na cestu zpět. Ale hned z rána nás čeká komplikace. Kryštofovi je hodně špatně. Prvně jsem si myslel, že za to může večerní alkohol, na který není na rozdíl od nás zkušených dost zvyklý. Ale ne, zničil jej včerejší dojezd, a hlavně slunce, které se vši silou do něj opíralo přes velké čelní sklo naší káry. Dostal úžeh. Nasadili jsme nějaké minerály, brufen a hlavně vymýšleli, jak jej zchladit. Krásně se k tomu hodily Herculovy lázně. V jejich centru nám ještě jedna hodná babička dala studenou vodu na pití. Městečko jsme projeli, jde opět o ruiny lázní, jaká je jich škoda. Za městem začíná jejich přírodní část tvořená čistou a krásně studenou řekou do níž vtékají prameny minerální vody. Ideální místo na osvěžení a schlazeni. Opravdu jsme si to užili a Kryštofovi to pomohlo.

Tak a teď už nás čeká jen dlouhá a úmorná cesta domu. Je hrozné vedro, v autě nefunguje klima a zvládá max 110 km/h. Jedem po dálnici rumunskými a následně maďarskými nížinami s otevřenými okny. Ale ani to nepomáhá. Jedinou úlevu poskytují benzinky, kde dost často zastavujeme, chladíme se uvnitř pod klimou, jíme nanuky, močíme ručníky ve studené vodě a za jízdy je máme za krkem. Často se střídáme v řízení a díky tomu to zvládáme. Poslední část cesty je přes Slovensko, na jeho začátku dáváme večeři a pak už jen horami domů. Jedinou komplikaci jsou zvířata, jednou to byly laně. Pozdě večer jsme doma.

Bylo to krásné a bavilo nás to. Díky hezkým místům, které našli organizátoři. Díky fajn lidem, které jsme cestou potkávali a s kterými jsme se spřátelili. Díky krásné hravosti všech posádek a jejich výtvorům. My se opravdu nesetkali s ničím negativním, jak se někdy o Gumbalkánu píše. Někdy zas pojedeme. Letos ne, to mám v plánu trip s Bawem, asi opět na Balkán, uvidím jak dopadne.

Na všechny fotky a videa se můžete kouknout zde.

Mapy jízdy:

Sedmý den, páteční trasa zde (305 km).

Osmý den, sobota, návrat zde (880 km).