Gumbalkán 2024 – Goroli z pod Tater

Tak už i já, který jsem spíše na tripy tak říkajíc po svém a s autem, s kterým se dá i trochu přitlačit na pilu jedu Gumbalkán. Do startu zbývá doslova pár dní, tak se s vámi podělím o to jak k tomu došlo a co tomu předcházelo než vyjedeme. Stručně řečeno vše to je o překonávání překážek.

Mám syna Kryštrofa, který má nějaký čas papíry a dá se říct, že už nejsou úplně mokré. Tak jsem ho chtěl někdy vzít na road trip. Myslel jsem, že se Z4, někam volně, nejspíš Balkán, líbí se mi tam. Nějak jsme se spolu bavili i o Gumbálkanu, o tom, že to je a co to je. Nejspíš jej to nadchlo, pátral po informacích na netu. Já mu poslal i pár odkazů na supr blog o Bedně kitu od Chase. Jak byl Kryštof loni na brigádě v Řecku, kde jsme jej v rámci tripu navštívili, tak se seznámil s kamarádem Adamem ze Slovenska a oba se pro Gumbálkan nadchli. Mě pak oslovili, zda pojedu s nimi, na což jsem kývnul. Chci to zkusit a hlavně chci zkusit nějaký trip se synem, pomoct mu splnit sen.

Domluveno, jdeme do toho, ideálně v letní edici v červenci. Volíme název týmu, já s Kryštofem jsme z Gorolie (Beskydy na pomezí ČR, Polska a Slovenska), Adam je z pod Tater a tak vzniknul název „GOROLI Z POD TATER“, startovní číslo 2655, zkuste hádat proč. Abychom nejeli sami a měli vedle sebe i posádku s účastí mechanika, tak oslovuji kamaráda z práce, který by jel s otcem a strýcem, co rádi jezdí tripy a jsou mechanici. Zde přichází první drobný zádrhel, prostě jsme registraci na červenec nestihli. Nevadí, rozhodujeme se pro skoro podzimní edici v srpnu. Registraci si už hlídáme a povede se. Ovšem to samé nestihla druhá posádka, bohužel. No nic, budeme muset sehnat mechanika. Máme v plánu brát Opel Vectra 1,6 z roku 1996, Kryštof jí má po dědovi, která prostě holt nějakého mechanika bude potřebovat. Má už toho dost za sebou. To se povedlo vyřešit setkáním na vánočním punči u nás v Bystřici, kamarád Fero, mechanik, se stavil na punč, myšlenka jej nadchla a že jde do toho s námi. Jen musí zkusit ukecat manželku, ale že to dá. OK, cajk, vyřešeno, jedem ve čtyřech.

Chyba lávky, Adam nemůže. No nic, budeme tři. Název necháváme. Goroli jsme, z pod Tater skoro taky, vždyť vzdušnou čarou to je k nim nějakých 70 km. Ladíme úbory a čekáme na jaro, kdy si říkáme, že bude čas poladit i auto, které Kryštof doveze z kolejí z Olomouce. Byl den památného šestého zápasu naších Ocelářů proti Spartě (Vožuch srovnal 0,2 sekundy před koncem) a přišla další překážka. Kryštof měl na zápas dojet z Olomouce Vectrou. Místo toho mi poslal tuto fotku.

No nic, dojel vlakem. Po příjezdu zpět na kolej nafotil nápravu a doufáme, že to spraví jen výměna ramene, kterou zajistí někde v servise v Olomouci. No aby toho v tomto týdnu nebylo málo, o víkendu se potkám s Ferem a jeho ženou na pivu. Ona se ptá: „kam mi to bereš chlopa v tom sedmém měsícu?“ A já na ní, jak v sedmém, vždyť jedem v srpnu! V tom se zděsil Fero, že on počítá s červencem a že v srpnu určitě nedostane volno. No jediná možnost je požádat pořadatele o změnu registrace. Ok tak to zkusíme.  V úterý přichází info ze servisu, že to není jen rameno, ale nutná repase celé nápravy, za 15 až 20 tis. Kč. To ne, to nedám a tak Vectra putuje na věčný odpočinek, vrakáč. Nemáme auto, mechanika asi taky ne, vše se hroutí. Zachraňuje to Fero, že vezme svou VW Transporter T4. Zbývá tedy jen změnit registraci. Děkujeme organizátorům za pochopení a vstřícnost, email s potvrzením změny a pozdrav „pac a pusu na čumáček“ potěšil. Vyřešeno, další překážka odstraněna.

Slunce najednou nad tím vším svítí, vše je krásné, zalité zlatem a očekáváním. Na konci dubna vyrážím spolu s dalšími Paštikáři na náš tradiční čundr (více o tom se můžete podívat zde na náš web pastikari.cz). Jdeme po hranicích mezi Polskem a Slovenskem, první dva dny je terén opravdu blátivý. Na poslední kaluži padám, vypadá to špatně. Ráno nezbývá nic jiného, než zásah horské služby.

Po příjezdu do nemocnice je diagnóza jasná. Zlomená lýtková kost a utrhnutý vaz na vnitřní straně. To už je pro mě velká zkouška a není mi úplně do zpěvu. Po týdnu přichází na řadu operace, ta se zdaří, noha je zašroubovaná jak nějaká náprava na Gumbálkanu a já začínám věřit. Rehabilitace v celku jde, ne že bych zas skákal přes kaluže, ale už mi to jde chodit, dokonce i bez berlí, takže snad i toto se zvládne.

Je pár dni do odjezdu. Balíme, ladíme detaily. Fero kontroluje auto, montuje šusplech, dělá další úpravy a opravy, pak jej budeme zdobit. A hlavně se těšíme. A věřím, že je komplikacím učiněno za dost. Pokud přeci jen nastanou, tak je zvládneme. Zkušeností máme nabraných dost. Tak držte palce.

Pokud budete chtít, najděte si mě na Instagramu: @radimlabaj, občas tam něco hodím. A pak časem sem napíšu.