Gumbalkán 2024 – jedeme, část 3

O přípravách před startem a jak vůbec ke všemu došlo, si můžete přečíst zde.

O prvních dnech po startu až do Satu Mare zde.

Jak se nám povedla oprava a kam jsme dojeli do úterního večera se dočtete zde.

Noc z úterý na středu byla opět docela zajímavá, tak jak to spaní pod širákem nabízí. Si tak v klidu spím a najednou cítím, že mi něco tahá za spacák v nohou. Proberu se a hle to liška. Snažím se jí kopáním zahnat, ale moc se jí utéct nechce. Hulákat nechci, abych nevzbudil další spáče v kempu. Usnu a za chvíli zas to samé. Snažím se jí oslnit a zahnat čelovkou. Nelíbí se jí to a jde na obhlídku dál k Ferovi. Toho taky vzbudí. Fero jí bez váhání vynadá a tím jí vyplaší. Zdá se byt do rána klid. Ráno se probudím a chci jít na toaletu, koukám ale, že mám jen jednu sandálu, druhá zmizela. Je mi jasné, že to bylo dílo lišky. Ony mají rády takhle krást boty. Naštěstí to byla pravá, pro zdravou nohu. Levou jsem nezbytně potřeboval a ta zůstala. Šel jsem hledat sandál po celém kempu a jeho okolí. Našel jsem pouze dvě různé tlapky od jiných Gumídků, ale sandál ne, ten si odnesla asi do brlohu. Co naplat, řeším to po zbytek cesty botou do vody.

Spali jsme u přehrady a tak ranní koupel přišla vhod. Při tom pokecáme s kamarády z Cats Gang a pak i Zajdou a Lentilkami. I na dýmku míru dojde. Prvním středečním kontrolním bodem je hrad Rupea. Hezký hrad, projdeme si nádvoří, pokocháme se výhledy, prohodíme pár slov s partou Poláků a jedeme dál. Kousek od hradu nás čeká další zajímavý bod a to lom, vyhaslá sopka a smaragdové jezero v místě s názvem Racos. Platí se vstupné, ale to vůbec nevadí. Hlavně koupání v lomu, i když tam byl zákaz, bylo v tom vedru parádní. Fero jde ještě na obhlídku sopky, já se jdu občerstvit (obětovat do hospody).

Oproti plánu máme docela zpoždění. Už předem jsme si řekli, že na kontrolní bod u Černého Moře kašleme. Je to spousta času a hlavně nekonečné kilometry ve vedru po rumunských dálnicích. No a druhý bod, který vzdáváme, je parlament v Bukurešti. Do tohoto dopravního zmatku se nám taky nechce a nestíháme. Nejlepší hláška od Fera je: „do Bangladeša fakt nejedu“. Sedím u piva, čekám na kluky a padá na mě z toho všeho únava. Říkám si, že mě honění dalších kontrolních bodu nějak neláká a neláká mě ani hledání spaní někde v Sibiu. A tak z našeho itineráře škrtám další dva body směrem na východ (výhled na přehradu Muntelui a bahenní sopky v Berce), při tom padá i náměstí v Sibiu. Místo toho vymýšlím, že si vyjedeme na náhorní plošinu v Monte Bucegi, kousek od Babele a přírodních Sfing. Že si vyjedeme auty až skoro do 2000 mnm, tam přespíme a pogrilujeme. Nápad říkám jak naší posádce, tak i partě z Šumperku a partě Hasičů žízně. Všem se to zamlouvá, jdeme do toho.

Od zatopeného lomu jedeme podle map dál kolem řeky Olt směrem na východ. V době Gumbalkanu to byla v mapách žlutá cesta, to už teď změnili na čárkovanou (což odpovídá). Byli jsme po chvíli překvapení, do čeho jsme to vjeli. Hustá džungle, nečitelné křížení s železnici, sjezdy mezi rákosím. Můžete se kouknout na video zde. Ale stalo to za to. Cestou pak byl další lom a další příjemné osvěžení.

Sraz s partou ze Šumperku s třemi Feldami máme u dalších kontrolního noname bodu někde v horách nad Brašovem (v mapě jako bod 8). Dáváme si rychlý instantní oběd. Odsud už pokračujeme společně směr Monte Bucegi. Bohužel za Brašovem směr Busteni je tradiční zácpa, která nás hodně zdrží. Alespoň vidíme parádně měsíc nad štíty Bucegi. V Sinaia odbočujeme do hor, už je tma. Díky tomu nahoře nedokážeme najít vhodné místo k přespání na loukách a dojíždíme až k chatě Piatra Arsa. Velkým překvapením je, že na té kamenné cestě a parkovišti parkuje i Audi TT, nechápeme jak sem dojelo. Rychle obsadíme betonovou terasu u starého kiosku, rozbalujeme stoly a gril. Je to fakt večírek na punk. Ale krásný. Jdeme spát pozdě, někdo do stanů, já s Ferem zas pod širák na jednu z teras. Je hezké, že nikdo nic neřešil, ani ráno ochranáři a lidi z chaty jak kolem nás jezdili. Naštěstí vstáváme brzo. Chvíli poté, co jsme terasu vyklidili, naběhlo na ní asi dvacet děvčat, reprezentantek Rumunska nevím v čem a dělaly rozcvičku. Krásná to kulisa ke snídani.

Je čtvrteční ráno a nás čeká další náročný a dlouhý den. Pokud chceme v pátek dojet úspěšně do cíle, tak dnes musíme zvládnout obě Transky (autičkáří ví, že se jedná o nádherné silnice a ne děvčata vzniklá z chlapů). Naše skupina se rozděluje. Parta s Feldami (Šumperáci a Hasiči žízně) jedou dál v honbě za kontrolními body (výhled, bahenní sopky). Já s Ferem si chceme vychutnat toto nádherné místo v pohoří Bucegi a jdeme se projít ke Sfingám. Opravdu každému, kdo se zde někdy vyskytne, doporučuji se dostat sem nahoru a místo si vychutnat. Kryštof volí odpočinek u auta. U sfing dáváme pivo, fotíme jak o život. Fero jde stejnou cestou k autu, ať jej připraví na odjezd, já se procházím pastvinami. Jejich zvuk a vzhled můžete vidět ve videu zde. Je to nádherné, ale musíme dál.

Transfagarasan je dalším kontrolním bodem. Lepší je ho jet od severu a chci, aby si to hlavně kluci vychutnali, Já tu jsem přeci jen už potřetí. Od Bucegi k němu jedeme přes Rašnov, cestou vidíme zdejší hrad a nápis ala Hollywood. Je už bohužel odpoledne, čas letí. Cesta je ale krásná, řídí Kryštof. Chlapi se jdou osvěžit do horského potůčku a kochají se tou horskou nádherou. Nahoře dáváme pauzu, jdeme na vyhlídku na cestu, kterou jsme před chvíli projeli a která připomíná spíše parádní autodráhu. Vychutnáváme vrcholové pivo a jedeme dál. Bohužel jižní strana za tunelem je v mraku a dešti. Cestou moc nezastavujeme. Už jsme zpět v pásmu lesa a zde nás čeká několik překvapení, medvědích. Jsou asi na 4 místech, přímo u cesty, v jednom případě dokonce medvědice s medvíďaty. Je to opravdu zajímavé. Fero si s některými z nich i dost dobře pokecá. A i liška byla.

Přehrada Lacul Vidraru je další kontrolní bod. Procházíme se po hrázi a po chvílí valíme dal. Trápí nás totiž tak trochu hlad, od rána jsme pořádně nejedli. Zastavujeme se dole v městečku na výborné obědo večeři. Kousek od restaurace máme další z check pointů a to klášter v Curtea de Arges, je hezký, prohlížíme jej jen z venku. Spěcháme na Tansalpinu. Už se pomalu stmívá a je jasné, že Transalpinu pojedeme za tmy. No co naplat. Cestou bohužel potkáváme nehodu motorkářů, asi jeli taky na doraz a únava zapůsobila. Naštěstí to vypadalo jen na lehký pád. Nahoru na Transalpinu dojíždíme až kolem půlnoci. Naštěstí zde jsou širé pláně a hlavně spousta dalších Gumídků, kteří nás navádějí kam zajet. Uff, máme to za sebou. To chce pivo a panáka, to si dáváme s posádkou „Sraní nás baví“. Je už pozdě, jdu spát. No nevzpomínám si, kdy naposled jsem spal pod takovým hvězdným nebem.

Na poslední den, dojezd do cíle a následně pak návrat domů se můžete těšit v čtvrtém díle. Na všechny fotky se můžete kouknout zde. Jen kdo bude koukat na všechny, bude vědět, co nás potkalo dál.

Mapy:

Pátý den – středa, cca 280 km . Nechce mi to vytrasovat, ale opravdu jsme jeli tak, jak jdou body za sebou, ne těmi „závleky“ jak je v mapách,

Šestý den – čtvrtek, 447 km