GT Academy 2015 - Raspbyho pár minut slávy

Jsou to už 2 roky, ale ty vzpomínky jsou stále neskutečně živé a asi to tak už zůstane. To jsem si tak vyrazil na Legendy do bohnic a jelikož jsem v té době byl vášnivým hráčem Gran Turisma (tehdy jsem jezdil online šampionáty s komunitou PitLane club cz) a u stánku Nissanu viděl playseaty s GT6, řekl jsem si, že se projedu. Bum, nejrychlejší kolo dne. A až tehdy mi bylo nenápadně oznámena hosteskama, že se jede o přímou účast na GT Academy, která se koná poprvé (a asi i naposledy) na okruhu Yas Marina v Abu Dhabí (všechny předešlé ročníky se konaly na Silvestonu). V tom ve mě doslova hrklo. Tak jsem se zapsal a že když budu mezi 5 nejlepších v onom dnu, dají mi vědět, ať se dostavím na nedělní finále. V 7 večer telefon, ať jsem v neděli v jednu na místě. Druhý den se jeli další jízdy na čas (i přes mé začínající nervové pochody jsem opět měl bestlap) a nejlepších 5 postoupilo do superfinále, kde se soutěžilo na reflexním trenažeru (takové to mačkání svítících tlačítek na čas) plus “cvičné” rozhovory na kameru v angličtině. Pak se porota chvíli radila, a kmému neskutečnému úžasu vyhlásila mé jméno jako vítězné. V tu chvíli jsem netušil, co mám dělat. To jako fakt jedu do Abu Dhabí? Neschopen slova jsem si jen podával ruku s porotou a stále tomu nevěřil. Nicméně když jsem to tak nějak rozdýchal, musela začít příprava. Bylo něco přes 3 měsíce do odjezdu, takže kardio, motokáry, Gran Turismo (co nejvíce cvičit reflexy a reakce) atd. A pak se letělo. Na cestě se mnou byl ještě Michal, který postoupil z online kvalifikace. Jak to celé dopadlo a jaké to bylo, jsem napsal pro web, kde jsem v oné době jezdil online ligu v Gran Turismu, takže to sem pouze zkopíruji. Je to sice dlouhé, ale myslím, že si to zaslouží takto ponechat, protože zážitků byla hromada a stojí to za to. Takže jak to bylo:

Tak jsem se vrátil z Race Campu v Abu Dhabí plný zážitků a emocí všeho druhu. Bylo to krásné a zároveň velmi náročné, ale popořadě.

Po 6ti hodinovém letu do Dubaje jsme asi hodinu strávili tím, abychom dostali své kufry. Obnášelo to dlouhou cestu včetně využití letíštního metra které nás převezlo přes 2 terminály k výdeji kufrů. Někdy kolem půl druhé v noci jsme dorazili do hotelu Holiday Inn Express, který se nacházel hned u letiště přes hlavní třídu. První, co mne velmi překvapilo, nebylo ani tak horko, jako spíše obrovská vlhkost vzduchu. Ve dne v noci byla většinou přes 80%. Člověk byl ulepený po dvou minutách a to se nemusel ani hnout.

Druhý den si pro nás přijel samotný Rob Barff, hlavní porotce soutěže, který nás převezl z Dubaje do Abu Dhabí. Vzhledem k tomu, že jsme viděli, jak byli ubytovaní účastníci minulých soutěží v Silverstonu, jsem neměl tušení, kde budeme ubytováni my. O to větší bylo překvapení, že to bude v luxusním hotelu Radisson Blu, který byl součástí hotelového komplexu Yas Plaza, přímo naproti okruhu Yas Marina, na který jsme měli výhled rovnou z pokoje. Samozřejmě pokoj, služby i strava, všechno bylo na nejvyšší úrovni. Po převozu na hotel jsme měli po zbytek dne volno, tak jsme si mohli užívat už jen toho pocitu, že jsme v Abu Dhabí a že z okna koukáme přímo na okruh.

Po dobu celého pobytu jsme nedostávali vůbec žádné informace, co nás čeká, vše mělo být překvapení. Takže nikdo dopředu nevěděl, co se bude dít další den. Jen to, že se máme v určitý čas sejít na recepci. V sobotu večer jsme si také s Michalem šli obhlédnout okruh. Díky hotelu Viceroy jsme si mohli prohlédnout části okruhu, aniž bychom museli vstoupit do samotného areálu okruhu. Okruh vypadal nádherně, cítil jsem velké vzrušení vzhledem k tomu, na jakém místě se právě nacházím a už jsem se samozřejmě nemohl dočkat, až se na okruhu projedu. Byl to nádherný pocit a byl jsem plný očekávání z následujících dnů. 

V neděli ráno proběhl první oficiální meeting na recepci a jelo se na okruh. Rovnou z parkoviště jsme šli do zázemí okruhu, kde jsme si v zasedací místnosti všichni sedli ke stolům rozdělení podle týmů. Byli jsme součástí týmu CEE (Central and East Europe) spolu se dvěma kluky z Maďarska a čtyřmi Poláky. Hned jsme vyfasovali trika (šedivá) a šly se zkoušet kombinézy, helmy, rukavice a boty. Hned poté byla zkouška reflexního trenažeru, stejného, jako byl ve stanu na Legendách. 3 pokusy a 30 vteřin na každý. Nejlepší výsledek jsem měl 42 zmáčknutí, což zhruba odpovídalo průměru skupiny. Nejvíce ve skupině bylo tuším 52. Následovali další organizační záležitosti a papírování a na zbytek dne bylo opět volno.

V pondělí ráno jsme opět vyrazili na okruh, kde po další administrativě proběhlo velké focení celých týmů na trati. Poprvé jsem se prošel přímo po okruhu a pocity opět výjimečné. Focení proběhlo před mostem k Viceroy hotelu. A hned po té jsme sedli do auta a jeli neznámo kam. Opět nikdo nic neřekl. Jeli jsme do města Abu Dhabí (samotný Yas Island a okruh byli vzdáleny asi 30km), kde jsme zaparkovali u nějakého nákupního střediska. Dovnitř jsme šli přes servisní komunikace a sklepy. Chvíli jsme se báli, že přijdeme do haly, kde bude nainstalována překážková dráha něco jako Ninja challenge, který byl použit v jiném race campu tento rok na Silverstonu. Naštěstí tomu tak nebylo a nakonec jsme skončili v rychlovýtahu na střeše mrakodrapu, který se tyčil nad tímto obchodním centrem. Bylo to nějaké 67. patro. Všichni jsme byli naprosto uchváceni výhledem. Celé Abu Dhabí jako na dlani. Jen mlžný opar (to ta vlhkost) kazil výhledy do dálky. Na střeše byl helipad. Tam přistál vrtulníkem Rob Barff a natáčelo se tam velmi spektakulární oficiální zahájení soutěže. To se opravdu povedlo. Po návratu se hned na to začali točit záběry týmů, kde nám byl představen náš ambasador Josef Král. Je to pohodový super chlapík, se kterým jsme se při večeři dlouho bavili o všem možném nejen, co se týkalo GT Academy. Aby toho ten den nebylo málo, hned po natáčení jsme jeli na testovací polygon na okruhu, kde proběhlo první ježdění. Jezdilo se s Nissanem Juke, který měl ovšem místo zadních pneumatik jakési plastové náhražky, které samozřejmě extrémně klouzaly. Celé auto se tak chovalo naprosto nepředvídatelně. Na kluzké fólii například člověk tuší, co se bude dít a hlavně má na všech kolech stejnou (i když skoro žádnou) přilnavost. Tady přední gumy drželi, ale zadek vůbec. Rovně a částečně pod plynem to jelo celkem normálně, ale při prudším zatočení, sebemenší brždění do zatáčky nebo jen ubráním plynu šlo auto okamžitě bokem. Vzhledem k tomu, že to bylo předokolka, by se to dalo kromě samozřejmého kontra spravit plynem, jenže tam zase zasahoval protiprokluz (a ještě měl Nissan automat), takže nedostat se do nezvladatelných hodin bylo celkem náročné. Trať na polygonu byla plná zatáček, takže jízda rovně se tam skoro nekonala. Chtělo to hodně citlivé ruce a nohy hlavně…v momentech brždění to rozhodně chtělo mít volant rovně, zatočit co nejpomaleji a pokud možno co nejdříve dát alespoň trochu plynu. Teoreticky se to zdá celkem snadné, realita byla znatelně těžší. Dost lidí se tam točilo jak káča, tak mi bylo jasné, že to chce chladnou hlavu, plynulost a hlavně žádné zbrklé pohyby. Na testy nebyl čas, bylo jedno zkušební kolo a pak dvě měřené. Čas bohužel nevím, nicméně ani jednou jsem se neroztočil, i když jednou jsem měl na mále. Opět bych to viděl, že jsem zapadl někam do průměru. Bohužel náš tým jezdil až jako poslední takže na hotel jsme se vrátili někdy kolem půlnoci, takže po sprše atd. jsem šel spát asi v jednu. Druhý den vstávat v půl sedmé a v půl osmé odjezd.

V úterý hned ráno jsme nasedli do auta a jeli neznámo kam. Po asi dvou hodinách jízdy jsme dorazili do pouště u města Al Ain, kde se jako oáza nacházel vodní park WADI Adventures. Samo o sobě to bylo krásné místo. Lanová dráha, rafty, kajaky, bazény, umělé vlny na surfování…v tu chvíli mi bylo jasné, že jsme tu kvůli fyzické zkoušce, které jsme s Michalem od začátku říkali Army Run. Otázkou jen bylo, co, kde a jak máme dělat. Pak přišly instrukce a šlo se na to. Neběželo se vůbec proti všem účastníkům, ale pouze proti ostatním členům v naší skupině, takže já, Michal, 2 Maďaři a 4 Poláci. V cíli si každý musel vzít přilbu, tím skončil závod. Ale v týmu nás bylo 8 a helem jenom 6. Na koho se nedostane, končí. Před samotným startem samozřejmě probíhalo natáčení a různé rozhovory a to vše na sluníčku při teplotě 41 stupňů, takže ještě před startem jsem byl pěkně upečený. Už od startu jsme měli na hlavách ochranné helmy. Když pak došlo na samotný hromadný start, snažil jsem se soustředit, ale neměl jsem ponětí, jak rozložit tempo a hlavně jak začnou ostatní. Po odstartování všichni vyrazili jako při sprintu na 200 metrů. Hned v úvodu, díky tomu hromadnému a napálenému startu se zvedl obří mrak písku, kterého se mi podařilo krásně nadýchat. To to hezky začíná. Plná pusa písku opravdu není pro běh pouští to pravé. Nicméně věděl jsem, že takto to nepůjde, tak jsem lehce zvonil a čekal, že ostatní budou po takovém startu odpadávat. A tak se taky stalo. Zatímco jsem si běžel svým tempem a hned po startu jsem byl mezi posledními, jeden po druhém začali postupně odpadávat, takže jsem se začal lehce dostávat dopředu. V poušti se celkem běželo asi 1,8km. Asi ve dvou třetinách trati po výstupu z mini kaňonu, který jsem takticky vyšel a nesnažil se ho vyběhnout, abych pošetřil síly, byla překážka v podobě šikmé zdi s lanem, kterou jsme měli přelézt. To bylo bez problému a běželo se dál. Na konci úseku pouště byla druhá překážka. Asi 10 m bazén s klecí, nad kterým se mělo přeručkovat. Dle pravidel měl každý 2 povinné pokusy to přeručkovat a pak to mohl obejít. Na prvním pokus jsem to skoro dal, ale rozhoupal jsem se a spadl do vody. Druhý pokus s mokrýma rukama vzal celkem rychle za své, tak jsem to potupně obešel.  Pak už se vběhlo do areálu WADI Adventures, kde jsme se si v podstatě za běhu nasadili plovací vestu a po asi 200 m metrech běhu hop do bazénu. V oblečení, botách…prostě rovnou. Plavání mi problém nedělá, ale s plícemi v krku a utaženou vestou se opravdu špatně plave. Bazén jsme měli přeplavat (cca něco přes 100m), ale pustili nám umělé vlny, které nás tlačili na druhou stranu, než jsme měli doplavat. Už v tomto úseku se dost lidí nechalo unést na opačnou stranu a já viděl, že se postupně dostávám dopředu. Boj s vlnami jsem celkem zvládnul. Pak se běželo areálem parku, až jsme měli přebrodit umělou řeku asi 4 m širokou ale hned nad splavem. Takže kdo skočil doprostřed, tak byla reálná šance, že ho splav sebere a bude se muset z vody vyhrabat a ještě to obíhat. A to se nezřídka stávalo. Podařilo se mi naštěstí skoro celou řeku přeskočit a hned vylézt takže tady se mi podařilo uspořit dost času a sil. Pak další běh parkem, dokud jsme nedoběhli ke stanovišti, kde jsme měli nasednout na raft. Problém bylo, že na každém raftu museli být 4 lidi. Pokud ne, museli jsme čekat, až přiběhne někdo další. Strávili jsme tam s jedním Němcem asi 2 minuty, než přiběhli další dva…alespoň jsme to rozdýchali a trochu si odpočinuli. Pak jsme vyrazili, asi ve čtvrtině trati jsem přišel o pádlo, tak museli ostatní pádlovat i za mě. Chvilku po té jeden z nás z raftu vypadnul (nevím už přesně kdo to byl). Podařilo se nám ho naštěstí vytáhnout a rovnou i vylovit pádlo tak jsem se zase dal do toho. Pak už to celkem šlo, ale pádlovat občas proti proudu bylo taky dost vyčerpávající. Když jsme dokončili úsek na raftu, jen se přeběhlo k vedlejšímu bazénu, kde jsme měli přeplavat do cílové oblasti. Tentokrát nám to komplikovali hned 2 řeky, které vytvářeli velmi silné boční proudy, na které opět dost lidí doplatilo. Navíc už toho všichni měli opravdu plné kecky a o to to bylo náročnější. Nicméně opět se mi podařilo se s proudy popasovat, a opět jsem se takto dostal před dost lidí, které to odneslo klidně až na druhou stranu bazénu. Pak už jen dokázat vylézt splav proti proudu, pomocí lana ujít pár metrů v řece proti proudu a vylézt kde už byl cíl. Sice jsem se dostal před dost lidí, ale neměl jsem tušení jak je na tom naše skupina (ve vodě když jsme všichni měli stejnou vestu a helmu nebyl nikdo poznat). Během výlezu mne vyhlížel Josef Král, který na mě s úsměvem křičel, ať zaberu, že helmy ještě jsou. HELMY JEŠTĚ JSOU! To byla pro mne úžasná zpráva, tak jsem z posledních sil doběhl do cíle a vzal si v pořadí 3. (!!!)helmu. V tu chvíli jsem si naprosto vyčerpaný sedl na zem a vypil naráz asi 2 litry vody. Nicméně měl jsem helmu…v disciplíně, které jsem se nejvíc bál, jsem doběhl do cíle 3. z 8mi. Měl jsem toho plné zuby, ale upřímně, byl jsem na sebe velmi hrdý, že se mi to podařilo a ještě, jak se mi to podařilo. Na toto jsem trénoval celé léto a vyplatilo se. V cíli na mě čekali oba Maďaři a já netrpělivě vyhlížel Michala, který se v běžecké části držel na předních pozicích. Bohužel, je neplavec, takže se s vodou velmi pral i když měl vestu. Ale nevzdal to a závod dokončil. Respekt. Bohužel na něj už ale helma nezbyla. Bylo mi ho upřímně líto. 

Rovnou z areálu, kde probíhala tato zkouška nás převezli na drag strip na okruhu Yas Marina. Opět nikdo netušil, co se bude dít. Poté nám bylo sděleno, že to bude stejné jako včera s Jukem, tzn. Jeden cvičný pokus a pak dva měřené. Cvičný pokus jsem měl za sebou a čekal, až přijdu na řadu na měřený. Jenže věci se změnily a bylo nám oznámeno, že pokus je jen jeden a navíc je to souboj jeden na jednoho, a kdo prohraje, končí. Takže buď já, nebo on. Nijak jsem si trému nepřipouštěl a snažil se jen soustředit. Koncentrace ovšem vzala za své ještě před startem, nastupování, poutání pásů atd. bylo samozřejmě natáčeno a v rámci toho jsem nastupoval dvakrát, kvůli lepšímu záběru, pak musel dělat pózy za volantem atd. Ale osudová chyba měla teprve přijít. Po natočení všech záběrů jsem se srovnal na startovní čáře a čekal na signál. Ten dlouho nepřicházel (co jsem si všiml tak přicházel většinou cca 2 vteřiny po tom, co oba vozy byly na pozici), tak jsem se podíval co se děje vedle a zjistil jsem, že soupeř se teprve připravuje na pozici, tak jsem se díval, jak tam poskakuje. V momentě kdy jsem viděl dle jeho světel, že je na pozici, tak asi tak během ani ne půl vteřiny blikla zelená. A tím pádem jsem hezky zaspal start. Sice se mi dobrým řazením podařilo ho trochu stahovat, ale i tak vyhrál asi o 2 délky přede mnou. Nevěděl jsem, co mám dělat. Po tom všem, co jsem zažil a prožil, mě přece nemůže vyřadit jeden zmeškaný start. Jenže pravidla byla tvrdá, ale pro každého stejná. Jeden pokus, buď on, nebo já. Touto školáckou chybou, ztrátou koncentrace (měl jsem se vyprdnout na to sledovat, co se děje vedle a soustředit se jen na své světlo, i kdyby to mělo trvat hodinu) jsem se připravil o další účinkování v GT Academy. Měl jsem chuť si zlámat ruce i nohy…jenže byl opravdu konec. Byla to má chyba a za chyby se platí. V tomto případě byla cena hodně vysoká, ale mohu si za to sám. Jen o jednu noc mi uniklo vytoužené celodenní ježdění po okruhu Yas Marina a další den dokonce překážková dráha v GT-R L . To, na co jsem se nejvíc těšil, jsem bohužel nezažil. Rovnou z dráhy jsem šel dělat poslední rozhovory a pak konec…před námi volná středa a ve čtvrtek návrat.

Ve středu ráno nás čekalo příjemné překvapení, taková malá náplast na včerejší hořký večer. Ráno jsme odjeli na půl dne do místního krásného aquaparku Yas Waterworld. Jak vypadá aquapark asi každý ví. Bylo to tam krásné a atrakce super, i když s postupem času tam byly veliké fronty. Poté se jelo do hotelu na oběd a po obědě další příjemné překvapení – návštěva Ferrari World. Naprosto úžasné místo, spousta aut, atrakcí, obchodů…asi taky tušíte. Co ale stojí za zmínku, je, že jsme obdrželi gold access vstupy, takže krom jiného jsme měli přednostní vstup na vybrané atrakce a nemuseli stát frontu. A to jsme využili hned dvakrát na nejrychlejší horské dráze světa – Formula Rossa. 0-240km/h za 4 vteřiny. Neuvěřitelné. To se nedá popsat, to se musí zažít. Člověk si připadá, jako by byl vystřelen na Mars. Na dráhu se stála fronta na 90 minut, ale my čekali asi 5, tak to za to stálo J.

Vrátili jsme se na večeři do hotelu a pak nás čekala bezesná noc. V půl druhé taxi do Abu Dhabí, ve 4 autobusem na letiště do Dubaje a odlet někdy po deváté. Teď po návratu si mohu v klidu přebrat všechny myšlenky a výsledné dojmy mám dva. První je zatím stále ten negativní. Když teď vidím co se tam dál děje a co soutěžící dělají a podstupují, je mi opravdu hořko z toho jednoho zkaženého závodu na 400m. 15 vteřin a je po nadějích. 15 vteřin a je jasné že se nikdy neprojedu po okruhu Yas Marina. Do smrti si asi budu tu chybu vyčítat. Ale na druhou stranu. Už jen to že jsem se dostal na race camp se dá brát jako velký úspěch. To, že jsem si dokázal poradit s Army runem v kombinaci obří vlhkostí a 42 stupňů, je pro mě osobně úspěch ještě daleko větší. O to víc hořký je pak ten večer. Nicméně jsem strašně rád, že jsem se podíval do Abu Dhabí a zrovna na Yas Island. Je to nádherné místo, vše je perfektní. Prošel jsem se na okruhu, navštívil i hotel Viceroy a díval se z něj na trať. Na to vše budu také do smrti vzpomínat. Škoda toho způsobu zakončení, ale bylo to krásných 5 dní. Moc děkuji Nissanu a Sony za to, že jsem se tohohle mohl účastnit. Byl to životní zážitek a zkušenost. A v neposlední řadě díky Pitlane za podporu a držení palců, vážím si toho. Díky, Díky moc.

I po dvou letech jsou ty vzpomínky stále čerstvé. Pořád mě mrzí, jak to dopadlo a že se nedostalo na to celodenní ježdění po okruhu, které bylo mým hlavním cílem. Ono se celkově jezdilo méně, než v minulých ročnících. On taky pronájem okruhu Yas Marina bude asi větší pálka, než Silvestone. Ale strašně moc mi to dalo. Sice jsem si pak ještě pár online závodů dal, ale čím dál méně mě to naplňovalo a já věděl, že prostě chci jezdit v reálu a ne na gauči. Takže přišla MR2, trackdaye….až do dneška. 

Bohužel oficiální video naší skupiny vyšlo pouze v polštině – tak tady je první část, ve které ještě jsem. Kdo chce, může se samozřejmě podívat i na další díly. Děly se tam opravdu věci :)