Grand Tour po našem: Na mopedu kolem Česka

Najít námět na článek není tak snadné, jak se může zdát. Příkladem mohou být mé blogy z listopadu a prosince. Nicméně po dopsání blogu o panu Voltovi mi trvalo najít nové téma ani ne den.

Bylo to tak, že jsem se potřeboval dostat do města, ale protože mělo pršet a já nechtěl riskovat další pád z motorky, byl jsem donucen použít dopravní prostředek nejhorší, vlastní nohy. Když jsem si to rajzoval okolo jedné restaurace, parkovaly před ní dva mopedy ověšené bagáží. To mě zaujalo, a proto jsem později vážené pány cestovatele kontaktoval, abych je mohl pomocí internetů ohledně jejich cesty vyzpovídat. A protože si budete číst o roadtripu, měli byste si k tomu pustit vhodnou písničku. ( 1 , 2 , 3 , 4 , 5 )

Můžete se nám nějak představit?

JZ: Mé jméno je Jakub Zima, narodil jsem se před 25 lety Praze, kde žiji dodnes. Momentálně bydlím v klidnější části Prahy – Veleslavín.

Již od narození jsem byl technický založený typ a bavila mne práce s veškerou elektronikou, primárně s počítači. Po základní škole tak dalším logickým krokem byla střední škola informačních technologí na Proseku. Jelikož je můj otec podnikatel, tak po jeho vzoru mne nikdy nelákalo se uvazovat v klasickém zaměstnání a hned v 18 letech, ještě při střední škole, jsem si zřídil živnostenský list a snažil se začít podnikat. Mám již za sebou spoustu neúspěšných projektů a nápadů, avšak každý neúspěch mne posune dál a ukáže mi, jakou cestou bych se měl vydat dále. Po střední škole jsem však ještě neměl žádný projekt na takové úrovni, aby mne mohl uživit, tak jsem se rozhodl, že zkusím jen tak pro srandu vysokou školu (nedávál jsem tomu moc šancí, ale říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám a podnikat můžu i při škole). Začal jsem tedy studovat obor informatika a SW inženýrství na provozně ekonomické fakultě na ČZU v Praze.

Ještě na bakalářském studiu jsem se začal zajímat o/těžit kryptoměny (Bitcoin, Litecoin atd.) a jako koníček/podnikání jsem opravoval Apple zařízení. Dále mne ještě bavilo tvořit a provozovat elektronické obchody, momentálně provozuji eshop, kde nabízím náhradní díly pro Apple zařízení určené pro DIY opráváře. Léta na vysoké škole utekla jako voda a letos jsem úspěšně dokončil magisterské studim a přede mnou tak jsou mé poslední prázdniny, které si chci řádně užít.

JM: Jmenuji se Jáchym Moravec, je mi 23 let, narodil jsem se v Ústí nad Orlicí a už 17 let žiji s rodinou v Praze. Pár let studuji grafický design na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru GD 2 na Fakultě umění a designu. K tomu podnikám a mám s naším společným kamarádem Martinem Činčárem grafické studio Antracit, kde vytváříme společnostem loga a vizuální identity, věnujeme se propagaci a budování značek, navrhujeme weby, reklamní kampaně, písma, knížky, katalogy a spoustu dalšího.

Odmala mám rád všechny stroje a techniku, především auta, ke kterým jsem měl vždycky blízko. Byl jsem totiž přímo u zdroje – můj děda, Miroslav Urban, motocyklový závodník, pořádal mezinárodní závody automobilů do vrchu Ústecká 21, které jsem naprosto hltal. Děda už bohužel nežije, ale závody po menší pauze žijí dál a já pomáhám s pořádáním týmu, který na nich s dědou spolupracoval už od začátku 70. let. Příští rok pojedeme 60. ročník (od určité chvíle se jezdí dva ročníky v jednom víkendu), takže vás všechny srdečně zvu, bližší informace najdete na facebooku Ústecká 21 .

Jinak mám kapelu kde hraju na bicí, rád jezdím na kole, rád cestuji a vymýšlím každou chvíli něco nového.

Jak dlouho se znáte?

JZ: –

JM: Známe se už poměrně dlouho, právě díky našemu kamarádu Martinovi, se kterým jsem se já poznal na střední škole a Kuba už dokonce na základce. Bude to nějakých 7–8 let, kdy jsme se s Kubou poprvé potkali, postupně získávali řidičáky, začali jezdit na výlety k Mácháči, na letiště do Mimoně a tak dále… ale potom, co jsme odmaturovali a rozprchli se na vysoké školy, jsme se už nevídali tak často jako dříve. Znovu jsme se začali víc potkávat až teď během vymýšlení a příprav našeho výletu.

Jak vás napadlo podniknout takové dobrodružství?

JZ: –

JM: To je poměrně dlouhý příběh. Celé to začalo před dvěma lety, kdy jeden můj kamarád, Alex, vyrazil sám, na kole za pár stovek, z Prahy do Helsinek. Když jsem se to dověděl, neuvěřitelně mě to nadchlo a chtěl jsem podniknout něco podobného. Rok na to mě Alex oslovil, že bychom mohli jet z Česka nějakým starým jednoduchým autem až do Vietnamu, pak jsme se dověděli, že přes Čínu to nebude až tak jednoduché s vízy. Nakonec byl definitivní plán doletět do Ho Či Minova města, koupit nějaké místní motorky a projet Vietnam z jihu na sever. To se Alexovi ještě s jedním klukem nakonec podařilo, ale já musel zůstat doma v Čechách kvůli škole. Pak se na scénu dostává můj další kamarád, Adam. Začali jsme spolu připravovat náš plán na cestu do Vietnamu v létě 2017, jenže čím víc se léto blížilo, Adam postupně zjišťoval, že mu to se školou nevyjde, a já tak přišel o parťáka na tuhle cestu. Uplynulo pár měsíců a já se dozvěděl, že by si Kuba rád užil poslední volné prázdniny a vyrazil někam do Indie. Začal jsem ho lámat na Vietnam, ale letenky už byly tak drahé, že bychom to finančně neutáhli, takže zase nic. A pak mě jednou u piva po zkoušce s mojí kapelou napadlo: co takhle spojit moji zálibu v jízdě na kole, cestování a poznávání nových míst a místo dovolené na motorce ve Vietnamu, pořídit babettu a objet s ní celé Česko?

Slovo dalo slovo a když jsem s Kubou znovu potkal, oba jsme se pro tenhle nápad nadchli a začali připravovat náš výlet.

Co vaše technika?

JZ: Co se týče výběru našich strojů, požadavky na ně byly jasné – co nejjednodušší stroj s malou spotřebou, vysokou spolehlivostí a možnost řídit tuto "mašinu" s řidičákem na auto. Já ani Jáchym totiž nemáme řidičák na opravdovou motorku. Původně jsme chtěli pořídit babetty, jelikož se jich po ČR válí spousty a je snadné na ně sehnat ND , avšak po přečtení několika recenzí a vyslechnutí mnoha nechvalných slov na spolehlivost těchto strojů jsme začli hledat něco jiného. Na doporučení mého otce a také kamaráda, který dělal na tomto mopedu kurýra, jsme se rozhodli pro Manet Korado. Jedná se o moped vyráběný na Slovensku, vybavený kvalitním motorem Puch rakouské výroby, který byl vyroben podle licence italského výrobce motorek Piaggio. Čili se jednalo o relativně spolehlivé stroje, další obrovskou výhodou těchto mopedů je, že pokud byly vyrobeny do roku 2001, nepodléhají klasické evidenci. Čili tyto stroje nemusí mít SPZ, evidenční kontrolu, emise a ani STK a také není nutné je přihlašovat do registru motorových vozidel. Stačí tedy jen povinné ručení (které stojí cca 160 kč na rok) a osvědčení od výrobce o tom, že vozidlo je způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích.

Motor: dvoutaktní, 49 ccm, vzduchem chlazený, 1,9 kW
Startovaní: šlapky / nakopávačka
Maximální rychlost: 45km/h
Spotřeba při 25km/h: 1,7 l

Můj stroj: Jelikož nás dost tlačil čas, tak jsme na koupi strojů měli jen 14 dní, čili jsme si nemohli zrovna vybírat. Každý den jsem několikrát kontroloval bazoš, sbazar a aukro a hledal nějaký pěkný kousek za rozumné peníze v co nejbližší vzdálenosti od Prahy. Bohužel většina nabízených strojů byla ve vzdálenosti minimálně 250 km a protože nejsem majitelem vozíku za auto, tak by přeprava do Prahy znamenala několikadenní výlet. Naštěstí se docela hezký kousek objevil 6 dní před plánovaným odjezdem u Dobříše (cca 60 km od Prahy). Neváhal jsem a na stroj se zajel podívat. Na to, že byl z roku 1998, se nacházel v neuvěřitelně zachovalém stavu. Pravda, měl několik much – nefungující tachometr, nefunkční přední i zadní světlo. Datum odjezdu se blížilo, tak jsme si s prodejcem plácli a já se modlil, aby nebyl nějaký problém v elektrice mopedu. Za krásných 9500 jsem odjíždel na zachovalém, avšak neosvětleném mopedu neznámou rychlostí do Prahy.

JM: Na mopedu jsem jel jen jednou když mi bylo asi 10, takže na kousek, co byl k mání v Praze, jsem se jel podívat čistě jen ze zvědavosti, abych věděl, co máme vlastně v plánu koupit. Korádo na fotkách v inzerátu nevypadalo moc krásně, ale skutečnost byla taková, že jen nebylo naleštěné a umyté jako ostatní kousky. Pán, co mi ho prodával, byl férový a já si tak za 7 000 Kč odvezl svůj stroj.

První příhoda se stala hned potom, co jsem odjel jako čerstvý vlastník mopedu, omylem jsem ho totiž chcípnul a pak asi 5 minut laboroval, jak ho vlastně nastartovat

Je to vaše první cesta takového charakteru?

JZ: Ano.

JM: Ano, úplně první, ale doufám, že není poslední.

Jak dlouho vám zabralo plánování a přípravy?

JZ: –

JM: Dohromady 16 dní od chvíle, kdy jsme si definitivně plácli, že jedeme. Všechno bylo dost narychlo, ale vlastně nám to ani nepřišlo, protože už přípravy byly to, na co jsem se těšil, dost rád se totiž ve všem vrtám a zkoumám to. Menší problém nastal, když jsem zjistil, že v týdnu před naším odjezdem jsou dva svátky a skoro všechny firmy, které nám měly něco dodat (vlajky, samolepky, ale třeba i dopravní společnosti s díly z bazarů atp.), nebudou fungovat vůbec anebo jen v omezeném režimu. Takže sehnat všechno potřebné nás stálo spoustu nervů a ježdění po Praze. Museli jsme posunout odjezd o jeden den, ale stálo to za to. Co se týče rozpočtu, plán byl pohybovat se s nákupem strojů, přípravami a cestou samotnou kolem 20 000, což je přibližně 400 Kč/den. Zatím se nám to celkem daří dodržovat.

Má vaše cesta nějaký hluboký důvod, nebo jde jen prostě o jízdu ve stylu Forresta Gumpa a jeho běhu?

JZ: Spíš na způsob Forresta, mým cílem je cesta. Stačí mi, když si to prostě užiju a potkám zajímavé lidi.

JM: Rád cestuji, mám rád stroje, miluju přírodu a rád poznávám nová místa a lidi. Navíc mnohem radši zažiju atmosféru a náladu města samotného, kam jsem se přijel podívat, než abych stál několikahodinové fronty na podívání se do Kolosea. Takže stejně jako pro Kubu je pro mě cílem samostná cesta.

Kdo je vaší inspirací?

JZ: Konkrétně pro tuto cestu rozhodně Jeremy Clarkson & Top Gear, přímo zbožňuji speciály, kde jedou na motorkách Vietnamem atd. Hrozně jsem mu jeho zaměstnání záviděl a chtěl jsem něco podobného podniknout. Pokud bych to bral obecně a celoživotně tak určitě Elon Musk a Steve Jobs, oba jsou pro mne dosti významní vizionáři, kteří dokázali posunout naši civilizaci správným směrem.

JM: Můj děda, co pořádal závody aut; čeští cestovatelé z dob minulých – například pan Zikmund a pan Hanzelka; Dan Pribáň a jeho trabantí cesty; týmy Liazu a Tatry, které se účastnily prvních ročníků Dakaru v čele s „Monsieur Dakar” panem Lopraisem a spousta dalších českých a slovenských cestovatelů a závodníků, kteří se vydávají na cesty světem. V osobním životě J. F. Kennedy, Elon Musk, Steve Jobs a mnozí další vizionáři a lidé, kteří nevěděli, že něco nejde, a prostě to udělali.

Máte nějaké cestovatelské sny?

JZ: Co se týče cestovstelských snů, tak nesnáším mainstreamové záležitosti plné turistů.

Letos jsme s kamarádem chtěli na měsíc odletět do Indie a řadně ji projezdit vlakem od severu k jihu, avšak bohužel to nevyšlo, takže bych se tam jednou určitě rád podíval. Další destinace, co mě lákají z cestovatelského hlediska, jsou rozhodně Jižní Amerika a Japonsko.

JM: Rád bych se znovu podíval do Ameriky, půjčil si nějaký osmiválcový kabriolet a jel po Route 66 ze západu na východ. Chtěl bych se vydat do Afriky, vylézt na Kilimandžáro. Chci zažít tunerské srazy v tokijských nadzemních garážích, projet kamionem nebo gazíkem Cestu kostí a takhle bych mohl pokračovat několik hodin.

Jsme na webu o autech, takže otázka je jasná – máte auto?

JZ: Ano, abych řekl pravdu dávám osobně přednost autům před motorkama. Aut již jsem pár vystřídal: Fiat Punto, Fiat Coupé , Citroen Saxo, Mitsubishi Galant, Daihatsu Charade a v neposlední řadě moje současné a zárověň nejoblíbenějsí vozítko Lexus IS200 (2.0, řadový šestiválec). Absolutně nedám dopustit na japonská auta – už bych jiné nechtěl. Oproti Italům a Francouzům, co jsem vlastnil, se to nedá srovnávat, avšak to je trochu citlivé téma.

JM: Mám VW Passat 2.0 TDI 16V BKP, zasvěcení už vědí, co je to zač, ale musím říct, že když to jede, tak se v něm cestuje docela příjemně. A teď už taky vlastním zmíněné Korado.

Řídíte rádi?

JZ: Řízení přimo miluju, hlavně v kombinaci s manuální převodovku a náhonem na zadek.

JM: Řízení miluju, akorát mě někdy štve, když je velký provoz a hloupí řidiči na cestách. Naposledy jsem si teď jízdu fakt užíval, když jsem s F30, sic v dieselu, ale se 135 kW na zadních kolech, skvělým novým sportovním obutím a sportovním podvozkem, projížděl svou oblíbenou trať Ústecké 21.

Máte nějaké oblíbené auto, nebo dokonce auto snů?

JZ: Co se týče budoucího auta / auta snů, tak až bude dostatek prostředků, rád bych přesedlal na Lexus IS250/ IS350. Co se týče auta snů, tak pokud se bavíme o dosažitelných snech, určitě Lexus ISF (dneska se nechá sehnat za relativně rozumné peníze) a pokud o nedosažitelných snech, tak Lexus LFA . Možná budu vypadat jako magor do Lexusů, ale pro mne je hodně důležitá spolehlivost a kvalita zpracování a to mají opravdu na výborné úrovni. U Fiatů jsem vždy chtěl při delších cestách páchat sebevraždu kvůli vrzajícím plastům v interiéru a to u Lexusu nehrozí, i přesto, že můj Lex je z roku 1999, si motor krásně kultivovaně přede a i při vyššich rychlostech je v interiéru krásné ticho.

JM: Momentálně si teď hodně pohrávám s myšlenkou, že si koupím nějaký starší vrchařský speciál, nižší kubaturu, kde je víc protivníků, a zkusím si závodění do vrchu naostro, protože si myslím, že docela umím řídit a jsem schopný i s nevhodným autem (můj passat) zajíždět celkem dobré časy a hlavně by mě to neuvěřitelně bavilo!

Jinak oblíbených aut mám spoustu, od posledních vzduchem chlazených porsche (993 GT2 je fakt ultra brutál), přes nové IS od Lexusu, Géčkový Mercedes, starší Toyoty a Nissany, škodovku 200 RS (na závodech jsme teď měli nádhernou 130 RS ), Lancie Delta HF Integrale, Volvo S80 s osmiválcem od Yamahy, po pohodlnou A8 nebo Phaetona na cestování po dálnicích v evropě… a tak dále bych mohl zase nějakou dobu pokračovat. Jedno je ale jasné, moje ideální víkendové auto je benzinový sleeper, u kterého poznají potenciál jen zasvěcení, ujede všemu co potkám a není to jen sranda na rovinky.

Na cestě jste už pár dní, jaké praktické nedostatky má tak dlouhá jízda na mopedech?

JZ: U mého korada je to každopádne spotřeba žárovek, vypadá to, že má rozhozené něco v elektrice, a tak každých 50 km praskne žárovka předního světla.

Dalším nedostatkem je absence úložných prostorů, mám jen košík, kde máme rezervní palivo. krosnu se všema věcma mám přidělanou mezi nohama na rámu, což není úplně pohodlné. Pak je trochu omezující výkon mopedu, když jedeme do většího kopce, tak musím sesednout a bežet vedle něj, protože by mě a bagáž neutáhl.

JM: Například včera mi před usnutím v uších bzučelo jako když jedeme s mopedama do kopce, jinak klasika, člověka chladí vítr, a to, že je kompletně spálený, zjistí až večer po sesednutí ze stroje.

Jinak si to maximálně užívám, jedeme kochací rychlostí, takže v klidu stíháme vnímat okolí.

Když jsem viděl vaše stroje, jako první mě upoutalo astronomické množství bagáže.

JZ: –

JM: Červeného mopeda jsme koupili s babičkovským košíkem, černý moped bez. Já jsem si na červený stroj koupil zadní hrazdu s kufrem, přímo originál Manet, takže jsme to prohodili, košík šel na černý stroj a já si koupil postranní brašny. Ty byly ale fakt velkej porod, nejenže bylo málo brašen v ucházejíci velikosti a cenové kategorii, ale musel jsem si je přešít, protože jsou původně určeny na kolo a to má tunel pro zadní kolo cca 15 cm, kdežto na Manetu je to cca 22 cm.
Kuba se rozhodl vzít si velkou krosnu a sbalit se do ní, pak chtěl vyrobit takovou přidržovací konzoli za sedlo, jenže jsme usoudili, že je blbost dělat ze dřeva a stahovacích pásek. Krosnu jsme teda dali přímo na rám/nádrž, mezi jezdcovy nohy, což jsem Kubovi trochu záviděl, protože má trochu lépe vyvážený stroj mezi zadní a přední gumu.
S sebou jsme balili jen to nejnutnější, něco málo oblečení (trochu jsme nepočítali s 9° C uprostřed léta), hygienu, spacáky a karimatky (já jsem v klidu s péřovým ale Kuba má jen takovou dečku, tak v noci trošku klepe zubama), vařič a ešusy, powerbanky na naše čelovky, telefony, repráčky atp., už zmíněnej nekompletní stan (dneska jsme si vyzvedli zbytek), kanystr a 2T olej, plachty na motorky proti dešti a něco málo z nářadí a náhradních dílů, hlavně svíčky a žárovky, duše, jeden plášť a spojky řetězu.

A na závěr bych se vás rád zeptal, jestli se vám udály nějaké vtipné příhody.

JZ: Nejvtipnější je asi samotný fakt, že dva Pražáci jedou po Českou na mopedech.

JM: Když jsme po 115 kilometrech a několika hodinách sesedli ze strojů uprostřed místa, kam se z obou stran hnaly bouřky, jali se postavit stan a zjistili, že nám chybí ta nejdůležitější část, vnitřní stan. Ale povedlo se nám to vyřešit přesně dle představ a v duchu našeho výletu, zašli jsme do místní hospody, kde jsme u místních známých sehnali nocleh a ještě jsme šli na exkurzi do dílny, kde měl pan majitel hospody rozebráno, ale i seřízeno několik Jaw od Pionýrů z šedesátých let přes Mustanga až k dvousedadlovému fichtlu, které postupně dává dohromady. Všechny seřízené jako hodinky a startovaly na šlápnutí.

Furt jsme bádali nad astronomickou spotřebou, nešlo nám do hlavy, jak takhle malý motůrek může sežrat 4,5 litrů na sto kilometrů – říkali jsme si, že jsme mohli jet tím Kubovým šestiválcovým Lexusem. Pomalinku na to ale začínáme přicházet, zjistili jsme, že nemáme nádrže na 5 ale jen na 4 litry, že Kubovi nefunguje rezerva a tak ta domnělá úspornost jeho stroje je jen špatný mechanismus rezervy, a že byl celkem dobrej nápad v Mostě zkontrolovat tlak v gumách, který byly dost podhuštěný.