Dvanáctihodinový závod Babett, fáze 2.- závod

Termín startu se přiblížil tempem tak horentním, že přes všechnu snahu o zrychlování stroje jsme vůbec neměli čas věnovat se brzdám. Bubnová brzda s průměrem brzdové plochy celých 80 milimetrů neslibuje žádné přelety přes řídítka. Ostřílené heslo "kdo brzdí, nezrychluje" bych nahradil Kulhánkovským "Jak se bude brzdit se bude řešit, až se bude brzdit". Nad brzdama máváme rukou, jde se balit, čeká nás závod.

Doma jsem oznámil, že z dílny zmizí polovina ručního nářadí a jal se ho spolu s náhradními díly sortovat do všech možných krabic podle určení. Tu brzdy, tam spojky, tady klíče, hen oleje, gola, svíčák, montpáky, jak se to rýmuje. Spacák a karimatka na spaní, trochu jídla, basa piv a neco slivovice na seznamování se sousedy v depu. Helmu, rukavice a motohardy. Rychlý kalkul co se spotřeby benzínu týče mi vycházel na 15 litrů se štědrou rezervou. K tomu patřičné množství dvoutaktního motorového oleje. Bestii, Markovu Červenou bez vidlice jako dárce náhradních dílů k dobru. Šup s tím do dodávky. Ještě party stan a rybářskou stoličku, ať jde v depu hned vidět, kdo je tady profesionál (jedeme poprvé).

Tady by bylo záhodno si udělat malé personální okénko. Dvanáct hodin se jede na jednom stroji se střídajícími se jezdci. Množství jezdců je na libovůli každého týmu, příčemž minimum jsou dva.

My jsme se rozhodli jet ve čtyřech. Složení jezdců bylo čistě racionální. Ježa zvládne drtit svoje GSX-R dvě kila po zadním – ten má za úkol zajet rekordní kolo. S Cecou jsem se seznámil měsíc před závodem, ten si okamžitě lehl pod Bestii a zkoumal úpravy. Sotva zvedl hlavu ze země už se ptal po helmě se slovy "Jdeme to projet, ne?" Marek, se který jsme Bestii stavěli rok a půl se tři měsíce před startem dozvěděl, že musí na svatbu. Tak jsme místo něho v hospodě u piva naverbovali Vaška, který aspoň ví, jak Babetta vypadá.

Je pátek pozdní odpoledne a my parkujeme dodávku v depu. Měnší rozkuk, panák se sousedama a jdeme vybalovat a chystat se na technickou přejímku. Pořadatelé důsledně kontrolovali, zda stroj odpovídá regulím. My jsme v tom shonu nějak opomněli zkontrolovat, zda vše sedí a od kontroly jsme šli s nepořízenou, protože hnací pastorek má moc zubů. Naštěstí Ježa ještě nebyl na cestě, tak byl zaúkolován a před desátou hodinou večer konečně dostáváme startovní čísla. Polovina týmu ještě na hotové Bestii nejela, tak to po tmě dohání.

Ráno nebylo moc času na rozkoukání. Po rychlé hygieně se soukáme do motohader, a honem si poslechnout úvodní slovo před závodem, kde se dozvíme, že se máme hned štosovat se stroji na jedno zahřívací kolečko pro kontrolu telemetrie a pak na start.

Sobecky se deru za řídítka jako první a co za peklo se děje ihned po startu, se těžko popisuje. Jako nováček jsem se snažil psychicky připravit na cokoliv, ale stejně mě to překvapilo. Než se peloton roztahal po trati motokárové dráhy čítající cca 650 metrů, byl to docela boj. V běžných silničních podmínkách se nedají trénovat maximální náklony, tak jsem se zuby nehty držel borců ze stejné kategorie a zkoušel, do jakých náklonů se můžu pustit. Výkonu je "dost", spojky stíhají a brzdy na tom nejsou zas tak špatně. Jestli to tak vydrží půl dne, budu spokojený.

Babetta se kroutí, pneumatiky se žvýkají, stojany škrtají o asfalt a nám navíc zavazí onen krásný Hikone výfuk, který nás omezuje v náklonu v pravotočivých zatáčkách. Tak dlouho se škrábe výfukem o asfalt, až se odlehčí zadní kolo do bodu, kdy ztratí toliko žádanou trakci a začne se předbíhat dopředu. Připisuju si svůj první pád a odměnou mi je nejhezčí fotka ze závodu.

S upravenými stroji se dokážeme proplétat tratí citelně hbitěji než sériové kusy. Dle startovního pole je nás 7 týmů v kategorii Speciál z celkového počtu 45. Předjíždíme několikrát za kolo a místa pro to vhodná si člověk zmapuje vcelku rychle.

Ne všem se podaří držet nervy a adrenalin na uzdě a kombinace ambiciózních jezdců z opačných výkonnostních skupin dává vzniknout nepěkným kolizím, častokrát vyžadující asistenci záchranných složek. My jsme naštěstí samostatní a padáme raději sami od sebe, aniž bychom k tomu byli donuceni.

Den se překulil do druhé půli, střídání jezdců a tankování máme zmáknuto, stejně tak posunování stoliček do stínu. Z boku dodávky jsme si udělali tabuli s časy tankování a nástěnku s plakátem rozpadu motoru na okrasu.

Pro poruchy jsme byli několikrát v depu. On motor zahřátý takovým závodním tempem nepotřebuje až tak bohatou směs, jak se nám zdálo při testování. Spolu s „pliváním“ směsi zpět do sání (typická vlastnost dvoutaktů bez klapkového nebo šoupátkového sání) se nám brzy ucpal olejem filtr sání a motor se začal dusit a chcípat, jak si nasál samotný olej. Propláchnutí filtru benzínem pomohlo na pár kol. Nakonec jsme museli vyměnit kónický filtr za jediný náhradní, který jsme měli – originál s bočním sáním, velmi neelegantně nakloněným dolů a s velmi elegantní dírkou, kterou nahromaděný olej z krytu mohl kapat na rozpálený válec.

Kdo se šel projít mimo depo, měl za úkol zjistit aktuální pozice. Většinu dne jsme se drželi okolo páté pozice. Pár hodin před koncem ale pro poruchu přerušil závod některý z předních týmů a my se dostali na čtvrtou pozici, což nás příjemně nabudilo.

Slunce klesalo, únava se stupňovala, ale za řídítky ji naštěstí vždycky vystřídala radost s adrenalinem. Naše Babetta už toho začínala mít docela dost. S každým pádem se něco ohlo, zlomilo, odřelo. Většinou to byly chrániče, přilby, brzdové páčky, šlapátka. Výfuk už měl tak prodřenou stěnu, až se ven provzlínával olej, ale tlaky pořád držel.

Poslední hodinu jsme odjezdili pouze na druhý převodový stupeň. Zprvu tam jednička při troše přemlouvání padala, to když se na brzdách vzdalo trochu za plyn, ale moc dlouho to nefungovalo.

Náskok jsme ztráceli až do poslední chvíle, ale výsledková tabule v cíli ukázala čtvrté místo se ztrátou deset kol na třetí pozici a náskokem pouze jediného (!) kola před pátým týmem.

Velmi příjemným překvapením bylo vyhlášení od čtvrtého místa, tak jsme si užili pozvání pod bednu se vším všudy. Náš dívčí fanklub to pojal taky zodpovědně a přichystal nám vavříny a k nemilosti všech týmů před námi taky sekty. Jak říkám, se vším všudy :)

Jestli jste někdy nad účastí v podobném podniku přemýšleli, neváhejte. Po závodě u piva se dozvíte, že kluci ze středních Čech přijeli už podruhé, s tím samým strojem, a veškerá jejich příprava od loňského roku spočívala v dolití čerstvého benzínu. Další přijeli něčím jako autobusem s půlkou rodiny a vůbec jim nevadilo, že v polovině závodu pro poruchu odstoupili. Sousedi v depu přijeli dva, první z nich pro zranení musel do nemocnice v první půlhodině závodu. Druhý to s vypětím všech sil odjezdil sám až do konce. Protože prostě chtěl.
Všichni si to tam přijeli užít. Samotné "závodní" stroje, kontruované za socialismu jakožto těžký kompromis a pokus o motorizaci chudé část lidu, nedávají jiný pohled, než ten nadsazený.

Spolu s opravdu profesionální organizací je to pro nás akce, kterou si příští (vlastně už tento) rok nenecháme rozhodně ujít. Letos se jede celá serie. 30.4. Steel ring Třinec, 9.7. Slovakiaring, 3.9. Pánov u Hodonína. Těším se na vás na startu!

Za skvělé fotky patří díky Janu Macháčkovi a Stadion Team Buk.