Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 1

Jak už to tak u našeho týmu (tentokrát složeném z posádky mě a mé drahé přítelkyně – což by samo o sobě mohlo být v Rumunsku dosti výbušné) bývá, přípravy probíhaly opravdu až do konce. Možná by se dalo říci spíš "na konec", protože nejpodstatnější technické změny se děly poslední tři dny před startem… "To je přece v klidu, co by se asi tak mohlo podělat" opakoval jsem si tak často, až jsem tomu na malou chvilku snad i uvěřil. Ale opravdu jen na chvilku. Což o to, drobnější opravy šly opravdu jako po másle. Výměna intercooleru sice znamenala odstrojení celého čela na autě, ale nic zas až tak drastického. To stejné se dalo říci i o výměně DEM jednotky ovládající mezinápravovou spojku, za jednotku z daily zelené crossky (taktně pominu to, že jsem u toho zalomil jeden šroub na těle Haldexu, který se musel pracně odvrtávat a ztratil přítlačnou podložku na tlakové čidlo, čím jsem si zneprovoznil daily crossku úplně…). 

Přichází den D, což překvapivě nebyl den startu, ale ráno třetího dne před ním. Konečně se uvolnil zvedák a jde se na nejdůležitější operaci vůbec. Během ní bude vyměněna celá zadní náprava za kus z Volva XC90, navrácen do auta kardan, instalován nový lift kit – tištěný dle US vzoru z PETG na 3D tiskárně a jako finále nahrazeny přední poloosy za delší opět z XC90, aby se při čtyř palcovém liftu tolik nenamáhaly.

Vše vypadá skvěle až do okamžiku, kdy z auta po několika hodinové práci vypadne původní, loňským ročníkem řádně zdemolovaná, zadní náprava. Amíci na fórech psali, že jsou nápravy skoro stejné a s drobnými úpravami je možné je bez problémů prohodit. Zlatý voči! Na zemi pod autem teď leží dva úplně rozdílné kusy zadního zavěšení kol. Nejde ani tak o to, že ta z XC70 je převážně hliníková, kdežto náprava na XC90 je z ocelového profilu. Vlastně i to uchycení na kastli by při malé troše štěstí teoreticky sedělo… ovšem Amíci nějak zapomněli poznamenat, že je třeba k ní mít i úplně jiné tlumiče, pružiny a horní uložení… Ty samozřejmě nemám a vzhledem k množství zbývajícího času do startu mít ani nebudu. Přecházíme tedy na plán B. Protože mám ještě stále občas i světlé chvilky, kdy funguje i jakási předvídavost, zaparkoval jsem za dílnou asi před půl rokem ještě záložní nápravu z XC70. Náhradní plán je tedy jasný, budeme měnit hliník za hliník a doufat, že po instalaci nového liftu, nebudu muset flexou upravovat karoserií až k zadním dveřím. Ona totiž origo náprava na XC70 při zvedání posouvá zadní kolo v podběhu směrem k předku auta, což může být aktuálně malinko problém. No co už, necháme se překvapit. Večer je náprava zpět na autě i s novým liftem (pro správné šrouby jsem byl v pět kilometrů vzdáleném obchodě za toto odpoledne jen 5x, takže docela úspěch) a dokonce to vypadá, že by se zadní kola mohla i otočit. Sice je to tak trochu o prsa vietnamského děvčete, ale když přiletí nějaký větší šutr, nejspíš si místo udělá sám.

Druhý den ráno je nálada v dílně optimistická. Zbývá nám udělat jen předek, naházet nové poloosy s kadanem a vyměnit náplně v převodovce, rozvodovce, haldexu a zadním diferenciálu. Brnkačka, která bude hotová do oběda… Že to tak úplně lehké nebude, jsem pochopil asi půl hodiny po poledni, houpajíce se u toho na třímetrové trubce, umožňující dostat těhlici zpět na tlumič. Ok, náhradní poloosy můžu nechat doma, tohle v Rumusku nemám šanci složit.

Po asi hodině houpání a jedom prasklém řetězu svazujícím trubku a přední rameno, se konečně podařilo dostat vše na místo. Kardan jsme zvládli hned z rána a poloosy jsou taky na místě včetně vymezovacích podložek, které je na ně třeba nasadit skrze záměnu za XC90, aby fungovalo ABS. Ještě udělat náplně a trochu poladit výfuk, protože prohnilé tlumiče už toho mají poněkud dost. Okolo čtvrté hodiny konečně hotovo a já vyjíždím z dílny. "Hurá, ono to žije!"

 Jak se vždycky říkalo "nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko"… Já je asi stáhnul a teď stojím pár set metrů od dílny s holým zadkem. Něco je totiž špatně… hodně špatně. Krom toho, že auto neskutečně vibruje, rozsvítilo se na palubce ABS a Bedna v rejdu v podstatě nechce jet. Začínám tušit průser. Velmi opatrně se plazím zpět na dílnu a kazím Alešovi náladu na zbytek dne. Co teď? Zítra máme vyrazit a auto je v podstatě nepojízdné… vzdát se nehodláme.

Bedna letí zpět na zvedák a já opět povoluju před hodinou tak pečlivě utaženou přední nápravu. Problém je odhalen velmi rychle. Podložky na konec poloos z XC90 jsou moc široké a už tak o něco delší poloosy se při posazení auta na zem prostě vzpříčí. Tuto skutečnost naznačuje i to, že ani jedna poloosa nechce jít aktuálně ven z převodovky. Uběhne slušná půlhodina, než se nám je podaří přesvědčit dvoumetrovým pajcrem. Kontroluju stav původních poloos z loňského ročníku. Krátká je v podstatě na odpis. S téměř centimetrovou vůlí na vnitřním kloubu je jen otázkou času, kdy se rozletí. Dlouhá má sice taky trochu vangl, ale je použitelná. Kde ale vzít takhle na rychlo jinou krátkou poloosu? Moment! Vždyť loni jsem sebou jednu krátkou náhradní vezl, tak někde musí být. Prohrabávám se hromadou věcí v kufru, až ji opravdu najdu. Cajk, krize je zažehnána a byť pojedeme bez ABS, protože vzpříčená poloosa z XC90 decentně orvala pravý přední senzor, tak pojedeme. Tedy minimálně se o to pokusíme.

Druhý den ráno balím zahrádku a něco před druhou hodinou odpolední, už stojíme s Ivčou na značkách v nabaleném autě. Letos však nevyrážíme na start do Bílé, nýbrž se stejnou partou, jako v roce 2019, vyrážíme rovnou vstříc Rumunským hranicím. Prostě si chceme užít Rumunsko, Slovensko nás tolik neláká. Ona ta stará parta je sice tak trochu obměněná, ale všichni řidiči jsou původní (všichni spolujezdci však vyměnění) a dokonce zůstala zachována i většina původních vozů. O co větší změnou je záměna Bedny kytu za Bednu 2.0, o to víc původní jsou obě červené krabice. Toolate, který se účastnil i prvního ročníku Gumbalkanu jede již potřetí a stále se stejným podfouklým těsněním pod palicí, které fouklo právě v Rumunsku… v roce 2018. 

Kombíková devítka, alias Shitbox, má pro změnu zhruba stejně vymlácenou přední nápravu, jako jsem ji viděl na konci ročníku 2019. Tohle slibuje v Rumunských horách spoustu potenciální zábavy. :D

Než se naději, řítíme se závratnou rychlosti sta kilometrů v hodině po D2 směr Bratislava. Ne, že by auta víc nejela, ale moje MT protektory se při vyšší rychlosti poněkud melou a Shitbox bez předních tlumičů se na kvalitním rovném povrchu druhé nejstarší české dálnice stává decentně neovladatelným. Zatím to vypadá, za nejvíce navrch tady má Gumbalkanový veterán Toolate.

Cesta ubíhá vcelku bez problémů až někde ke Győru kde nás překvapuje kolona. Opravdu velká a nehybná kolona. Jednou za čas se auta sice pohnou, ale v odstavném pruhu se to začíná plnit stroji, pro které bylo putování rychlostí jednotek metrů za hodinu ve čtyřiceti stupňovém vedru už prostě moc. Všímáme si, že jeden z těch umrtvených vozů má pražskou RZ. Rychlá debata přes vysílačky se zbytkem skupiny dává jasný výsledek – krajana tady bez povšimnutí nechat nemůžeme. Poprvé na letošním Gumbalkanu zapínám majáky a cpu se před nebožáka do odstavného pruhu. 

Auto je prý z půjčovny a v koloně se uvařilo. Respektive začalo se přehřívat, načež zdechlo. Navrhuju posádce, že je popovezeme někam na exit nebo na benzínku, aby tady nastáli tak na ráně, když se případně kolona rozjede. S díky souhlasí a Bedna má tak první tahací zářez už pár hodin po startu, aniž by vůbec dorazila do cílového Rumunska.

Pomalu se posunujeme s Opelem na dlouhé kurtě (krátká byla moc hluboko :) ). Několik kilometrů je to pořád to stejné, chvilku nějaký pohyb a pak pauza, při které si někteří z našich už vytáhnou i kempingové židle. Míjíme ceduli s informací, že za dva kilometry nás čeká vybavená odpočívka. Opel stejně bude čekat nejspíš na odtahovku, takže parkoviště s toaletou a tekoucí vodou zní možná lépe, než okreska někde u exitu. V ten okamžik Bedna náhle ztěžkne. V první chvilku trochu nechápu co se děje. V zápětí mi to však dochází – Opel kterému se v mezičase vybila baterie, zchladl a teď se snaží startovat přes kvalt. Nápad to vlastně není špatný, jen našemu letitému automatu, který aktuálně jede na nezamčenou dvojku, se to úplně nelíbí. Když přijedeme na odpočívku, je zatím ještě stále přikurtovaný stroj nastartovaný. Posádka prý zkusí štěstí po vlastních. Děkují, loučí se s námi a vyrážejí do pomalu se rozjíždějící kolony před námi.

My balíme kurtu a vyrážíme také. Ono zdánlivé rozjíždění bylo však jen pouhým okamžikem naděje, protože ani ne po kilometru opět stojíme, či se v lepším případě sem tam posunujeme o jednotky metrů. Opět se množí teplem popravené stroje v odstavném pruhu. Támhle Rumunská značka, támhle Norská… smůla se tu nevyhýbá nikomu, jak se přesvědčujeme už za malý okamžik, kdy se z před námi plazícího se “tůlejta” ozývá Martin s jasným sdělením. “Už zase vařím, musíme zastavit"

Na Bedně se dnes již podruhé rozzáří oranžové blesky a já se s ní pomalu vtěsnávám před červený sedan z jehož kapoty se dere mlžný opar. Takhle to nepůjde, kombinace kolony, vedra a památečního těsnění pod palicí je u právě vařícího redblocku smrtelná. Takhle to auto zabijeme dřív, než se dostane do Rumunska. Řešení je jasné a Bedna si za dnešek připisuje už druhý tahací zářez.

Toolate se tiše provezl kolonou až na nejbližší exit, kterým chceme zdrhnout pryč z dálnice a kolonu objet centrem Győru. Zastavujeme na jakémsi improvizovaném odstavišti kamionů a odvazujeme sedan z kurty. Jsem na Bednu náležitě hrdý. Vypadá to, že bude tím nejspolehlivějším a díky AWD také v terénu nejschopnějším strojem ve skupině… “jo, tos uhod blbečku” jako by mi chtěla moje drahá crosska říct hned po rozjezdu. Auto podivně plave ze strany na stranu a při zatáčení se z podběhů ozývají zvuky poskakujících pružin. Hlásím do vysílačky technickou pauzu a Volví vláček se okamžitě zastavuje. Po otevření kapoty je vše jasné.

Experimentální liftkit z PETG si poněkud nerozuměl s předchozím pekelným vedrem v koloně, podpořeným ještě vlečením dvou jiných aut a rozhodl se, za už toho má dost. Dírou nad tlumiči mi teď lezou kusy horní podložky, která se snaží emigrovat nejspíše do nějakých chladnějších končin motorového prostoru. Daří se jí to jen částečně, což však nebrání v sevření hlavy tlumiče a omezení jejího pohybu. Zatáčení tak víc probíhá na pružinách, než na konstruktéry zamýšleném ložisku horního uložení, což generuje onen typický zvukový projev. Zbytek má pak na svědomí, vlivem lehkého snížení tištěné podložky, povolené horní uložení, které teď veselé pochoduje v hrnci. Dobře, tohle se nepovedlo. V Americe očividně neznají kolony, jinak by na tom borec nemohl bez problémů odjezdit třicet tisíc kilometrů. 

Dotahuji šrouby horního uložení a psychicky se připravuji na to, že se budu muset někde po cestě v ještě pokusit vyprostit hlavy tlumičů z plastového sevření. Tady ovšem není ani vhodné místo, ani čas. Ten přichází až poměrně dlouho za Győrem, kdy odboj spolujezdců prohlasuje zastávku v dálničním McDonald's. Zatím co se čast posádek občerstvuje, beru do ruky co první vyhrabu z auta (sekera + šroubovák) a hodlám alespoň nouzově udělat nad horním uložením pořádek. Po asi půl hodině se to jakž takž daří. V žádném případě to není dokonalé a mlácení pružin budeme poslouchat dál, ale alespoň trochu jsem oddálil okamžik, kdy to vzdají a prasknou.

Koutkem oka zahlednu Shitbox, který se otačí čumákem k přes cestu stojícímu BMW X5 se zahraniční poznávačkou. Řidič "bramboru" napojuje své startovací kabely, na kterých je asi třikrát víc izolace než mědi, k červenému kombíku a výsledek je předem jasný. Motor bavorského SUV se ani nepohne. Podávám Matoušovi své kabely a dál se věnuji problémům mého stroje. Než se však naděju je Mateo zpátky s tím, že kabely jsou rozbité. Nekecal, nejspíš při převozu vyskočila jedna z pružin a koncová svorka se tak uplně rozpadla. Naštěstí není nic zlomeného a tak se mi ji daří vcelku rychle složit zpět do původního stavu. Připojujeme X5 a ta po několika okamžicích ožívá. Její řídič má očividně velkou radost a tak Mateovi i přes jeho protesty vráží dvacet euro. Ač si Matouš tuto odměnu nežádal, je vidět, že z ní má docela radost. Tedy do okamžiku než se já s Mičasem přihlasíme každý o patnáct éček (Mičas za konzultace, já za zapůjčení kabelů) s tím, že kde si Mateo sežene těch deset eur, co mu aktuálně chybí, je nám vcelku jedno. :)

Je na čase opět vyrazit, je totiž devět večer a my zatím nejsme ani za Budapeští. Odpolední kolona nám v časovém plánu nadělala docela paseku a od dnešního původně stanoveného cíle jsme ještě necelých 400 kilometrů. Postupně se stmívá a nám se naskýtá pohled na nádhernou přírodní světelnou show. Blesky křižují oblohu snad úplně všude okolo nás, ale naštěstí z nebe nic strašného nepadá, takže cesta pěkně ubíhá. Po dohodě pojedeme dokud nedorazíme do našeho cíle, nebo dokud se někdo z řidiču nepřestane cítit dostatečně fit na pokračování.

Pár zastávek na protažení, pár redbullů a než se nadějeme, sjíždíme z dálnice na okresky. K našemu dnešnímu finalnímu checkpoitu to máme sice ještě pár desítek kilometrů, ale všichni už se vlastně vidí na místě. Dokonce i Logan, který už pár desítek kilometrů vyhrožuje, že mu dojde benzín, ale nechce se mu zastavovat a dolívat z kanystru. Prý to určitě dojede. Čím blíže jsme k cíli, tím více to zní, že přesvědčuje spíš sebe než nás. Silnice jsou prázdné a tak jako vedoucí auto používám ono pracně instalované osvětlení na plno. Funguje to naprosto dokonale až do chvíle, kdy potkáte velkou směrovou ceduli s reflexním povrchem. V ten moment jejím odrazem oslňuju i pár desítek metrů za mnou jedoucí souputníky. Asi nemusím říkat, že ve stejné sekundě já v Bedně nevidím absolutně nic a fialový flek před očima mám ještě v příští vesnici. Budu se s těma trojčatama na rámu asi muset trochu krotit.

Něco před druhou ráno přijíždíme do obce Bagamér, za kterou je náš checkpoint. Má to být věž v lese což značí, že asfaltová cesta k ní zřejmě nepovede. To se potvrzuje už před posledním barákem kdy najíždíme na nezpevněný podklad. Je relativně měkký a extremně prašný, takže mi najednou ani nevadí, že obě devítky za mnou pustily své rampy. Matea s Shitboxem mi dostatečně kryje prachová clona a Loganovi to na tůlejtovi svítí tak nějak pochybně i bez prachu. Vyjetá cesta se mění ve slušně rozbitou polňačku mezi lány kukuřice a já zjištuju, že moje oprava u Mekáče na parkovišti zřejmě nebyla tak dostačující, jak jsem si myslel. Pružiny na větších nerovnostech mlátí jako zběsilé a já jen čekám kdy se některá podívá ven. Ráno s tím budu muset něco vymyslet, protože jinak hrozí, že se moc daleko za aktuálně asi osmset metrů vzdálenou hranici Rumunska prostě nedostaneme. Po několika prašných kilometrech v neznámém měkkém sypkém podkladu, který si devítky a jejich řidiči, narozdíl od mojí maličkosti náramně úžívali zastavujeme na místě, které by mělo být nejblíže k hledané věži. Vzdušnou čárou asi dvě stě metrů, ale rozhodně ne autem. Je před třetí ráno a dnes už se nám nic nechce. Redbully pomalu vyprchávají a my máme jedinou myšlenku… spát.

Na blízkém rozcestí stavíme “vozovou hradbu” mezi kterou natahujeme velkou plachtu. Hážeme do sebe nejaké studené jídlo, pivko a jde se spát. Oblohu stále křižují blesky a jestli ten písečný povrch pořadně zmokne, bude to ráno nejspíš velká zábava. Obzvlášť, když Toolate zatím stále stojí na silničních gumách a teď v noci už se nikomu do přezouvání nechce…