Cesta do hlubin srazákovy duše

Bylo nebylo, jednoho podzimu 2015 jsme s přítelkyní přemýšleli, jestli pořádat jarní Citroën sraz. 

Je pravda, Citroen srazy se kromě srpna pořádají zhruba každý měsíc. Pokaždé z jiného klubu. Jednou je to všeobecný Citroen klub, pak je to druhý všeobecný Citroen klub, něco je z Xantia clubu, CX klub, pak slovenský klub…  Je toho hodně. My chtěli udělat meziklubový, aby se sešli lidé z různých klubů, ne pod záštitou jednoho z nich.

A tak jsme začali hledat, kde by se to dalo pořádat. To jsme zjistili, že v okolí Táborska je velký problém sehnat přiměřeně drahé ubytování s dostatečnou kapacitou, mimo město a s dostatečným místem na parkování alespoň 20 - 30 aut. Chtěli jsme sraz pořádat s přítelkyní o víkendu v polovině dubna 2016 a to může být celkem nepříjemné počasí, tak jsme kempy odsunuli jako poslední variantu. Až najdeme ubytování, můžeme podle toho pak plánovat trasu spanilé jízdy. Ale světlo se na nás usmálo, v Bechyni, hned vedle vjezdu na vojenské letiště je zrekonstruovaná vojenská ubytovna. Zní to strašlivě, ale za zařízení a prostředí by se nemusel stydět ani leckterý penzion či tzv. hotel. S paní správcovou byla suprová domluva, snažili jsme si vyjít vstříc. I s paní, která vlastnila u této ubytovny restauraci byla velmi dobrá domluva. Tak jsme si plácli. Vyhlásil se sraz přes všechny dostupné kanály, obvolali se lidé, na které jsem měl kontakt.

Plánování trasy spanilé jízdy bylo v pohodě. Vybrala se tak, aby měla cca 80 kilometrů po hlavně vedlejších cestách bez provozu, ale s dobrým povrchem. Díky znalosti prostředí to nebyl problém. Plán byl ale takový, že se budou auta vysílat postupně, dle mapky s průjezdními body, aby se netvořily štrůdly. Tím jsme se snažili vyhnout blokaci provozu, jak to u kolon o spanilkách bývá. Také jsme chtěli část spanilky udělat jako soutěž, ale o tom napíšu dále. :)

Horší to ale bylo s volnou plochou na jízdu zručnosti. Hledali jsme dostatečně velkou asfaltovou plochu s malým pohybem lidí a bez překážek, aby nedošlo k nějaké nehodě nebo nedej Bože ke zranění účastníků či nezúčastněných. Byly tři eventuality. První byla zavržena rovnou, protože při projetí internetu jsme zjistili, že se tam v tom termínu koná bleší trh. Druhá zas, protože majitel byli vojáci a povolovací proces by trval tři měsíce a stejně by to nepovolili, i když pro danou plochu nemají žádné využití. A třetí, nejméně vhodná, bylo věčně prázdné parkoviště na předměstí u zimního stadionu a tam si zas město nasekalo takových podmínek, jako by se tam konala oficiální návštěva vrchního ožungra z Hradu. 

Další částí bylo najít dostatečně dobrou hospodu s přijatelnými cenami a dostatečným parkováním mimo město. Centru jsme se snažili vyhnout za každou cenu protože přece jen, zhoršovat dopravu už tak mizernou (byť v sobotu v poledne, kdy nic moc nejezdí)… No, to se nám nelíbilo. Něco málo jsme měli vytipnuto z minulosti, něco málo pohledali a objeli, abychom ochutnali. Poptali jsme i majitele, jak by si to případně představovali s obsloužením a s výběrem jídel, aby oběd proběhl co nejhladšeji a případně nejrychleji. Také jsme chtěli zastavit alespoň u jedné atrakce zaměřené na autíčka. V okolí Tábora a Bechyně toho je relativně dost. 

Vše bylo připravené. Měli jsme trasu, domluvenou restauraci v Borotíně, muzeum v Chotovinách… Zbývala ta volná plocha, to se ale plánovalo "na zapřenou" na jedné volné obří ploše, kam jezdívají autoškoly atd. A bývá tam dost volného placu na různé skopičinky. Přemýšleli jsme ještě také, jak vyrobit trofeje, neboť jsme nechtěli kupovat ty laciné poháry, které slouží jen jako lapače prachu. Komplikace ale nastala na konci ledna. Paní správcová, kde jsme měli domluvené ubytování dostala befel ze shora, že nelze ubytovávat civilní osoby komerčně, že lze pouze vojáky, s platností týden od vydání befelu a bez možnosti doběhu už rezervovaných míst a plánovaných akcí. Tohle byla od vojáků těžká rána pod pás. Paní správcová se omlouvala, i když její rozhodnutí to nebylo. Byla to těžká čára přes rozpočet, neboť jak bylo vše naplánováno, v podstatě se začalo od začátku. Naštěstí se nezačaly ještě vyrábět trofeje, samolepky a diplomy, což by dost výrazně zasáhlo do plánování a peněz. Tak zas od začátku.

Opět nastalo hledání vhodného zázemí. Byl to docela problém, protože už to vojenské hnízdo najít byl problém. Buď to bylo drahé (málokdo by bohužel dal 500kč a více za osobu a noc) nebo špeluňk (cena třeba 250 Kč a lehce víc za osobu a noc, ale zařízení z 50. let, což také nepřipadalo v úvahu) nedalo se sehnat nic kompromisního. Na konec se našel jeden malý penzion v Chýnově. Bohužel měl méně pokojů, proto se přistoupilo k tomu, že by se zařídilo ubytování lidem z daleka a ostatní by přijeli jen na den. Naštěstí se zatím moc lidí nepřihlásilo, ale bylo to dost nepříjemné, to řešit. Lidé s tím souhlasili, alespoň na první pohled. 

Bohužel, jelikož bylo tohle ubytování na jinou stranu Tábora, musela se výrazně pozměnit trasa "spanilky" a místo oběda. Trasa zůstala podobně dlouhá, ale na konec se domluvilo jídlo v obci Miličín. Hospoda tam tedy bývala vynikající, my si tam při srazu také pochutnali, ale nedávno tam byli naši a teda prý jídlo odporné a že si tam čvachtali také. Cestou z matičky Prahy jsme se tam stavívali pravidelně, protože jídlo bylo vynikající, ale co se stalo, to nikdo neví. Ale to vem čert. Na srazu jsme si pochutnali.

Co zbývalo ještě pořešit, tak trofeje. Nechtěli jsme klasické poháry, které se dají koupit na internetu. Chtěli jsme "něco víc". Kolega z teď už bývalé práce a kamarád, který dělá lakýrníka přišel se super nápadem udělat cedulky. Já sice měl jiný plán, ale tenhle mi přišel super. Ale ne nechat vyrobit takové ty, které se dnes dají všude koupit. Nechal se vypálit plech o rozměru papíru formátu A4 s oky pro pověšení, stříknul se bílou perletí, přes šablonu se nastříkala čtyři různá auta (DS, CX, XM a C6) v barvách ze vzorníku barev daných aut, každé auto dle kategorie soutěže, detaily se vyřešily samolepkami a celé se to přelakovalo 14 vrstvami laku, aby v místech samolepek nevystupoval lak nad povrch. Výsledek byl i přes výrazné problémy s technologií úžasný. Strávili jsme na tom (tedy hlavně kamarád) přes měsíc přerušované práce. Vždy po práci jsme zašli k němu do dílny a laborovali.

Co se ještě vyskytlo jako problém, tak bylo, že těsně před uzávěrkou se ozvalo pár lidí z Moravy, že ruší účast. Což to dejme tomu problém nebyl, spíš byl problém to, že jeden z nich, který účast nezrušil na konec udělal svůj Citroën sraz. Při dotazu proč se najednou kroutil, že je to daleko atd. Tak, to byl drobný problém, ale spíš mě nas.alo to jednání. To člověka otráví. Ani to nemám za zlé lidem, kteří svou účast včas zrušili, chápu, že nemají zrovna dvakrát moc peněz, ale ten "konkurenční" sraz mě teda namíchnul.

No co. Tak přišel den D. V pátek odpoledne se začali pomalu sjíždět lidé. Zábava byla celkem dobrá, s pár neznámými lidmi jsme se seznámili, pokecali… Mezi tím jsem ještě s kamarádem stihnul projet na rychlo jízdu spanilky a připravit na ploše staré pneumatiky na jízdu zručnosti. V sobotu ráno se pak sjel skoro celý zbytek účastníků. Celkem se sešlo 15 aut. Není to sice moc, ale na druhou stranu to nebylo špatné, bylo to takové komornější. Druhá věc byla, že spanilá jízda by byla lepší při tomto počtu asi vcelku. I kvůli focení. Má milá sestra s kamarádem, kteří se toho ujali, se vydali s předstihem na checkpoint u obce Pohnání. Účastníky jsme vyhnali dlouhou trasou a sami se vydali rychlou zkratkou na místo, kde se měl konat oběd, kvůli organizaci parkování a přípravám na náš příjezd v restauraci na Českou Sibiř. Po obědě jsme pak všem rozdali tužky a papíry s vědomostním testem. Ten dal účastníkům docela zabrat, trochu jsem předpokládal, že budou Citroëňáci znalí a kromě pár jednoduchých věcí, jako čím se zabývala firma André Citroëna před založením automobilky v roce 1919 jsem tam dal i různé "speciality", jako například, jak se jmenuje hydropneumatický systém vyvinutý v Británii a který byl přímo inspirován tím od Citroënu?" S tím, že to bylo formou A, B, C, D. I tak ze sedmi otázek nikdo neměl plný počet bodů, což mě překvapilo. Celkem jako problém se vyskytl, že ba oběd dorazily trochu neočekávaně tři posádky kamarádů z André Citroën Clubu Deuchland z Lipska a kamarád, který je domluvil, musel simultánně překládat. 

Po obědě se udělala drobná kolona, která se šusem přesunula z hlavní silnice na starou "Budějovickou" bez provozu, kde už čekala sestra s fotoaparátem a kamerou. Po této silnici jsme se pak přesunuli do Muzea veteránů pana Janeckého v Chotovinách. Bohužel tam Citroënů moc neměl (Citroën tam připomínal jen Oltcit :) ), ale krásná podívaná to stejně byla. :) Pak se přistoupilo k menšímu breefingu, kdy se mělo pokračovat v jedné z disciplín. Úkolem bylo projet trasu podle průjezdních bodů v mapě a v itineráři a posádky se měly vejít do určitého časového limitu. Bohužel i zde byly dispozice psány pouze v češtině a byla jazyková bariéra. To naštěstí zachránil rychlý ručně psaný překlad, ale nebýt kamaráda Martina, který ovládá plynule angličtinu i němčinu, byl by to trochu porod. :) 

Byly vyslány tedy měřící posádky na začátek a cíl. Trasa byla plánována s ohledem na to, aby nikde posádky nemusely dávat přednost. Trasa byla z obce Košice, přes Stoklasnou Lhotu do Tábora a pak do obce Všechov. Bohužel se ale stala chybka, zapomněli jsme že na té trase je přejezd přes železniční trať mezi Táborem a Prahou. A samozřejmě, dvě posádky byly zastaveny šraňkami. Tato soutěž byla plánována s ohledem na to, aby spolu týmy nesoutěžily v rychlosti a aby nebyly porušovány dopravní předpisy. Bohužel se stala ještě jedna nemilá událost. Všechny německé posádky se nám zatoulaly. Naštěstí i přes to se povedlo je najít a přivést zpět.

U obce Všechov je opuštěná letištní plocha, která je volně přístupná. Zde se pak měla konat jízda zručnosti, kde kromě rychlosti bylo třeba ukázat i řidičský um. Krom obligátního slalomu vpřed bylo i parkování do podélného i příčného stání a slalom pozadu. Samozřejmostí byl odečet bodů za přejetí pneumatiky či náraz při parkování. Účastníci se prý velmi bavili, některým to ale dalo mírně zabrat. Kamarád s "podpůrným" Golfem se postaral o pozdvižení, když mu během ukázky, jak se pojede, vysadilo čerpadlo posilovače řízení. Během blbnutí se na nás pak přišlo podívat i pár lidí, kteří si přijeli na tuto plochu zablbnout a učit se jezdit. 

Poté pak došlo k sešikování a odjezdu na penzion. Po nějaké hodince se pak svolali lidé na vyhlášení vítězů a předání trofejí. Zajímavostí bylo, že některé trofeje si odvezli lidé v té samé barvě, jako přijeli automobilem na sraz. Jmenovitě zelené DS jako nejkrásnější auto nebo vínové XM v bodykitu Zender z jízdy zručnosti. Některé trofeje pak vyhrály i německé posádky. Večerní zábava s večeří pak probíhala ve volném stylu, některé posádky postupně odjely. Druhý den se pak rozpustil zbytek.

Myslím, že sraz se na to, že jsme jej pořádali poprvé, celkem povedl. Vzniklé organizační nedostatky by se příště určitě dopilovaly. Ale to je samozřejmě můj pohled. Dostali jsme mnoho děkovných reakcí, že se jim to moc líbilo a posádky z Lipska se prý napříště rozšíří o další auta, neboť se prý srazy v Německu na tento způsob nepořádají. Ale jestli ještě někdy příště budeme pořádat sraz, to se uvidí. Rádi bychom, ale co bude dál, to je ve hvězdách. :)