Bertonky, 2. část: Volvo 262C

Volvo 262C se představilo na autosalónu v Ženevě roku 1977 a domnívám se, že tehdy překvapilo mnohé. Prakticky nahradilo 262 GL, které se prodávalo pouze v USA. GL byla v podstatě 242 s čumákem řady 260 a PRV pod kapotou, ale Italka byla v mnohém jedinečná.

Zcela určitě nejprve zaujme designem, který je, řekněme, osobitý a začne se člověku líbit většinou až po delší době (a zcela jistě mnohým nikdy). Je to spojení Jana Wilsgaarda (Volvo řady 100, 200, 700 a mnohé další) s možná trošku překvapivě Sergiem Coggiolou (ne, u Bertoneho nepracoval), který má na svědomí úpravu, čili především nižší střechu pokrytou vinylem. Interiér by snad měl být stále zcela navrhnut ve Švédsku. Co je zajímavé, jako první prototyp posloužila 164, z které se stal tudor s následnou úpravou střechy a upraveným interiérem. Prototyp je ke shlédnutí v muzeu Volva v domovském Göteborgu. Druhý a poslední prototyp již byl na podvozku řady 260 a odpovídal produkčnímu vozu.

Výroba probíhala v podstatě tak, že k Bertonemu putovala v dílech 242 s čumákem a pohonným ústrojím z 260 a speciální interiér a v Turíně snížili o 60 mm střechu, upravili C sloupky (na kterých se usadila korunka na každé straně) a následně ji celou potáhli vinylem, upravili horní část dveří a smontovali dohromady. 262C má mnoho dílů shodných s klasickými dvojkami.

Interiér čalouněný kůží a obložený dřevem doznal oproti 260 značných změn. Jiné jsou sedačky, tapece dveří (také čalouněné kůží), stropnice, osvětlení, středová konzole a pochopitelně sloupky. Výbava byla poměrně bohatá. Klimatizace, posilovač, centrální zamykání, elektricky ovládaná zrcátka a okna, elektricky vysouvatelná anténa, vyhřívaná přední sedadla, rozmrazování zadního okna, LSD a později i tempomat. Bylo na výběr několik rádií včetně rádia s přehrávačem kazet.

Do standardní výbavy patřil i kompresor na nafouknutí kol, jelikož rezerva byla použita úzká a vyfouklá, protože pro ni nezbylo místo (které bylo standardně u dvojek za zadním kolem). Kola byla jinak z lehkých slitin o průměru 14“ s názvem Corona. Jde o model používaný výhradně na 262C, který má 25 paprsků a pokličky na zakrytí matic. Pneumatiky byly o rozměru 185/70.

Během výroby se postupně vylepšovalo a upravovalo (kliky dveří, víko kufru, nárazníky, přední a zadní světla, spojler předního nárazníku, úpravy v interiéru atd. Bylo toho poměrně hodně.), ale i postupně přibývaly barevné kombinace. První byla stříbrná s černou střechou a černým interiérem, po několika letech se v nabídce objevil i černý a modrý metalický lak, později zlatá metalíza s nugátovou barvou vinylu. Interiér později mohl být také v béžové barvě.

Pohonné ústrojí bylo shodné s 260, takže PRV V6 o objemu 2,7 (B27E) respektive 2,8 (B28A, B28E, B28F) litrů o výkonu 103 kW / 6000 ot./min, později až 114 kW / 5500 ot./min byl spojen s manuální nebo automatickou převodovkou. Vzadu byla tuhá náprava, kotouče na všech čtyřech kolech. Hmotnost se zastavila na 1425 kg, maximální rychlost činila 190 km/h a 100km/h tam bylo s pevným startem za 10,5 s při použití manuální převodovky.

Cena byla dvojnásobná oproti klasické 240, začínala v ‘77 na 14 500 USD a na konci výroby, v roce 1981, se vyhoupla dokonce na 19 550 USD, vyrobilo se pouze 6622 kusů. Přesto je to víc, než původně Volvo zamýšlelo. Údajně počítalo pouze s 800 prodanými kusy ročně.

Nedá mi, abych se nezmínil o voze samotného ředitele Volva, Pehra Gustafa Gyllenhammara. Jeho osobní vozy byly vždy červené a mnohdy měly i červený interiér. Přesně tak vypadala jeho speciální 262C, ale to nejzajímavější se skrývalo pod kapotou. Jedná se totiž pravděpodobně o jedinou 262C s B21ET, čili původním čtyřválcovým Redblokem z 240 Turbo. Tento Redblok byl dále upraven, má vyšší kompresní poměr, jinou vačkovou hřídel a další úpravy, díky kterým by mělo mít výkon kolem 180 koní. To je stejně, jako bylo v pozdějším 2,3 litrové 740 Turbo. Také se lišilo jinou maskou, která byla shodná s 240 Turbo, stejně tak kola Virgo.

Také se musím zmínit o úpravě 262 C u společnosti Solair, která udělala otevřenou verzi. Úprava byla požehnána zastoupením Volva v USA. Původně jich mělo vzniknout 50, ale realita byla podstatně nižší, pouhých 5 kusů. Jeden se nachází v muzeu ve Švédsku, druhý ve sbírce v Belgii, třetí byl zničen a čtvrtý a pátý by měly dělat radost soukromým majitelům a občas se podívat na světlo boží v Kanadě a Norsku. Údajně se jich nevyrobilo víc kvůli obavám o bezpečnost posádky při havárii.

Hezké “porovnání” 242 GT a 262C