Arizona v kostce

Po výjezdu z Flagstaffu po dálnici směrem k hlavnímu městu Arizony, Phoenixu, to na žádné velké dobrodružství nevypadá. Nebýt nenápadné značky signalizující odbočku na silnici 89A, u té nudy by i zůstalo. Této nabídky se hodí využít už jen kvůli jménu města na značce – Sedona.

Hned po několika prvních kilometrech se dostaneme do světa, který vypadá úplně jinak, než si většina lidí představuje Arizonu. Krásná cesta, kde se prosvětleným borovicovým lesem vine mírně zakroucený pás asfaltu. Často se až k cestě odváží srnky nebo losi. Naštěstí mají dost rozumu aby se drželi stranou. Ideální cesta na kochačku.

Volant začneme pořádně používat až v momentě, kdy asi po dvaceti minutách mineme odbočku na vyhlídku na Oak Creek Canyon. Výhled je to pěkný, což o to, ale indiáni vnucující svě "šperky" umí být pěkně otravní. Vyhlídku proto elegantně přeskočíme a pokračujem k bodu, kde se cesta pěkně zakroutí. Následují asi dva kilometry zatáček. Cesta se pěkně zařezává do stěny kaňonu a padá o téměř 500 výškových metrů. Rozhodně stojí za to to dole otočit a dát si to i nahoru. Je to větší sranda.

Dno kaňonu je úplně jiná káva. Krásná cesta, kde úžasné zatáčky smíchané s krátkýma rovinkama lemují potok a náznak listnatého lesa. Na podzim je to nádherná záležitost. Okolí je krásně barevné, a teplota je pořád více než příjemná. Na konci kaňonu je město Sedona. Posvátné místo náboženských fanatiků, umělců a turistů. První věří, že zde tryská za země pozitivní energie, druzí a třetí hltají nádhernou přírodu, hlavně rudé skály, které jsou všude kolem. Cestu lemují četná parkoviště takže není problém zastavit a kochat se krásou kolem. Nebo ještě lépe, vyrazit na pěší výlet do bočních údolí. Cesta kaňonem by se dala opakovat do zblbnutí, bohužel na to už přišlo spousta lidí a provoz je často vážně silný. Je proto lepší vyrazit dál směrem na Cottonwood a dále na jih. Nebojte, červené skály budou pokračovat dál a provoz už bude jen řidší.

Další zajímavý úsek nastává zase za Cottonwoodem. Silnice se začíná šinout mírně vzhůru. Vše se zlomí až za bývalým hornickým městem Jerome. Toto město bylo nazýváno před 150 lety nejzkaženějším městem západu. Po té, co se zavřely doly v okolí, se město úplně vylidnilo a zůstaly zde jen ruiny a prázdné domy. Část této atmosféry zůstalo zachováno do dnešních dní, kdy se sem opět stěhují lidé. Většina z domů má po sto letech nové majitele, většinou umělecky založené lidi. Umění moc nerozumím, ale kvůli výhledu z pokoje na krajinu jak z filmu, tomu opětovnému osidlování úplně rozumím.

Město je pěkné, ale stuha ze silnice pohozená v lese, láká k jiné zábavě. Zhruba 20 kilometrů zatáček a 1100 metrů převýšení udělaji své. Žádná ze zatáček není stejná. Série utažených serpentin střídají většinou krátké rovinky a mírné zatáčky, kde není problém jet je celé pod plynem. Chce to ale trochu odvahy, cesta není nejširší a v případě chyby se buď proletíte dolů nebo, po vzoru místních horníků, zkusíte tvrdost vápence. Doporučují vzít si to několikrát nahoru a pak zase dolů. Nahoru hezky kvapíkem a dolů se kochat přírodou.

Po vydovádění a pokračování dál se vyplatí zastavit v Prescottu, bývalém hlavním městě Arizony. Historické centrum je prostě krásné. Dokonce zde lidé chodí i pěšky. Navíc pivovar na náměstí dělá nejlepší pivo a burgery v širokém okolí. Hned za Prescottem začíná další úsek, který vám vykouzlí široký úsměv. Převýšení už není takové, na zábavě to ovšem neubírá. Jedna zatáčka následuje druhou a roviny jsou spíše výjmečné. Kouzlo tohoto úseku objevili i motorkáři, kteří tu větrají své stroje snad neustále. Část z nich to tu hrotí bez přilby (protože můžou). Jejich odvahu, hraničící s šíleností, obdivuji. Rozhodně bych do toho takhle nešel. Ikdyž je vidět, že někteří z nich tu rozhodně nejedou poprvé. Jel jsem tento úsek už se spoustou aut, ale největší sranda to byla jednoznačně v Mini Cooperu. Charakter tohoto úseku mnohem víc svědčí mrštné malé krabičce než muscle caru s téměř 400 hp.

Bohužel univerzální auto asi neexistuje. Následující nekonečné roviny s širokými planinami už si žádají jiný povoz. Nejlíp nějaký odhodlaný pohodlný polykač kilometrů. Není složité si představovat jak se po místní prerii prohání stáda bizonů. Všude jen tráva a keříky. Tento výhled končí až s prvnímy kaktusy v okolí Phoenixu, které lemují snad 30 kilometrů dlouhou rovinu těsně před napojením zpět na dálnici. Po té by tato trasa zabrala asi hodinu a půl, ale díky cestě 89A to byl krásně procestovaný téměř celý den. A že je to o 100 km dál? Vždyť benzín stojí 14 korun a zážitky jsou k nezaplacení. Navíc na silnici nebyl jediný výmol.