Apache Trail

Potkal jsem spoustu lidí, kteří si myslí, že všechny americké cesty jsou jen rovné, bez děr a s pěkným povrchem. Nejsou. Perfektním příkladem je Highway 88, neboli Apache Trail, která vede z Phoenixu do Rooseveltu. Ikdyž je označená jako Highway, což je takový ekvivalent naší silnice první třídy nebo státovky, cestování běžným osobákem vám pěkně pocuchá páteř a z rukou umotá preclík.

První náznaky neortodoxnosti cesty jsou k vidění hned po pár mílích, chybí zde mosty pro potoky a místo nich silnici lemují značky, které zakazují vjíždění na tyto úseky, když jsou pod vodou. Voda se zde naštěstí příliš nevyskytuje, protože jsme stále prakticky v poušti. Zároveň se cesta pěkně klikatí po úbočí kopce a volant je zde v permanentním zápřahu. Kolem poloviny délky trasy stojí několik boud, které slouží jako restaurace, prodej suvenýrů a kancelář blízkého kempu. Od těchto stavení se cesta začíná klikatět ve stále ostřejsích serpentýnách a šplhá daleko víc do kopce, než doposud.

Překvapení nastává pár zatáček před vrcholem kopce. Na krátké rovince se objeví značka signalizující konec zpevněného povrchu. A opravdu, několik desítek metrů od značky mizí asfalt. I prašná cesta je poměrně dobře udržovaná, ale stejně zde místy, hlavně v zatáčkách, narazíme na vymleté brázdy od vody. Zbytek povrchu je poctivá roleta vzniklá větrem a vodou. Většině místního vozového parku to nečiní problémy, protože málokdo sem jede v něčem jiném než v SUV, pořádném offroadu nebo pickupu. Najdou se ovšem pokušitelé, kteří se do toho nebojí jít v Mustangu nebo něčem podobném. Ne že by to nešlo, ale třicet mil s takovým povrchem jim určitě dobře neudělá. O pasažérech ani nemluvě.

Hned první ověření schopností je připraveno kousek od odpočívadla s výhledem na místní kopce a řeku mezi nimi. Následuje prutký sešup plný záludných zatáček, do kterých nejde vidět. Jen přemýšlíte, co by tak mohlo vyjet do protisměru. Nezřídka zpoza zatáčky vykoukne pickup s karavanem nebo zapřáhlou lodí a dochází na couvání a najíždění koly nad sráz nebo naopak do skály. Cesta vede kolem řeky obklopené kempy, takový povoz zde tudíž není výjmečný. Snadné je také ztratit koncentraci při pozorování okolí. Krásné kopce, kolem řeka, která má oproti arizonským zvyklostem i nějakou vodu, a kaktusové lesy. Pokud se poštěstí, i nějaka koza se přijde podívat. O chřestýše, škorpiona nebo pekari také v okolí není nouze.

Nejpěknější úsek se nachází v poslední čtvrtině cesty, kde si to auta šinou podél řeky s občasným stoupáním mezi skalami překlenutými úzkými mosty. Těsně pod přehradou se z prašné cesty stává nenápadně, jakoby nic, zase normální asfaltka, která o několik set metrů dál poskytuje dobrý výhled na krásný most a zpět na přehradní hráz. Zpátky do města se dá jet buď stejnou cestou nebo po krásné rovné asfaltové cestě kolem přehrady. I přes pohodlnost zpevněné cesty, rozhodně stojí za to prohlédnout si tuto zajímavou krajinu a projet tuto cestu i z opačné strany.