9H LeBrno 2021- má první závodní zkušenost

Je sobota odpoledne a já si to svištím po liduprázdné D1 směr Brno, konkrétně Masarykův okruh. Jak už tu před nějakou dobou nastínil ve svém blogu kolega Augi, tak zůčastnit se skutečného závodu se vším všudy není nikterak levné, ale na druhou stranu ani nereálné. Taky jsem ten jeho blog četl a byl jsem překvapen, kolik do toho je ochoten dát peněz…no teď už tolik překvapen nejsem. Na webových stránkách Radical Teamu se za příslušný obnos (lišící se dobou za volantem a autem jako takovým) kdokoli může stát závodníkem. Ne jen nějaké časovky a měření kol, ale opravdový závod, kolo na kolo. Tak jsem nakonec neodolal a odhodlal jsem se vzít hodinu v závodním BMW E90 v rámci podniku LeBrno 2021, který se konal 17.10.2021. No jo – hodina – to než se člověk rozkouká, osahá si auto a trať, tak je polovina času pryč. Minimálně. A tak, když už platím, tak ať to stojí za to, jsem si k tomu vzal ještě testovací půlhodinu, se shodným vozem samozřejmě a shodou okolností na stejném okruhu jen 6 dní před samotným závodem. A ještě tyto testovací jízdy byly v rámci trackdaye, pořádaného jednou nejmenovanou, u nás celkem oblíbenou organizací, tak jsem si k tomu šel zajezdit v Brně půl dne se svojí MR2. 

   Takže celkový postup byl, dopoledne jezdit po trati se svým vozem, projet si trať, osahat si stopu, vyzkoušet auto (v Brně jsem byl s MRkou poprvé, a naposledy jsem tam jel ještě s Corollou v roce 2014 tuším a to nestálo za nic, ale ani tady MRka nezklamala – až na ten výkon samozřejmě) a potom sednout do závodního BMW a půl hodiny se s ním učit. Měl jsem tu čest se závodně upravenou 325kou řady E90. Po úpravách diponující nijak závratným výkonem cca 210 koní. Ale závodní podvozek, odlehčená karoserie a co nebylo vyloženě nutné na závody, šlo ven. Po několika sekundách, připomínajících vystoupení hadího muže, jsem zapadl do závodní skořepiny a vyražíme. Hluk. To je to, co okamžitě vnímám. I na volnoběh a při klidném rozjezdu není v kabině slyšet vlastního slova. Vedle mě sedí instruktor, který na mě něco křičí a něco gestikuluje rukama. Jen odhaduji, co asi říká.
   Vzhledem k tomu, že tam toto auto půjčovali celý den téměř komukoli, kdo si to objednal, tak jsem požádán, ať řadím v 5500 ot/m. Budu se snažit. První kolo se vyloženě seznamuju s řízením a řazením (v autě je v podstatě sériová aut. převodovka s řazením pod volantem). Sedí se až na zemi, před sebou mám volant a zbytky toho, co kdysi bývala palubní deska. Výhled hlavně vzad není ideální a boční zrcátka (ta cool emková, co si lidí v jeden čas tak hrozně rádi dávali na všemožná auta) jsou velmi titěrná. Ale auto poslouchá na slovo, řízení bez posilovače je neskutečně přesné a upovídané. Tak zrychlujeme. Nad 4000 otáček už hluk prostupuje celou kabinou a já si připadám, jako bych měl výfukové rezonátory vyvedené přímo do helmy. Ale je to boží. Každou zatáčkou zrychluji a zrychluji, výjezdy mám pokaždé o něco širší, nakonec až na obrubník. Řadím teda, jak se mi řeklo a i tak si to naprosto užívám. Jediná věc, na kterou si člověk musí dát velký pozor, jsou brzdy. Ne, že by nebyly účinné, ale mají velmi ostrý nástup, nemají ABS a dráha brzdového pedálu je velmi krátká. Párkrát se mi holt začoudilo od kola, ale pak jsem si zvykl, že je třeba brzdit citlivě a tlak na pedál vyvíjet postupně a ne na to hned hupsnout jako jsem zvyklý s ABS. Instruktor ani nic neříká, jen skoro u každého výjezdu jen kývne hlavou, takže asi ok. Půl hodina utekla jako voda a sápu se z kabiny ven, plný dojmů. Že jsem prý jel hezky, čas 2:45 taky nebyl k zahození (seděl jsem v tom poprvé, řadil po pěti tisících a ještě ty přední Nankangy už měly to nejlepší za sebou) a už se nemohl dočkat toho závodu, už jen proto, že jsem v tom mohl kroužit celou další hodinu. Je to velmi návykový zážitek. Není to o tom výkonu (přeci jen dost z vás má asi o dost více koní ve svém autě, než tenhle závoďák), ale o tom pocitu, vibracích, řízení…prostě ryze závodní auto je zcela jiný zážitek. Fast forward o 5 dní dopředu.

   Někdy v půl sedmé večer přijíždím k hotelu Grid, abych se ubytoval. Hotel sice nepatří mezi levné, ale je moc hezký a hlavně je přímo v areálu okruhu. V osm večer je teamová porada v boxech, kde budeme já a další platící závodníci amatéři seznámeni s průběhem atp. Když otevřu dveře boxů, tak v jedné části se vyplňují potřebné papíry a za příjemné vůně se připravuje občerstvení, zatímco v druhé se usilovně pracuje na autech. Poté se přesunujeme k našemu vozu, aby se všichni do něj posadili a zjistili, jak se co ovládá. To se mě a ještě jednoho kolegy, který už s tím zkušenosti má, netýkalo. Pro všechny ostatní to byla první zkušenost s autem, se kterým druhý den pojedou rovnou závod. Na dveřích mezitím visí rozpis s pořádím, kdy kdo pojede. Mám jet první! Mám startovat závod, ten největší mumraj a zmatek na startu vyšel na mě. To bude zajímavé. Vracím se na hotel, abych se pokusil usnout a trochu se prospat. Samozřejmě jsem nezamhouřil oko a pořád přemýšlel, co mě zítra čeká a jak se s tím popasuju. 
   Budíček v 5:50, po obligátní ranní hygieně si dávám protejnovou tyčinku a v sedm už musím být v boxech, navléci si kombinézu a v půl osmé oficiální briefing ředitelství závodu. Potom už do auta. Teplota vzduchu nula, teplota tratě 4 stupně. A na tom mám startovat se zmrzlými pneumatikami. Nervy pracují. Pomalé kolo za safety carem po trati za krásného, slunečného, leč velmi studeného rána, nájezd na startovní rošt. Teď šlo o to hlavně zahřát motor. Jakmile se postavím na své startovní místo někde ve středu pole, mám asi dvacet minut čas do startu. Ještě vylézám ven a nasávám atmosféru. Všude spousta lidí, mechaniků a fotografů. 
   Pomalu se celé startovní pole rozjíždí opět za safety carem do dvou zaváděcích kol (první kvůli nastavení a kontrole časomíry, druhé na letmý start). Teď už musím zahřát i pneu. Kličkuji ze strany na stranu i v zatáčkách, tak, jak to vídám v televizi, doufajíc, že to k něčemu bude. Start závodu je v momentě rozsvícení zelených světel na cílové čáře, které ve středu pole nemám šanci vidět. Navíc kvůli zahřívání všeho možného startovní vláček prudce zrychluje a zpomaluje, tak to dělám taky. No a najednou v kopci před cílem zrychlí, ale už nezpomalí. Takže start. Nedýchám. Velmi opatrně projíždím poslední dvě zatáčky a to už se kolem mě proženou první rychlíci a okamžitě mizí v dáli. Cílová rovinka, vedle mě nikdo kdo by mě hned vzal, tak brzdím raději na jistotu a dlouhou první zatáčku beru už v tempu, ale ne na hranici rizika. Za ní v zrcátku vidím Porsche 944 v Gulf barvách, které se rychlostně zdá stejné, jako mé BMW. Tak toho už před sebe jen tak nepustím. Do toho se kolem mě prohání další o hodně rychlejší auta (například naftový Golf III, který má očividně alespoň o 100 koní víc než já…). Pak konečně taky někoho dojíždím já. Jaguar X-type předjíždím elegantně na vnitřku při nájezdu do šikany v kopci. Hurá, nejsem nejpomalejší na trati. Další kolo, pole se už roztrhalo. V zatáčkách už zjišťuji, že pneu jsou zahřáté a dá se jet naplno. OK, konec opatrné jízdy, je čas se do toho trochu opřít. Začínám zrychlovat hlavně v zatáčkách a nechávám se vynášet až za obrubníky. Vzhledem k nízkému výkonu auta prostě musím maximalizovat rychlost na výjezdech ze zatáček.

   Asi po půl hodině závodu pomalu dojíždím bílou MX5 ND (která mě již předjela). Na rovinkách se zdá stejně rychlá jako já, ale občas netrefuje stopu v zatáčkách. Battle mode ON. Po nějaké chvíli ji visím na nárazníku a ukázkově to posílám na vnitřek nájezdu na stadion, kde si Miata hodně najela a otevřela mi dveře. A jsem tam. Pocit, který jsem v tu chvíli měl, se nedá popsat :-) . První vyhraný souboj. Ovšem Mazda se odmítá vzdát a mám jí plné zrcátko. Snažím se z auta vyždímat všechno. Hlavně ty výjezdy nesmí mít lepší než já. Celkem se to daří, ale poté, co pouštím jednu přemotorovanou E36, už ji mám zase nalepenou na kufru. Na cílové rovince brzdím do první zatáčky na vnitřek (jednak kvůli obraně, ale taky mi to přijde výhodnější – můžu později brzdit a jet hned nejkratší stopu). Mazda to zkouší vnějškem. Druhou polovinu zatáčky jedeme vedle sebe. Panebože to je masakr. Ale neubírám, jen se nenechávám tolik vynést, aby měla nějaké to místo. No nakonec mě předjela a pomalu se začala vzdalovat. Dojíždím Mini. A zase v nájezdu do první zatáčky to posílám dovnitř zatímco Mini jako by mě snad pouštělo. Jede vnějškem, tak se chopím přiležitosti a jdu před něj. Ale hned mi to vrací na druhé rovince, kde mu to prostě jede o něco málo lépe, drží si vnitřek a do třetí zatáčky už je přede mnou. Nechci se vzdát, ale můj pokus mu to hned ve čtyřce vrátit zhatí žlutá vlajka, kvůli bílému Porsche v kačírku. Hned za zatáčkou už se zase jede plnej. Snažím se ho držet jako klíště a čekám na chybu. Ta ale nepřichází, místo ní přichází safety car. Mimochodem to modré Porsche mi viselo na nárazníku celou tu dobu, takže jsem si ho musel neustále hlídat a nedat mu žádnou vyloženou příležitost k předjetí. Ve Schwantzově zatáčce je v kačírku BMW a jsou tam červeno-žluté vlajky…možná jen kamínky, ale možná taky olej. Při nájezdu na cílovku už vidím ceduli, volající mě do boxů. 
   Ta hodina utekla jak voda. Další kolo tedy zajíždím, vylézám z auta s rohlíkem jak "Brno" :-). Žádná únava, jezdil bych klidně další hodinu bez problému. Zato adrenalin teče proudem, klepou se mi ruce a mám strašnou radost. Hektický start jsem přežil, měl jsem pár předjetí, souboje…a nakonec jsem zajel nejlepší čas 2:41. I v té ranní zimě. Rychlejší best lap o necelou sekundu měl jen kolega, co jel hned po mě, ale pak už nikdo. První závod v mém životě – jsem spokojenej. Tak hned s ostatními probírám zážitky, rady a tipy a strašně si to užívám. Konečně si mohu dopřát taky nějaké to občerstvení a už jen vstřebávám dojmy. Jsem toho plný ještě teď, co to píšu. Sice to už nastínil Augi ve svém blogu, ale asi Vás zajímá, na kolik tohle celé teda vyjde. Takže. Testovací půl hodina 8000,-, hodina v samotném závodě 18000,- (v ceně závodu je celý den jídlo i pití), jedna noc v Grid Hotelu na okruhu – 2000,-, plus benzin na dvě cesty Praha-Brno-Praha. Takže celkem jsme v tom za nějakých 30000,-. Jenže ono to fakt sotjí za každou kačku. Pro někoho, kdo rád jezdí okruhy a chtěl by si zkusit i závod, nelze nedoporučit. Teď, když si zpětně procházím onboardy, tak jsem toho sice mnohem víc prohrál, než vyhrál, ale už jen se toho účastnit a bojovat na trati (ať už s jakýmkoli výsledkem), je zážitek opravdu naprosto vyjímečný. A hlavně obrovská zkušenost. Ten pocit, když poprvé na trati někoho předjedete, je famozní. Bohužel díky celkem 10 jezdcům v tomto autě jsme mnohokrát stavěli v boxech, takže na nějaké umístění to samosebou nebylo. Ale už teď jsem skoro rozhodnutý, že do toho půjdu znova příští rok. Takže pozor, je to návykové.
Tady dávám dvě videa ze závodu:
Best lap
Zajímavé okamžiky (přejetí Jaguaru, předjetí od Miaty, naháněčka s Miatou a její následné předjetí, pak jak mi to zase vrátila a nakonec to Mini)