Škoda Superb 2.0 TDI 4x4 DSG - Flotilová pomsta

S moderními auty to bývá občas složité. Kdysi jste si vyzkoušeli auto X s motorem Y a výbavou Z, a mohli jste si být docela dobře jistí, že jiné auto X, ovšem s motorem W a výbavou U, bude celkově působit velmi podobně a lišit se bude spíše v detailech. Dnes je vše složitější. V rámci jediného modelu si můžete často nakombinovat tolik konfigurací, že byste s nimi zaplnili ceník všech nových vozidel na trhu před padesáti lety. Zvyšující se konkurence nutí výrobce optimalizovat své produkty mnohem častěji a některé výbavové pakety a položky pak z jednoho modelu umí vytvořit úplně odlišná auta. Stručně řečeno, pokud byl kdysi nějaký model označen jako dobrý, velmi pravděpodobně byl dobrým autem v téměř všech svých variantách. Dnes může jeden konkrétní model nabývat mnoha podob, nabízet mnoho různých dojmů a mnohem více, než kdy předtím, záleží na přesné konkrétní specifikaci onoho auta.

Jako ideální příklad můžu zmínit nedávno testované BMW 340i. Jeden z diskutérů se podivoval mému nadšení ze sportovního sedanu, protože řídil jiné 340i a to bylo odtažité a komfortní. Jak dále vyplynulo, obě auta se sice jmenovala BMW 340i, ale každé mělo jiný podvozek, jiný typ pohonu, jinou převodovku a pravděpodobně také jiné řízení a mnoho drobných položek výbavy. S nadsázkou tedy měly jen společnou karoserii a název. Dnešní doba jde ale ještě dále. Mnohá auta se ladí za pochodu a kusy z prvního roku produkce mohou mít jinak kalibrované podvozky či řídící jednotky, než později vyrobená auta. Zdánlivě identické vozy se tak mohou projevovat odlišně. A tímto dlouhým oslím můstkem se konečně dostávám ke Škodě Superb. Víte, když jsem poprvé zkusil nový Superb v novinářské variantě se silným motorem 2.0 TSI a adaptivním podvozkem, moc se mi líbil. Jednak se mi Sup velmi líbil zvenku a jeho tvary považuji za to nejpovedenější, co kdy Jozef Kabaň pro Škodovku vytvořil. Za druhé byla velmi přesvědčivá i jízda. Houpavá a konejšivá, když adaptivní podovzek v komfortním režimu dokázal fungovat bez sebemenšího náznaku sportovní udrcanosti moderní doby a naopak solidní a jistá, pokud jste zvolili sportovní mód. Vedle Octavie RS to byla jednoznačně nejlepší Škoda, se kterou jsem kdy jel, a ani trochu jsem se nepoškleboval velmi pozitivním recenzím, jež zaplavovaly internet. Materiály z interiéru byste si sice nedali doma do vitrýnky na výstavku, ale zbytek auta vám na ně dal lehce zapomenout.

Klubko času se převinulo skoro o rok dále, já se mezitím projel v dalším Superbu bez adaptivního podvozku, když tu náhle korporace nadělila služební vozidlo Škoda Superb ve variantě 2.0 TDI 140kw, 4x4, DSG a fleetové výbavě Ambition Plus. Duše sice krotila optimismus, protože výkonnější varianta dvoulitrového turbodieselu je obecně považována za nepříliš povedenou, avšak celkově jsem se těšil na ležérní chvíle strávené s mými nejbližšími na palubě pohodlného korábu střední třídy. Dnes je to skoro 10 měsíců, co Superb slouží a já musím konstatovat, že jde o jedno z nejdrsnějších vystřízlivění, jaké mi kdy automobilový svět připravil.

UPOZORNĚNÍ: Tato recenze možná není zcela objektivní, poznamenána právě oním desetiměsíčním soužitím, jež vyústilo v osobní zaujetí vůči několika vlastnostem auta, které přehlušují ostatní dojmy.

Skvělé audio, hrozná sedadla

Začněme pozitivně. Superb je obrovský. Zrovna já nejsem člověk, který by potřeboval cítit stovky litrů vzduchu kolem hlavy a ani nepřevážím při každém víkendovém výletu polovinu trvalého bydliště, je však třeba objektivně uznat, že vnitřní prostor a také kufr skrývající se pod výklopnou zádí, spolknou skoro všechno. Zmenšená verze Vavrise si může navymýšlet hory doly a Sup pojme všechna jeho přání, třebaže by byla ponechána v nafouknutém či nerozloženém stavu. Jak pohodlné pro líné lidi. Na zadních sedadlech můžete trénovat kozáčka, i když cestující či řidič před vámi zaujímá polohu ležícího astronoma. Bohužel jsem poznal, že nadbytek prostoru může být i škodolibou záležitostí. To když junior (zajisté zcela neúmyslně), vyhodí hračku ze sedačky a vy si zoufale přejete, abyste měli ‘jednu ruku dlouhou’, protože na věc válející se na zadní lavici zkrátka nedosáhnete. Interiér ve verzi Ambition Plus sice nevypadá, jako v autě za milion, ale já nikdy nebyl olizovač plastů, takže mi to žíly netrhá a spíše oceňuji ergonomii, která byla u koncernu VAG vždy na úrovni. Jen to ovládání tempomatu a omezovače je už léta stejné a z mého pohledu naprosto nešťastné. Existují však lidé, kterým páčka pod volantem s kolébkovým přepínačem a pár čudlíky vyhovuje, což nikdy nepochopím.

Nejhorší věcí na interiéru jsou sedadla. Jsou prostorově dimenzována i na účastníka reality show v hubnutí, který vypadl jako první. Na delších cestách jsou však zoufale nepohodlná. Mívám chuť uřezat, zapálit a rituálně rozsekat hlavovou opěrku, která mě nutí klanět se palubní desce pokaždé, když se snažím za volantem sedět jako člověk a nikoli ležet jako tuner. No a pak tu máme samotné sedačky. Přestože ta řidičova jde elektricky nastavit ve velkém rozsahu a dobrou pozici za volantem by si měl najít téměř každý, stejně z jejich tvrdého polstrování vystupuji po delší cestě zlámaný jak Libor Podmol po nepovedeném skoku. Možná je to křivým hrbem autora, možná stojí sedadla v Superbu za… …výměnu. Budiž mi útěchou alespoň audio systém Canton s osmi reproduktory. Je skutečně radost jej poslouchat a příplatek za něj doporučuji bez váhání úplně všem. Je to jedna z mála věcí, kvůli které se do Superbu těším za každých okolností.

Buran v podbězích

Je ‘milým’ zvykem, že většinu flotilových aut dostanete na těch nejpříšernějších kolech. Základní 17” na Superbu přímo křičí “PŘIPLAŤ SI ZA POŘÁDNÁ KOLA!”. Jsou designově nevzhledná, z podběhů koukají jak sova z díry a degradují excelentní design Superbu někam na úroveň nevšedně karosované tramvaje. Ani skvělá paleta barev, které Škodovka nabízí v tomto případě nepomáhá. A to je odstín Lava blue na Slunci plný krásných odlesků a tónů (bohužel poslednch pár týdnů udeřil podzim v plné síle a já se nedočkal dne, kdy by šlo vyfotit auto v alespoň trochu prosvětleném dni – proto ty šedivé fotky). Nu což, aspoň to bude krásně komfortní, říkal jsem si prvně při pohledu na ta nedochůdčata v blatnících. A pokud zapátrám hluboko do vzpomínek, skutečně si vybavuji, jak jsem si při prvních jízdách užíval rozvážnost, lehké pohupování a nenucenou podélnou stabilitu velkého auta. Mám totiž to štěstí, že v bezprostřední blízkosti bydliště se táhne nový asfalt všemi směry a ten je samozřejmě velmi vlídný k případným nedokonalostem podvozku. Bohužel již za pár dní se mé pravé obočí začlo povážlivě zvedat a po několika týdnech již zůstalo zaseknuté na horní úvrati v pozici “To jako fakt?”. Znovu se dostávám k úvodu článku. Podle některých informací na internetu byl Superb po nástupu na trh vyhodnocen jako příliš houpavý a za nějaký čas došlo u některých variant k překalibrování pdovozku. Můj zdroj blízký automobilce naopak tvrdí, že Superb by měl být od začátku stejný. Ať tak nebo tak, varianta 2.0 TDI 4x4 DSG mě poněkud vyléčila z nadšení. Tedy, na dálnici je Sup skvělý – stabilní a docela tichý. Dlouhé příčné nerovnosti překonává příjemným jemným propružením a také typickou záplatovanou okresku s nepravidelnými fleky hrbolatého asfaltu zvládá Sup s nenucenou samozřejmostí, kdy jeho karoserie jen lehkými pohyby naznačuje, že se mezi silnicí a podběhy něco děje.

Jenže na českých cestách a především v českých městech zhusta převažují krátké příčné nerovnosti a tady nastává potíž. Sup při zdolávání těchto silničních vlivů nejen drcne neadekvátně na svou třídu a balónové pneumatiky na malých kolech, ale také doplní horizontální pohyb zřetelným zvukem, aby bylo všem jasné, že právě překonal hrbol. Tramvajové pásy, ledabyle zaasfaltované plynové připojky, kanály, různá napojení nebo jen lokální nedokonalosti asfaltu po mrazivé zimě, to všechno zapříčiní drcnutí a znatelné bouchnutí, které by člověk akceptoval u kompaktu, ale v případě komfortní limuzíny střední třídy působí dosti nepatřičně. Kdesi jsem se dočetl, že bouchání je zapříčiněno způsobem lepení spojů karoserie a bla bla kecy… Je mi to jedno, prostě nechci, ať to bouchá a je ostuda, že 13 let staré Mondeo s 200 tisíci na hrbu umělo tyto nástrahy silničářů překonávat bez tak hlasitého zvukového oznámení. Chápejte, od rozložitého auta očekávám adekvátní chování. Na oltář komfortu jsem přece obětoval agilitu v zatáčkách a očekávám protislužbu. Pokud se mi dostane drcání a bouchání, nevidím důvod, proč bych měl jezdit v Superbu a nevystačit si s kompaktem ve variantě kombi, který bude v mezích podobného komfortu agilnější, mrštnější a bude méně žrát. Leda, že bych nutně potřeboval převážet vzduch v okolí nohou zadních cestujících. Anebo jezdit jen po dálnici – tam přece jen musím uznat, že je Sup ve svém živlu a těžko mu něco zásadního vytýkat.

Království za HDM

Pod kapotou našeho zázraku se skrývá silnější varianta dvoulitrového turbodieselu a jak jsem již psal, ani ta se mezi širokou (ba i odbornou) veřejností netěší zrovna veliké oblibě. Motoru je vytýkán laxní projev a mrtvolné manýry pod 2.000 ot./min. Po téměř 21.000 kilometrech mohu konstatovat, že do tohoto turbodieselu se sice nezamilujete, ale na druhou stranu není jeho projev zdrojem instantního neštěstí, jak bych mohl předpokládat. Ano, rozhodně by mohl akcelerovat výrazněji, když má těch 190 koní a skutečně je pod hranicí cca 1.800 otáček ukázkově zdechlý a až po překročení 2.000 otáček konečně ožije zcela. Když jsem se prvně díval do technických údajů a zjistil, že 400 Nm prý vrcholí v 1.700 otáčkách, propukl jsem v smích. Na druhou stranu poskytuje motor velkému rodinnému autu s pohonem 4x4 dostatečnou dynamiku, která musí běžnému řidiči za všech okolností stačit, řekne si dlouhodobě o 6,5 – 7 litrů a svůj agrární projev netroubí do světa hlasitěji, než by bylo nutné. Zkrátka, tady si nejde prvoplánově stěžovat.

Mnohem žalostnější je jeho spojení se šestistupňovou převodovkou DSG. Šestikvalt s mokrými spojkami byl vždy označován za spolehlivější a komfortnější variantu, než je sedmistupňové DSG se spojkami suchými. Výjimka potvrzuje pravidlo - naše šestistupňové DSG je jednoznačně to nejhorší DSG, jaké jsem kdy zažil. Tedy po pravdě, 97% času funguje docela příjemně. Řadí rychle. Necuká. Avšak ta zbývající 3% mne točí do vrtule. Občas totiž mozek DSG trpí ignorací polohy plynového pedálu. Když bylo auto úplně nové, říkal jsem si: “Je ta holka zubatá ještě mladice, chudáka jí strčili do auta, je z toho celá nesvá a musí se trochu naučit…”, teď už mám pouze chuť vyrvat ji z útrob a dopřát lázně v hydraulickém lisu. Pravidelně se stává, že ve stoupání na to člověk šlápne, ale CML nechá auto brblat na šestku ‘tísíc-pětset’ a přetvářet naftu v hluk. Jindy (typicky na téčkových křižovatkách) je elektronický šotek schopen již při lehkém polechtání plynu kopnout dvojku s razancí závodní sekvence a zběsile vyrazit vpřed k údivu překvapené posádky. Zde můžeme hledat příčinu i v popsané charakteristice motoru – 1.600 otáček na trojku znamená pouze chabou akceleraci, tak si skříň podřadí. Ale proč s takovou razancí? Nemám rád, když ze mě auto dělá debila.

Špatný kus?

Auto má najeto 21.000 km a za tento krátký čas stihlo projevit již více závad, byť žádnou vážnější. Jednou z rána rozsvítilo kontrolku check engine a odmítlo nastartovat. Po chvilce zuření chytlo na drc, jakoby se nic nestalo. Již dvakrát jsem doléval chladící kapalinu, která se někudy ztrácí. Zhruba na dva měsíce z ničeho nic přestala fungovat funkce auto-hold při zastavení, takže člověk celou dobu musel potupně stát na brzdě jako ve starých autech, aby se milý Sup nerozjel. Jednoho dne systém svou funkci z ničeho nic obnovil (v době vydání článku opět auto-hold přestal fungovat – tentokrát dokonce během krátkého přerušení jízdy kvůli čerpání paliva, což mě o chvilku později málem stálo přední nárazník). No a před nedávnem začlo něco nehezky bouchat od pravého zadního kola, což už si vyžádá návštěvu servisu. Máte taky dojem, že naše konkrétní auto nebude patřit k těm nejlepším? Uvidíme, na co příjdou při prohlídce. Zda se bouchání od zadního kola vyřeší a zda např. resetováním ŘJ dostanne DSG rozum.

Verdikt

Nelejme si čistého vína – Superb mě zklamal a jsem na něj asi přísnější, než by byl nezaujatý člověk z lidu. Jenže sedadla a převodovka mi vyloženě pijou krev a tlumení příčných nerovností je hned v závěsu. Tedy, ono drcání a bouchání člověka neštve nějak z principu, ale spíše když začne přemýšlet o pochybné přidané hodnotě této varianty Superbu vůči menším, úspornějším a jízdně zajímavějším autům. Ve výsledku trávím v Superbu čas nejraději, když stojí. Nedávno jsem si do něj z jedné večerní akce odskočil poslechnout oblíbený playlist a bylo mi hezky. Také jako ozvučení domácí grilovačky přišel vhod. Možná jsem jen rozežraný pisálek a pro jiného člověka by mnou kritizované věci byly jen marginální nedostatky na mladoboleslavském korábu, ale mě to zkrátka točí. O to víc, když se člověk projede v tomto Golfu a zjistí, že krom prostoru je dané auto znatelně lepší úplně ve všem. Adaptivní podvozek je u Supu povinná položka. Naše konkrétní DSG nesnáším. A sedadla jednou donesu chiropraktikovi jako viníka mého stavu. Ale žena je spokojená, Sup se jí líbí, DSG má ráda, protože řadí za ní a v zimě nemusí díky haldexu řešit sněhové kalamity (zde je to bez výhrad i za mě). Já holt budu muset ty další dva roky ještě nějak přetrpět…

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřvalec 1 968 cm3
Výkon: 140 kW (190 koní) v 3 500 ot./m
Točivý moment: 400 Nm v 1 700 ot./min
Převodovka: šestistupňová automatická
Provozní hmotnost: 1 515 kg
Maximální rychlost: 230 km/h
0-100 km/h: 7,6 s
Kombinovaný spotřeba – udávaná: 4,9 l/100 km
Kombinovaná spotřeba – naměřená: asi 6,5 l/100 km
Původní cena testovaného modelu (2.0 TDI, DSG 6°, 4x4, Ambition Plus): 938.400,- Kč vč. DPH
V současné době už takto specifikovaný model nelze pořídit

Komentáře