Tři kola, spousta otázek. Polské vozítko Dezamet 755 zvané Norka dosáhlo úspěchu až v muzeu

Malé užitkové tříkolky nejsou v automobilové historii žádným mimořádným zjevením. Italové přišli s nápadem vyrábět Piaggio Ape už ve 40. letech minulého století a osvědčil se natolik, že zde „včely“ (přesně to znamená výraz Ape v Italštině) vznikaly až do předloňského roku. V Indii, kde nikoho netrápí emisní normy a bez tuk-tuků by se společnost neobešla, dokonce výroba pokračuje dodnes. 

Jak se ale, u všech všudy, tento trend ocitl v Polsku 90. let, je mi naprostou záhadou. Když jsem Dezamet 755 Norka uviděla mezi exponáty krakovského technického muzea, zůstala jsem zírat takříkajíc s čelistí u kotníků. Je to hračka? Kabinka z lanovky? Vesmírný modul? Nebo snad auto??

Ještě víc mě šokovalo zjištění, že jde o poměrně novodobou záležitost. Ve stejném roce jako tato podivnost byla u nás vyrobena první Škoda Octavia, ve Francii Renault Scénic a v Německu třeba Audi A3. Nebylo zbytí a opět jsem se musela ponořit do archivních materiálů polského automobilového průmyslu…

Proč, proč, proč?

V kuloárech se traduje historka, že když polská vláda podepisovala s Fiatem smlouvu na výrobu modelu 126p, jednou z podmínek byl vývoj a následná výroba malého dodávkového vozu postaveného ze součástek dotyčného Malucha. Tato část plnění se posléze dlouho odkládala, neboť fabrika v Bielsku-Białej se do projektu nehrnula a italská strana měla postupem času úplně jiné starosti. Proč rozhodnutí uzrálo zrovna v 90. letech, není známo a obecně mám pocit, že teorie stojí na vodě.

Druhé, o dost pravděpodobnější zdůvodnění se odvolává na východoněmecký model Simson Duo, dvoumístnou tříkolku, která se vyráběla v letech 1972–1991 jako pomůcka pro lidi se zdravotním postižením. Právě takový účel prý mělo mít i kapotované vozítko postavené na jednoduché konstrukci mopedu. Těžko říci, zda s touto vidinou Norka skutečně vznikala, velmi brzy po postavení prvních prototypů se však ukázalo, že je pro potřeby invalidů naprosto nevhodná. 

Tak či tak, lákavý úkol stvořit užitkový moped v několika verzích padl počátkem 90. let na továrnu Zakłady Metalowe Dezamet v Nowe Dębie, která již měla s podobným projektem zkušenosti. V 70. letech totiž vyrobila prototyp tříkolového dodávkového posunovadla odvozeného z mopedu Pegaz 705 – vozidla s nákladovým prostorem a dvěma koly vpředu –, které mělo sloužit pro vnitřní dopravu ve výrobních a skladových areálech. Zkušenosti to, pravda, nejsou právě rozsáhlé, ale na přidělení peška to stačilo. 

Nejprve vznikla nákladní tříkolka Motorydwan 755, ze všeho nejvíce připomínající podomácku vyrobený, motorizovaný zahradní traktůrek s trakařem. Poháněl ji agregát s objemem 70 ccm a výkonem 2 kW, který byl přenášen řetězem na jednoduchý diferenciál a rozdělen na dvě zadní kola. Konstrukci tvořil ocelový trubkový rám, tuhé zadní zavěšení a vpředu tlačená kyvná vidlice se dvěma tlumiči. Na takový podvozek bylo možné namontovat čtyři různé typy „karoserie”. Na skupinové fotografii výše schází vlastně jen základní verze s otevřenou korbou. 

Jízda pro zdatné

Jméno Norka patří výhradně kapotované „civilní” variantě, která upoutá zrak svým osobitým jednookým designem. Pod povrchem plným bujných křivek se skrývá úplně stejná konstrukce, jakou mají okolo stojící příbuzní, jednoduchá, blbuvzdorná a odolná. Norka vlastně jen přidala kabinu chránící před nepřízní živlů – co by se mohlo pokazit? Inu, když se opravdu snažíte, všechno jde…

Tříkolka Motorydwan patřila de iure mezi mopedy, jenže kapotovaná Norka už připomínala spíše automobil – těžko jste v ní mohli kupříkladu couvat odrážením nohama. Jenže na drobný detail v podobě zpátečky se jaksi zapomnělo. Další problém představovalo klasické nakopávací startování, jež zde z logických důvodů (podlaha) nefungovalo právě ideálně. Konstruktéři se tedy rozhodli použít dlouhou páku, která však vyvíjela značnou zátěž na kryty motoru a už po chvilce používání jim působila vážné poškození.

Přední zavěšení propůjčovalo vehiklu vskutku velkorysý rejd, takže se dá s trochou nadsázky říct, že prakticky nezatáčel. Ani malé bubnové brzdy – ovládané vpředu pákou na řidítkách a vzadu pedálem u pravé nohy – nevynikaly účinností, takže přišlo vhod, že kukaň nedokázala vyvinout příliš velkou rychlost. 

Z hlediska cestovního komfortu měla Norka oproti běžnému mopedu tu výhodu, že na vás nepršelo. Byly i nějaké další? Posuďte sami. Jednalo se vždy o jednomístné vozidlo, v němž se sedělo na čalouněné bedně ukrývající motor a palivovou nádrž (na fotografiích si můžete všimnout, že gumová palivová hadička se nacházela povážlivě blízko výfuku, což povyšovalo už tak pozoruhodný jízdní zážitek na adrenalinový).

Rychlost si pilot musel zasloužit, stejně jako všechno ostatní. Uzoučký rozchod nesliboval velkou stabilitu, úzká řidítka zase dobrou ovladatelnost, jednou nohou se brzdilo, druhou řadilo pomocí páky na podlaze, ruce jste měli plné řidítek, páček a v případě deště i ručně ovládaného stěrače Rychloměr by těm nejodvážnějším ukázal až 40 km v hodině – pokud by ho vozidlo dostalo do výbavy. Abychom byli spravedliví, některé pozdější kusy už ho měly, o standard však rozhodně nešlo. 

Znalci a starší ročníky na fotkách možná zaznamenají povědomé díly, třeba předního a zadního skla z Malucha nebo blinkrů z Žuku, některé kousky si Norka vypůjčila z karavanů Niewiadów – například otočné kliky nebo střešní okno. Samotný motor poskytla motorka Romet Chart. Využilo se zkrátka všechno, co bylo po ruce a v nadbytku. 

Kam s ním?

Bohužel, trh vynaloženou invenci a improvizační dovednosti ani trochu neocenil. Jako vozítko pro invalidy se kříženec mopedu a samochodu neuchytil – ovládání tohoto stroje si žádalo celého muže, navíc vybaveného slušnou fyzickou kondicí. Fabrika tedy marně přemýšlela, kde hledat odbyt. Nabízelo se využití v průmyslových areálech, zde by však našly uplatnění maximálně otevřené verze s korbou. Firmy se navíc na „auta” vyrobená na první pohled provizorním, až samodomo způsobem netvářily zrovna dychtivě. Jako velkoodběratel zklamala i poslední instance dodavatelů bizarních vozidel – polská pošta. 

V letech 1992-1997 vzniklo kolem dvou stovek kusů, které se vesměs lišily výbavou, tvarem kapotáže a někdy i motorem. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že se sériová výroba nikdy nerozjede, si je rychle rozebrali sběratelé a nadšenci do silničních obskurností. Až v roli muzejního exponátu našla Norka konečně to správné – a bezpečné – uplatnění…

Za poskytnutí fotodokumentace děkujeme kolegům z magazínu Świat Motocykli.
 

Zdroje:

Muzeum Inżynierii i Techniki in Kraków
https://swiatmotocykli.pl/
https://www.motofaktor.pl/
http://jacomoto.pl/