Sedm statečných

Je to možná až trochu k nevíře, ale koncem jsem července jsem oslavil sedmileté působí zde, na Autíčkáři. Ano, téměř pětinu svého života se zde potkávame prostřednictvím textu a písmenek. Když jsem to nedávno počítal, dělá to skoro pět stovek článků, což je číslo, na které jsem na začátku asi ani nepomyslel. Mám z toho docela radost. Těch sedm let bylo definováno hned několika milníky, takže rozhodně nebyla nouze o témata. Tím prvním a velmi zásadním, byla aféra Dieselgate, která odstartovala překotné změny v autoprůmyslu. Dříve oblíbené diesely dostaly první, ale o to větší hřebík do rakve a dnes to s nimi vypadá velmi bledě, co se osobní automobilové dopravy týče. Dalším takovým důležitým okamžikem byl nástup elektrifikace v různých podobách, což je věc, které se dříve či později nedalo vyhnout. Otázky samozřejmě vyvolává rychlost tohoto procesu. Obavy, jestli se tak neděje přiliš rychle a nepřirozeně jsou na místě. Nicméně je to trend, který se patrně nezastaví. Takových důležitých témat bylo za tu poslední sedmiletku poměrně dost a nemá smysl je tady rozepisovat, na to si najděte starší články. Napadlo mě však, že by možná nebylo od věci vypsat menší seznam aut, která mě provázela během těch sedmi let, dostala se mi pod kůži, nějakým způsobem mě ovlivnila či se k nim váže příbeh, na který nezapomenu. Přeci jen jsem za tu dobu vyzkoušel dobře přes dvě stovky aut a z toho už se dá něco vybrat. Tohle je tedy má šťastná sedmička.

Hyundai i30N

Hyundai i30N je auto, které mě provází mým působení tady na Autíčkáři asi nejvíce. Vyzkoušel jsem si všechny dostupné verze, včetně karbonově limitky, najel jsem v něm tisíce kilometrů a každý z těch kilometrů jsem si užil. Je to skvělý hothatch pro každý den a kdybych si měl vybrat dneska nějaké takové auto, velmi pravděpodobně bych zamířil právě do showroomu Hyundai. Překousnul bych těch pár laciných detailů v interiéru, které mírně kazí celkový dojem a užíval bych toho fantastického celku. Tohle auto mám prostě rád. A taky se na něm hezky ilustruje přerod této korejské automobilky. Jedním z prvních aut, které jsem tady v redakci řídil, byl totiž Hyundai i30 Turbo. Byl to jakýsi první pokus o rychlejší hatchback této značky. Opravdu jen pokus. Popravdě, nebylo to moc dobré auto. Podvozek byl tvrdý jak kámen a moc nefungoval. Motor byl bez šťávy, za to však docela žral. Ne, tohle se nepovedlo. O to větší šok přišel s eNkem, které bylo naprostým opakem svého předchůdce a po všech stránkách fungovalo skvěle. Tohle je prostě vynikající hothatch, který mě opravdu hodně ovlivnil a nepochybně bude mít navždy místo v mé pomyslné garáži snů.

Kia Stinger

I druhým autem z mého seznamu privilegovaných, je zástupce korejské školy. Tentokrát nosí logo Kia a honosí se bojovným názvem Stinger. Tento velký liftback je perfektní ukázkou toho, že i v dnešní době lze vytvářet charakterní a skvěle jezdící auta, jen k tomu musí být vůle. Moje první rande s tímto šarmantím vozem připadlo na velikonoční víkend. Byl to žlutý dvoulitr s pohonem zadních kol a byl prostě báječný. Pamatuji si, že jsem tehdy nechal dítko na hlídání u babičky a vyrazil s ním na celé odpoledne na okresky. Úžasný půl den. Dvakrát jsem tankoval a krásně si užil každou minutu za volantem. Podruhé se naše cesty protly před dvěma lety. To už mi dělal společnost plnotučný šestiválec s pohonem všech kol v křiklavé barvě služebních vozů Pražských služeb. Dodneška mám v paměti mamutí sílu tohohle old school agregátu, skvělou čtyřkolku a delikátně nastavený podvozek, který jsem dříve znal jen z vozů BMW. Tohle auto se povedlo a upřímně mě mrzí, že asi nedostane nástupce. Minimálně ne v té formě, jako je doposud. Chápu, prodeje nejsou nijak vysoké, jak už to tak bývá u podobných vozů Je to škoda, já na něj však rozhodně nezapomenu

Ford Focus RS 

Velmi modrý. Velmi hlučný. Velmi ostrý. Focus RS vypálil v mém srdci hodně výraznou vzpomínku. Živě si pamatuji na první kilometry za volantem, kdy jsem si zvykal na tuhé řízení, ultra tvrdý podvozek a pořádný motor s citelným turbolagem. Když se však turbo pořádě nadechlo, nastal obrovský cirkus, který útočil na všechny moje smysly. Pamatuji si také, když jsem poprvé dostal odvahu a zapnul driftovací režim. Byl to zvláštní, ale neskutečně opojný pocit. K Focusu se také váže historka z jednoho grilovaní u přatel, kam jsem přijel právě tímhle modrým silákem. Bylo tam tehdy asi 25 lidí a doslova každého jsem musel svézt po místních malých okreskách. Dodatečně se omlouvám všem sousedům v okolí, že to museli v sobotu odpoledne poslouchat a dodnes se divím, že nikdo nezavolal policejní hlídku. Focus RS však tehdy zanechal hluboký dojem ve všech, kdo se svezl a v mně osobně ještě dvakrát tolik. Není to nejsofistikovanější stroj. Vyvažuje to však pořádnou dávkou charakteru a koulema ze železa. Na ostrý Focus se prostě nedá zapomenout.

Jaguar F-Type

Sportovní Jagury vždycky bývaly skvělé. A F-Type není výjimkou. Fantasticky vypadá a ještě lépe jezdí. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl vyzkoušet hned dva exempláře tohoto úžasného sporťáku. Prvním byl roadster se základním čtyřválcem. Přiznávám, že jsem z malého motoru měl jisté pochybnosti a bál se, jestli bude schopnostem auta stačit. Ach, jak jsem se mýlil. Bílý F-Type jsem si tehdy vyzvedl v Brně u bývalého kolegy Matěje a vyrazil s ním do Prahy. Cesta mi trvala skoro čtyři hodiny a to ani nebyl žádný problém na D1. Jen jsem několikrát sjel z dálnice na okresky, abych si užil to kouzelné představení, které F-Type prostě umí. Byla to asi nejlepší cesta z Brna do Prahy, kterou jsem kdy zažil. Podruhé se mi malý Jaguar dostal do ruky předloni na podzim. Zodpovědně mohu říct, že neexistuje lepší lék na končící léto, než krásné osmiválcové kupé. Síla a výbušnost této charakterní strojovny je zcela návyková a hodně mě mrzelo, když jsme se museli rozloučit. Určitě bych zase někdy chtěl usednout za volant F-Typu, ideálně tak, abych jej už nemusel nikdy nikomu vracet.

Mercedes-Benz EQC

Jak jsem říkal na začátku, elektrifikace hýbe automobilovým světem. Každou chvíli přicházejí lepší a použitelnější elektromobily, což je fajn. Já si pamatuji na své poprvé, které jsem absolvoval ve druhé generaci Nissanu Leaf, což byla doslova příšernost. Nikam to nedojelo, bylo to pomalé, byla v něm zima a ještě pořádně nefungovalo nabíjení, protože battery managment měl velké mezery. Po týdnu stráveném v Nissanu, jsem měl sto chutí elektromobilitu zavrhnout. Jenže to dost dobře nejde a naštěstí to netrvalo ani tak dlouho, kdy jsem si vyzkoušel pro mě první funkční elektromobil. Tím se stal Mercedes-Benz EQC. Dobře, abych byl úplně přesný, prvním byl Jaguar I-Pace, ale s tím jsem se sžil až na druhý pokus. Ten první skončil na odtahovce, takže s ním mám trochu nevyřízené účty. Mercedes však fungoval od začátku do konce velmi dobře, i když využívá základ spalovacího modelu a není k elektrifikaci tak úplně vhodný. EQC však nabídlo dostatečný dojezd, rychlé nabíjení a mamutí sílu, kterou si člověk velmi rychle oblíbí. Podpořeno to bylo dobíjecí kartou Mercedes.Me, která velmi ulehčila život na nabíječkách. Tohle byl pro mě zlom, kdy jsem si uvědomil, že i elektromobilita může nějakým způsobem fungovat a není třeba ji šmahem automaticky odsuzovat. Od té jsem už jezdil mnoha jinými a i lepšími elektromobily, ale EQC bylo první, které mi ukázalo, že to lze zvládnout. Proto právem patří do mého přehledu.

Alfa Romeo Stelvio

Víte, dostat se za volant Alfy Romeo, není v našich končinách úplně jednoduchý úkol. Novinářský fleet této italské legendy není zrovna dvakrát početný (rozuměj, není skoro žádný), a proto pokaždé, když se Alfa objeví v kalendáři, je to malý svátek a strhne se bitka o danou zápůjčku. Jednu takovou bitku jsem vyhrál i já, což mi vytvořilo zcela nezapomenutelnou vzpomínku. Bohužel ne v dobrém. Ne, že by Stelvio nebylo dobré. Naopak, na poměry SUV jezdí moc hezky, skvěle vypadá a celkově se jedná o vpravdě povedené auto. Proč tedy ten lehce negativní tón? Stelvio je autem, ve kterém jsem absolvoval velmi nepříjemnou nehodu, když mi pod kola skočila jedna dívka. Nebyla to má vina, nedostal jsem za to žádný postih a po právní stránce byl zcela z obliga. Slečna z toho také vyvázla, až na pár zlomenin, relativně dobře (především díky autu, Alfa a její ochrana chodců zafungovala dokonale). Nicméně takový incident vytvoří ve vaší paměti obrázek, na který se nedá moc zapomenout, i když se člověk sebevíc snaží. Byť je Stelvio povedeným autem, já si jej bohužel budu navždy pamatovat z méně radostného důvodu.

Range Rover SDV8

Pro velké Range Rovery mám prostě slabost, takže tohle auto tu nemůže chybět. Už několikrát jsem koketoval s myšlenkou si nějaký starší Range koupit, ale zatím jsem ještě stále nesbral odvahu. Nicméně věřím, že i tahle chvíle jednou nastane. Do té doby se však musím spokojit s novinářským fleetem a jeho zásobami. Za volantem velkého Range jsem strávil pár dní na konci března roku 2020. Původně jsem jej bral jako takovou rozlučku s naftovým osmiválcem, protože to bylo poslední auto u nás, kde jste takový motor mohli mít. Osud tomu však chtěl nakonec trochu jinak a pro mě to už napořád bude auto, ve kterém jsem si domů přivezl svou druhou dceru. A to je velmi silná vzpomínka, která mě bude provázet po celý život.

Tohle je má šťastná sedmička. A mně nezbývá než doufat, že i další sedmiletka tady na Autíčkáři bude minimálně stejně zajímavá.