Steyr-Puch Haflinger: Malá Tatra z Rakouska

Když jsme před pár týdny pověsili na Instagram obrázek malého terénního pick-upu a zeptali se, jestli někdo uhádne, o co se jedná, nedostali jsme ani jednu správnou odpověď. Není se moc čemu divit, když jsem spatřil toto vozítko zaparkované v garáži, také jsme zprvu netušil, co je to zač a to si troufám říct, že se v automobilové historii poměrně slušně orientuji. Proto by byla vcelku škoda, nevyužít možnosti, podívat se tomuto netradičnímu vozítku trochu blíže na zoubek, co říkáte?

Steyr-Puch Haflinger je sice malé, ale houževnaté terénní vozidlo, které zanechalo v dějinách nesmazatelnou stopu. Jeho zrod se datuje do konce 50. let, kdy rakouská firma Steyr-Daimler-Puch přijala výzvu rakouské armády, vytvořit stroj schopný pohybovat se tam, kde by se jiná vozidla dávno vzdala. Mělo se jednat o náhradu, za již dosluhující druhoválečné Willys. Byl pojmenován po plemeni horských koní Haflinger, známých svou vytrvalostí a schopností překonávat překážky v nehostinném alpském prostředí – a stejně tak i jeho automobilový jmenovec čelil těžkým zkouškám přírody. A mimochodem, možná se ptáte, proč jsem v titulku použil spojení malá Tatra. Inu, za návrhem Puchu stojí jistý Erich Ledwinka, syn legendárního Hanse Ledwinky. Při bližším prozkoumání bystu tu asi našli pár kontrukčních věcí, které si Ledwinkové dříve vyzkoušeli právě na Tatrách.

Haflinger byl navržen s mimořádnou pečlivostí. Každý detail byl promyšlený, aby splňoval požadavky na lehkost a odolnost. Jeho hmotnost nepřesahovala 650 kilogramů, což z něj činilo jeden z nejlehčích vojenských automobilů své doby. S pohonem všech čtyř kol a vzduchem chlazeným dvouválcovým motorem o objemu 643 cm³ byl připraven zdolat jakýkoliv terén, ať už se jednalo o strmé hory, bahnité cesty nebo skalnaté stezky. Když Haflinger vyjel poprvé na silnice i mimo ně, okamžitě si získal uznání. Jeho jednoduchost byla jeho předností – snadno se udržoval a opravoval, což z něj dělalo nepostradatelného pomocníka nejen pro armádní účely, ale i v civilním životě. Pracoval na farmách, v lesích i na záchranných misích, kde se často ukázal jako záchrana v těžko přístupných oblastech.

Během let výroby vzniklo kolem 16 500 kusů tohoto neúnavného vozu. Haflinger si svým výkonem a spolehlivostí získal srdce vojáků, farmářů i dobrodruhů. A i když jeho éra skončila v roce 1974, jeho duch žije dál – stal se inspirací pro pozdější modely, jako byl slavný Pinzgauer, který pokračoval v odkazu univerzálních terénních vozidel. Toť k suché historii, vás ale však jistě zajímá, jak tahle srandovní krabička vlastně jezdí, že? Tak se pojďme projet.

Samotný první dojem z auta je poměrně specifický. Na první dobrou vnímáte takovou tu přirozenou roztomilost, umocněnou kapesními rozměry. Zároveň však také vnímáte robustnost konstrukce, mechanickou odolnost a je vám okamžitě jasné, že před vámi nestojí jen něajká načančaná hračka, ale ryze praktický užitkový stroj, který zejmená mimo silnici ukáže, kde je jeho pravá síla. Svírám v ruce miniauturní klíček, který vypadá spíše jak něco,  co otevře skřínku v tělocvičně, než aby nastartovalo auto. Trochu přemýšlím, co mě vlastně v následujících chvílích čeká. Za svůj život jsem řídil stovky aut, doposud však žádnému z nich nebylo 70 let (když nebudu počítat, kratké popojíždění po dvorku ve Škodě Popular).

Soukám se úzké kabiny a přemýšlím o tom, že bych vážně měl trochu zhubnout. Díky absenci dveřích to sice není úplně složitý úkon, ale trocha gymnastiky je potřeba. Prohlížím si s úžasem přístrojovou desku a a přemýšlím, jak málo stačí k ovládání auta. Tady najdete fakt jen to nejzákladnější, co potřebujete k životu. Rychloměr, zapalování, dvě kontrolky a startovací tlačítko. Na středovém tunelu pak ještě řadicí páku a pár táhel, ovládající diferenciály. Tohle bude zábava.

Otáčím miniauturním klíčkem v zapalování a držím tlačítko. Startér se otáčí, ale motoru se nějak nechce. Ne, tohle vážně není moderní auto, je potřeba mu trochu pomoct plynem. Během chvilky se mu podaří naskočit a ten okamžik, když si za vašimi zády odkašle vzduchem chlazený dvouválec je prostě boží. Jeho chod je velmi neklidný, ale zároveň tak radostný. Zkouším ho trochu pobídnout plynem, přeci jen nějaký ten pátek odpočíval. S každým sešlápnutím plynu jsem jak malý kluk o vánocích. To drnčení a charakteristický chraplák vzducháče je prostě návykový. Úplně jsem tak zapomněl na původní obavy, jestli se s tím zvládnu vůbec rozjet.

Nebojte, ono to vlastně není nic moc složitého. Jen musíte být rychlí. Spojka s delším chodem, avšak krátkým záběrem, vám nic moc neodpustí. Stejně tak dvouválec potřebuje víc plynu, než jsem zvyklý z moderních aut. Řazení je trochu losovačka, ale zvykám si na to celkem rychle. Trvá mi v podstatě jen pár chvil, než si sesynchronizuju rychlost všech úkonů tak, aby obzvláště při přeřazení neměl motůrek tendence zdechnout, ale daří se. Nechcípne mi to ani jednou, za což musím sám sebe náležitě pochválit. Ono to vlastně přejde do krve do automaticky, protože kvůli velmi krátkým kvaltům prostě budete řadit pořád.

Překvapuje mě však elán, s jakým jde Haflinger za plynem. Ale dává to smysl. Zapomeňte na nějaké konstrukční složitosti, ba i třeba taková dnes základní věc, jako je katalyzátor je samozřejmě velká neznámá. A tohle má prostě blahodárný vliv na celkovou živost agregátu. Je to je o člověku a stroji. Přesto mě každý rozjezd překvapí svou naléhavostí. Malý motůrek rozhodně nepřekypuje výkonem, ale svou naléhavostí to bohatě vynahrazuje. A ještě vám k tomu zahraje krásnou dvouválcovou symfonii.

Haflinger byl stvořen k překonávání terénu, takže vám tu nebudu popopisovat, jak se s ním jezdím po silnici, ale vyrazím rovnou do lesa (pro hnidopichy, samozřejmě se souhlasem majitele lesa a přilehlých luk). Ze začátku jsem trochu nesvůj, nevím úplně co všechno si mohu dovolit, přeci jen už je to čtyřkolový dědeček, ale s každým ujetým metrem a získávám větší sebedůvěru. A majitelovo popichování slovy “jen přidej” taky pomáhá. Během chvilky tak s Puchem hopkáme po lese jak srnky. Hluboké koleje, ostré horizonty, velké zlomy. Vůbec nic není problém. Když si dáte pozor, abyste měli zařazený správný kvalt, malý Haflinger zdolá jakoukoli nástrahu, kterou před něj postavíte. Ano, trochu to drncá, ale to naprosto irelevantní, tady je důležitá prostupnost a ta je bez přehánění fascinující. Po pár desítkách minut přemýšlím, jakou výzvu bych před něj měl postavit, kde by se aspoň trochu zapotil, ale v našich reáliích mě vlastně nic moc nenapadá. Steyr-Puch si to prostě hrne kupředu, terén neterén, tu rychleji, tu pomaleji, ale stále jede, brodí se a je zdánlivě nezastavitelný. A já sedím za tím velkým kolem s rohlíkem na puse od ucha k uchu. Jsem fyzicky trochu unavený, špinavý od bahna, trochu smrdím olejem, ale šťastný. A to je to, co se na konci dne počítá nejvíce.

Sakra, tohle bylo skvělý. Málokdy se mi stane, že narazím na auto, které bych doposud neznal. A ještě abych se dostal za jeho volant. Tohle bylo naprosto fantastické odpoledne, plné intezivních zážitků, na které dlouho nezapomenu. Dost možná nejsilnější automobilový zážitek tohoto roku, který mi potvrdil myšlenku, že auto nemusí být jen obyčejný spotřebič, ale především také pekelná zábava a stroj na instatní radost. Tohle stálo za to.