Skútr, do kterého neprší. Peel P50 – příběh nejmenšího auta na světě

Snaha vyrobit co nejmenší a co nejjednodušší automobil představuje fascinující kapitolu motoristické historie. Koneckonců, v 21. století, kdy běžný provoz ve velkoměstech čím dál víc připomíná mravenčí kolonii (za níž ovšem tristně zaostává v koordinaci), bychom malá autíčka potřebovali víc než kdy dřív. Prozatím nám bohužel nezbývá, než vyčkávat, kdy se automobilkám podaří hacknout poměr výrobních nákladů a prodejní ceny, a kochat se pokusy dávno minulými. 

A že jich není málo – zejména v poválečné éře věnovali konstruktéři hledání svatého grálu úspornosti a dostupnosti spoustu energie. Souběžným fenoménem, který ideu mikroaut podporoval, bylo přesidlování lidí z venkova do měst a s ním související zahušťování provozu. 

Důvod pro vznik trpasličího auta Peel P50, zapsaného do Guinnessovy knihy rekordů jako nejmenší sériově vyráběný model na světě, však byl překvapivě zcela odlišný. Domovem tříkolového Peelu je Isle of Man, ležící v Irském moři na půli cesty mezi Irskem a Velkou Británií, ostrov bezocasých koček, úzkých silniček a setrvalého deště a větru.

Právě druhé dva faktory (kočky prominou) byly pro vývoj autíčka klíčové. S přihlédnutím k uzoučkým cestám a krátkým vzdálenostem představoval pro zdejší obyvatele ideální dopravní prostředek skútr – jenže na skútru na vás pořád prší. „Idea byla postavit něco, co bude z hlediska ceny a rozměrů co nejblíže skútru, co vás však na cestě do práce a zpátky udrží v suchu,” vzpomíná na počátky vývoje George Gelling, inženýr a vedoucí dílny ve společnosti Peel, jeden z tvůrců, kteří stáli u zrodu slavného vozítka. 

Kouzla se sklolaminátem

​​Společnost Peel Engineering se sídlem v přístavním městečku Peel se zabývala především produkcí lodí ze sklolaminátu a kapotáží pro motocykly, včetně závodních strojů známých jako „Mountain Mile“. Talentovaný konstruktér Cyril Cannell pojal myšlenku použít stejný materiál pro výrobu jednoduchého automobilu už v 50. letech a v roce 1955 postavil první sklolaminátový prototyp Peel Manxcar, který uvezl až čtyři lidi a byl poháněn motorem o objemu 250 kubických centimetrů.

Projekt se dalšího rozpracování nedočkal, na výstavě Earls Court Motorcycle Show v roce 1962 však Cannel spolu s Henrym Kissackem představili další koncept – Peel P50. Aby demonstrovali extrémní rozměry i hmotnost miniautíčka, uspořádali promoakci, při níž ho vyvezli výtahem na ochoz rozhledny Blackpool Tower, který kolem dokola objeli. 

Top Gear a Peel P50

S délkou 137 cm byl Peel P50 kratší než Vespa a s šířkou 99 cm dokázal projet běžnými dveřmi v interiéru, což dokázal Jeremy Clarkson v jedné z epizod TopGearu, když se Peelem proháněl kancelářemi BBC a nezalekl se ani výtahu. Hmotnost 59 kilogramů pak snadno řešila jeden z nedostatků vozu – nepřítomnost zpátečky. V případě nutnosti jste autíčko prostě popadli za madlo na přídi či na zádi a jako s kufrem s ním popojeli na kýžené místo.

Skromný motor, skromná výbava

Pokud jde o pohon, staral se o něj dvoutaktní, vzduchem chlazený jednoválec z mopedu DKW o objemu 49 ccm. Výkon 5 koňských sil umožňoval rychlost až 65 km v hodině, ovšem – mohu-li citovat Clarksona – „záleží na rozměru řidiče i na tom, jak velkou měl snídani.” Motor spaloval směs benzinu a oleje v poměru 50:1, která se lila do sklolaminátové nádrže, tvořící integrální součást spodního dílu karoserie. Ta se skládala z pouhých dvou dílů, spodního základu a kabiny, postavených na sebe a spojených nýty. 

Pojmu „základní výbava” dává Peel P50 z dnešního pohledu zcela nový rozměr. Žádné topení, radio, ba ani blinkry nebo rychloměr. Žádné komfortní čalounění sedadla, vlastně vůbec žádné čalounění. Museli jste si vystačit s jedněmi dveřmi, jedním světlometem a jedním stěračem – ale nepršelo na vás, a to se počítá! 

Také jízda samotná měla jistá specifika, na něž si řidič musel zvyknout. Stabilita nepatřila k přednostem uzoučkého vozítka a třístupňová převodovka si žádala vysoké otáčky pro řazení na vyšší stupeň. Ale nepršelo na vás…

Peel P50 byl ve své době inzerován jako vozidlo schopné přepravit „jednoho dospělého a nákupní tašku“ a zároveň být „téměř levnější než chůze“. Původní maloobchodní cena 198 liber a udávaná spotřeba paliva kolem 2,3 litrů na 100 kilometrů naznačují, že tato marketingová parabola nebyla zas tak daleko od pravdy. Za stejnou cenu jste si tehdy mohli koupit větší motorku, ale nic, v čem byste mohli řídit volantem – a nepršelo na vás. 

Problémy s výrobou i odbytem

Uvedení autíčka vzbudilo značný zájem, ovšem skutečné nákupy – jak už to u neobvyklých až bizarních věcí bývá – s ním ruku v ruce nešly. Za tři roky, během nichž se Peel P50 v dílně o 40 zaměstnancích vyráběl, vzniklo asi 50 kusů. Poté ho nahradil model Peel Trident, který se lišil bublinovitou karoserií s vyklápěcí horní částí. Motor i další technika zůstaly stejné. Ani nástupce však díru do světa neudělal a prodeje skončily na podobných číslech jako u P50. Čím to? 

V první řadě tu byly potíže na straně výroby. „Získávat motory DKW z Východního Německa bylo v 60. letech dost těžké,” vysvětluje Ernie Leece, který pracoval v továrničce jako svářeč a montér. „Doprava přes železnou oponu trvala dlouho, neměli jsme součástky na výrobu ani na servis. A ten byl zapotřebí, neboť zákazníci často zapomínali dolévat olej do benzinu.”

Na straně odbytu zase haprovala využitelnost vozítka například pro dopravu dětí do školy, chabá bezpečnost konstrukce, v níž hlavní deformační zónu tvořila kolena řidiče, a přítomnost tvrdé konkurence v podobě univerzálnějšího Austinu Mini. Jeho cena byla sice oproti Peelu dvojnásobná, možnosti využití však neporovnatelné. Peel tak čelil stejnému osudu jako další projekty, příliš vybočující z obecného standardu. Peel Engineering Company se vrátila k motocyklovým kapotážím a prostřednictvím dceřinné společnosti West Marine Ltd. ke sklolaminátovým lodím.

Dnes se draží za miliony

O více než půlstoletí později jsou Peely ceněným sběratelským artiklem. „Kdybych byl tušil, za kolik se budou prodávat, pár bych si jich ulil stranou,” směje se Ernie Leece. Dnes se eviduje 27 dochovaných kusů a na floridské aukci Sotheby’s v roce 2016 byl jeden z nich vydražen za dechberoucích 176 tisíc dolarů. 

Možná však existuje dostupnější cesta ke vzrušujícímu zážitku za jeho volantem. Londýnská společnost P50 Cars, kterou založili Jim Buggle a Craig Wilson, vyrábí novodobé repliky, které lze zakoupit sestavené i v podobě kitu pro domácí stavbu. Cena začíná zhruba na 10 tisících liber a konfigurátor skýtá široké možnosti individualizace. Ještě než vyběhnete hledat kreditku, doporučuji ponořit se do hlubin internetu a zjistit si o společnosti a jejích obchodech více informací. Některé zprávy naznačují, že cesta k novému Peelu není zcela přímočará. Pokud se vám přece jen poštěstí jeden – ať už původní, či nový – pořídit, určitě se nám ozvěte. Potřebujeme se svézt!

Zdroje:

https://culturevannin.im/
https://www.lakelandmotormuseum.co.uk/
http://news.bbc.co.uk/
https://theminitimemachine.org/