Šílenství jménem Achteruitrijden: Kupředu ani krok

Představte si klasický start automobilového závodu. Napětí by se dalo krájet, jezdci svírají volanty, motory řvou a diváci fandí. Startér mávne vlajkou a celé startovní pole se v oblacích dýmu a za doprovodu kvičících pneumatik s naprostou samozřejmostí rozjede směrem dozadu.

Není to chyba ani nějaká jednorázová legrácka. Je to bizarní, komická a naprosto fascinující podívaná, kde se desítky aut řítí po okruhu – no, řítí, spíše sunou – zatímco řidiči mají vykroucené krky, jednu ruku na sedadle spolujezdce a potýkají se se záludností toho, že auto s řízenou nápravou vzadu po směru jízdy je značně nestabilní. Vypadá to jako groteska, ale někteří berou závod velice vážně. Inu, podívejte se sami.

Ptáte se, co je to za zvláštní autíčka a proč se s nimi takové závody vlastně dělaly? Příběh začíná v roce 1958 v nizozemském Eindhovenu u značky DAF. Bratři Hub a Wim van Doorneovi tehdy představili světu lidový vůz DAF 600, který měl přivést luxus automatické převodovky do třídy levných malých aut. Vymysleli k tomu revoluční systém Variomatic, což byla v podstatě první masově vyráběná převodovka s plynulým převodem (CVT). 

Variomatic fungoval na principu měnícího se průměru kuželových řemenic, což umožňovalo motoru běžet v optimálních otáčkách bez ohledu na rychlost. Jenže toto řešení mělo jeden vedlejší efekt. Protože mechanismus zpátečky fugnoval na principu přehození směru otáčení výstupní hřídele, auto mělo k dispozici stejný rozsah převodů pro jízdu vpřed i vzad. Zatímco u běžného auta končí zpátečka v momentě, kdy se motor vytočí k omezovači někde ve čtyřicítce, modely jako DAF 600 a pozdější nástupci 33 a 44dokázaly couvat stejně rychle, jako jely dopředu. Tedy klidně rychlostmi přesahujícími sto kilometrů za hodinu.

V šedesátých a sedmdesátých letech se tyto jednoduché DAFy nabízely jako ideální vozy pro seniory nebo méně zdatné řidiče, protože ovládání bylo velice jednoduché: Stačilo jen zvolit směr jízdy a pak jen šlápnout na plyn. V té době se dokonce senioři se špatnou hybností nohou učili ovládat plyn levou a brzdu pravou nohou – podobně jako na motokáře. Navíc byly tyto vozy velice levné a dostupné. V interiéru jste našli jen minimum ovladačů. Volič směru jízdy byla prostá páka, která měla polohy jen vpřed, vzad a neutrál. I díky tomu se DAF stal v Nizozemsku terčem nespočtu vtipů. Říkalo se mu „bi-fi“ auto (bifocals), protože se předpokládalo, že jeho majitel nosí silné brýle na čtení i na dálku. 

Abychom ale z DAFu s Variomaticem nedělali zázrak techniky – systém byl sice geniálně jednoduchý, v reálném provozu se potýkal s řadou neduhů. Srdcem přenosu pohonu byly dva řemeny, které přenášely sílu na zadní nápravu. Ty sice nabízely plynulost, ale měly omezenou životnost a byly extrémně citlivé na nečistoty. Stačilo vjet do hlubší louže nebo na prašnou cestu a řemeny začaly prokluzovat. Typickým zvukem starého DAFu tak nebylo jen monotónní vytí motoru, ale často i zoufalé pískání gumy o kov. Navíc se s postupem času na povrchu kuželových řemenic, po kterých se řemeny pohybovaly, začaly probrušovat drážky. Jakmile se v kovu vytvořil zářez, převodovka ztratila svou plynulost a začala v určitých rychlostech nepříjemně vibrovat nebo se zasekávat v jednom poměru.

Další technickou kuriozitou byl fakt, že DAF vlastně neměl klasický diferenciál. Každé zadní kolo mělo svůj vlastní řemen, což v podstatě suplovalo funkci diferenciálu. Pokud jedno kolo ztratilo trakci, druhé stále zabíralo. To byla sice výhoda v zimě na sněhu, ale zároveň to znamenalo, že pokud se vám buben řemenu vybrousil, nebo se jeden řemen přetrhl, auto sice stále jelo, ale začalo nebezpečně táhnout k jedné straně a Variomatic dostával čočku.

Zajímavá byla i dobová technická vychytávka, kterou si majitelé doma do DAFu montovali. Protože Variomatic fungoval i na základě podtlaku v sání, stačilo na palubní desce namontovat malý ventil, kterým bylo možné podtlak upustit. Auto si pak myslelo, že jede na plný plyn, a změnilo převod na nejrychlejší možný i při nízkých otáčkách. Řidiči tak mohli dosahovat nižší spotřeby při klidné jízdě, což byl v podstatě takový manuální overdrive pro chudé.

Jakmile tato auta zestárla a stala se levnými ojetinami na konci životnosti, nizozemská televize a nadšenci v nich objevili neuvěřitelný potenciál pro zábavu. Tak vzniklo „Achteruitrijden“, tedy závodění pozpátku. Na okruzích jako Zandvoort se tak začaly odehrávat neuvěřitelné bitvy, kde řidiči bojovali s naprosto nevhodnou geometrií podvozku, protože přední náprava při jízdě vzad logicky nedržela směr a auto bylo v každé vteřině na pokraji nekontrolovaných kotrmelců. Čím víc DAFy stárly, tím víc jich končilo na tomto posledním rodeu, kde se za doprovodu praskajících řemenů a létajících blatníků definitivně odebíraly do automobilového nebe.

Dnes už je situace jiná. Z DAFů, kterých se kdysi po silnicích i tratích proháněly tisíce, se staly vyhledávané veterány. Původní modely s variátorem jsou dnes už vzácností a nikdo soudný by je do demoličního derby pozpátku neposlal. Tradice sice v omezené míře přežívá na různých lokálních oslavách a srazech, ale už jde spíše o opatrné ukázky pro pamětníky.