Retro okénko Petra Přikryla: Simca 1307 - evropské auto roku 1976 milovali zákazníci, koroze i sovětští plagiátoři

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

Elegantní francouzský hatchback se do Československa začal dovážet v roce 1977 a během šesti let se zde zabydlely zhruba dvě tisícovky kusů. Z ceníku Mototechny víme, že se prodávala za 115 tisíc korun, takové štěstí však mělo jen zhruba čtyřicet zákazníků. Ostatní si pro Simcu museli zajít do Tuzexu a zaplatit 38 tisíc bonů, tedy asi 190 000 Kčs. Za tuto částku jste si ve stejnou dobu mohli pořídit skoro čtyři základní Škody 105, šlo tedy o luxusní zboží, dostupné pouze vyvoleným a majetným, kteří se rekrutovali z tradičních profesních skupin. Simca 1307 byla kupříkladu posledním vozem, který si pořídil velký milovník automobilů Jan Werich, v garáži ji měl rovněž herec Miroslav Horníček. K němu se ještě dostaneme…

Česká stračena

Řada zprvu nadšených majitelů Simek se však svých automobilů už po pár letech zbavuje. Achillovu patu pohledného hatchbacku představovala všudypřítomná a masivní koroze. Já sám jsem si koupil Simcu 1307 GLS, která měla zkorodované snad i ventilky v pneumatikách. Auto si odjezdilo drsných pár let v Africe u zastoupení české firmy a do ČSSR se vrátilo v žalostném stavu. Bylo skutečně extrémně prorezlé a po zvážení případných nákladů jsem jej opravil pouze pomocí náhradní technologie. Vzhledem k metalizovanému laku, jsem se ani nesnažil zrezlá místa lakovat a Simca vzhledem připomínala českou stračenu. Motoricky ani podvozkově mu však nic zásadního nescházelo, bylo tedy pouze nevzhledné, nikoli nebezpečné. I tak v provozu budilo značnou pozornost…

Jednou jsem byl požádán studenty pražské FAMU, abych dovezl legendárního herce, již zmíněného pana Horníčka, na vystoupení v Příbrami, které pořádali. S nadšením jsem jim vyhověl. Na Vinohradech jsem mistra naložil, cestou jsme probrali všechno možné a až těsně před cílem se náš rozhovor stočil k mému oboru – automobilům. „Mám stejné auto,“ prozradil mi pan Horníček a pokračoval otázkou. „Jsem s ním spokojený, ale jak ho vidíte vy jako expert?“ S upřímností sobě vlastní jsem pravil: „Pane Horníčku, auto, ve kterém právě jedeme, má najeto 259 000 kilometrů. Byla na něm prováděna pravidelná údržba, motoricky a mechanicky nemá problém, ale až zastavíme, tak sám uvidíte, jak může dopadnout i vaše Simca.“ Před kulturním domem pod zářivkami se pan Horníček při pohledu na tu moji stračenu skutečně vyděsil a slovy klasika pronesl: „Mýt, či nemýt… abych nakonec nezažil tuto zkázu!“ Jak dopadlo jeho auto, už jsem se bohužel nedozvěděl. To své jsem prodal šikovnému autoklempíři do Simca servisu a moc mě potěšilo, když jsem ho za pár měsíců viděl krásně opravené.

Kde se vzala Simca 1307?

Auto s francouzskou konstrukcí, britským designem a americkou „matkou“ bylo představeno roku 1975 v Paříži a okamžitě zaujalo jak odbornou veřejnost, tak samotné zákazníky. Karoserie podle návrhu Keithe Cockella a Roye Axe má pozoruhodně moderní tvary i pro dnešní oči, technika – byť nijak přelomová – byla na svou dobu moderní a vnitřní prostor vyhověl rodinným potřebám. Hvězda na přední masce odkazuje na koncern Chrysler, do jehož portfolia značka v 70. letech patřila, vzadu se skvěl nápis Simca s číselným označením.

Koncepce „vše vpředu“ vychází z předchozího modelu 1100, převzaty byly i benzinové  řadové čtyřválce s rozvodem OHV, vždy spojené s manuální čtyřstupňovou převodovkou.  Základní verze 1307 GLS měla třináctistovku naladěnou na 50 kW, verze 1307 S se dvěma karburátory dávala o 10 kW více, vrcholná verze 1308 GT dostala čtrnáctistovkou s výkonem 62 kW. Všechny motory byly spojené se čtyřstupňovou manuální převodovkou.

Také podvozek se inspiroval Simcou 1100 – lichoběžníkové závěsy vpředu byly opatřeny podélně uloženými torzními tyčemi, zadní kola měla trojúhelníková vlečená ramena se společnou osou kývání. Novinku představovaly jen vinuté pružiny, které nahradily zkrutné tyče. Za zmínku stojí přední část karoserie, která coby jediný konstrukční celek sloužila jako deformační zóna rozdělující energii nárazu do nosných prvků, blatníků a zdvojené kapoty.

O novinku byl takový zájem, že továrna v Poissy brzy vyráběla více než tisícovku kusů denně a musely vzniknout další dvě fabriky – v britském Rytonu a španělském Villaverde. Další závody pro montáž Simek postupně rostly i jinde na světě, třeba v Kolumbii, na Novém Zélandu a ve Finsku. Na různých trzích se auto prodávalo pod různými názvy, kromě Simky 1307 také jako Chrysler Alpine, Chrysler 150 nebo dokonce Dodge Alpine.

Bohužel, francouzská sekce koncernu byla jednou z mála, jež si v 70. letech udržely prosperitu. Roku 1978 se Chrysler nachází v takové krizi, že prodává značku Simca francouzskému koncernu PSA za symbolický jeden dolar. Nástupcem modelu 1307, který již nesl označení Talbot-Simca 1510 a pak už jen Talbot 1501, pak značka definitivně končí z rozhodnutí PSA, jemuž by nevlastní dítko požíralo zákazníky Citroenu BX.

Poslední životní etapu urazila Simca 1307 v Sovětském svazu jako Moskvič Aleko. O žádnou licenční výrobu nešlo – Sověti jednoduše dovezli Simcu a reverzním inženýrstvím z ní stvořili vlastní auto. V podání zdejších konstruktérů se vůz změnil k nepoznání, a přestože šlo o bohapusté plagiátorství, ke sporům o práva nikdy nedošlo.

Jak je to se Simkami dnes?

Vzhledem, jízdními vlastnostmi i užitným prostorem Simca předběhla svou dobu a nebýt politického rozhodnutí, možná by se neztratila ani v dnešní konkurenci. Osud značky však následovala i většina reálných Simek 1307. Potkat ji na silnici je téměř nemožné, neboť v boji s nemilosrdnou korozí uspělo jen pár obzvláště pečlivých majitelů. V české inzerci se právě teď nachází jeden jediný kus a evropská nabídka není o nic veselejší. Pátrejte, a třeba budete mít šanci si tuto zaniklou legendu pořídit. Počítat však musíte s tím, že její záchrana vás bude stát dost peněz i energie.

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.