Retro okénko Petra Přikryla: Prodej Mercedesu W123 se málokdy obešel bez detektivní zápletky

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

V období, do nějž se v našem seriálu vracíme, byl Mercedes v Československu zaškatulkován jako symbol „zahnívajícího kapitalismu“. Podle všeobecného povědomí šlo o auto, které vlastnili jen veksláci, západní diplomaté, agenti, zlotřilí emigranti, zkrátka podezřelé a prapodivné existence. Zároveň představovalo tajný sen většiny motoristů, neboť odolností, spolehlivostí i technickou úrovní převyšovalo všechny ostatní dostupné vozy. Jeho pořízení však vyžadovalo mimořádnou odvahu, neboť takové vlastnictví vždy přinášelo nemalé problémy a – přinejmenším v Praze –  téměř jistou pozvánku k vyšetřování do Bartolomějské.

Osobně mohu potvrdit, že mít na prodejně „medvěda“ znamenalo nutnost zvýšené obezřetnosti – téměř vždy se dostavily potíže a nepříjemnosti. Ptáte se proč? Většina Mercedesů se prodávala na inzerát a prodávající ani kupující na sebe nechtěli strhávat zbytečnou pozornost. Prodávající byl pravděpodobně již prolustrován a kupující se stejnému procesu naivně snažil uniknout. Mercedesy se tak často přihlašovaly na pětasedmdesátileté babičky, případně na rodiče v důchodovém věku. Rovněž kupní smlouva často obsahovala jinou cenu než tu reálnou.

Uskutečnit prodej a následný převod vozidla bylo pochopitelně bezpečnější v soukromí. Autobazar tedy často posloužil pouze k obstarání kupujícího, následně prodávající smlouvu s bazarem zrušil a meďáka prodal sám napřímo. Výjimkou nebyl ani Mercedes mistra Karla Gotta, který jsem přes libeňský autobazar prodával…

Prémie s díly z multikáry

Se všemi podrobnostmi vám ale raději povyprávím o jiném prodeji, který si pamatuju, jako by to bylo včera. Asi třicetiletý chlapík z Benešova přivezl do prodeje krásné piáno 200 D. Auto mělo nový lak, zachovalý interiér, zdálo se, že motor běží bez problémů. Prodávající líčil, jak si pro sebe auto opravoval, nakonec však potřebuje peníze na dostavbu rodinného domu. Domluvili jsme prodejní cenu a už druhý den jsem auto předváděl zájemci. Ten mi mezi řečí povídá: „Víte, já mám k medvědům blízký vztah. Když přijdete na Matějskou pouť, tak vám ty svoje čtyřnohé rád ukážu." Ne, nebyl to přímo pan Berousek (tomu jsem prodával řadu Mercedesů o něco později), ale jiný svérázný a sympatický „světský“. Zmíněný plechový medvěd se mu líbil a s koupí nijak neváhal. „Jedu do Bratislavy a už se těším, jak se projedu,“ liboval si.

Jenže již třetí den se medvědář objevil na prodejně s tím, že auto nechce. Prý žere stejně oleje jako nafty a předjíždějí ho i Trabanty. Celá zadní část auta byla pokrytá směsí sazí a oleje. Co naplat – vysvětlil jsem mu způsob, jak postupovat při reklamaci ojetiny, zavolal jsem původnímu majiteli a domluvil reklamační schůzku. Následovalo prvotřídní varietní vystoupení. Původní majitel nechtěl o vrácení peněz ani slyšet, nový majitel zásadně odmítal auto v tomto stavu. Ani po třech hodinách velice emotivního dohadování nedošlo k žádné dohodě, takže bylo třeba získat nezávislý posudek.

Ještě z výzkumáku jsem znal jednoho z největších odborníků na Mercedesy – údajně byl totálně nasazen do Panenských Břežan, aby prováděl údržbu a opravy u samotného Heydricha. Mechanik celkem rychle zjistil, že motor nemá žádné kompresní tlaky a po rozebrání nás všechny čekal obrovský šok. Vložky válců a písty pocházely pravděpodobně z východoněmecké multikáry a hlava motoru byla na několika místech neodborně svařována. Prostě jasné skryté vady. Mercedes W123, jeden z nejkvalitnějších automobilů té doby, byl upraven českým kutilem, kterého nakonec rozsudek jménem republiky donutil k úhradě opravy motoru. Kupující světský nám jako zákazník zůstal věrný řadu dalších let a na jinou značku nikdy ani nepohlédl.

Medvěd za 250 korun

Nejeden prodej Mercedesu s sebou přinesl doslova detektivní příběh. Jednu stodvacettrojku jsem prodával pod rouškou tajemství chlapíkovi, který už měl kupujícího, ale trval na tom, že chce svoje piáno prodat přes autobazar. Až o měsíc později jsem se dozvěděl proč. Prodávající po obdržení peněz emigroval do Německa, a pokud bylo auto prodáno socialistickým autobazarem, vůz se kupujícímu nezabavil. Zmiňovanou „pozvánku do Bartolomějské“ jsem tentokrát obdržel já. A nebyla poslední…

Touha po piánu k nám na prodejnu přivedla borce, který si krásného medvěda odvezl za pouhých 250 korun. Nevěříte? Mercedes W123 220 D bílé barvy jsme prodávali za 250 tisíc Kčs. Auta se platila na nedaleké poště formou složenky, kterou jsme kupujícímu předávali s vypsanou částkou a číslem komisního prodeje. Většinou jsme zákazníka na poštu vozili, ale tento odmítl – dojde si prý ještě na oběd a vrátí se tak za hodinu. Na složence odmazal tři nuly, na poště zaplatil 250 korun, pak na kontrolní útržek tři nuly dopsal – a bylo to. Nic jsme nepoznali a auto mu předali. Až po týdnu se na výpisech ukázalo, jaká platba na náš účet vlastně dorazila. A aby toho nebylo málo – vyšlo najevo, že vykuk měl falešnou občanku. Od dlouhého nepříjemného vyšetřování nás zachránila skutečnost, že se dotyčný Mercedes našel na jednom pražském sídlišti. Po měsíci nám bylo auto vráceno a opět mohlo jít do prodeje.

Kde se vzal Mercedes-Benz W123

Mercedes-Benz W123 se u nás zapsal do historie pod přezdívkou piáno, kterou dostal podle hrany kufru připomínající víko na piánu. Automobil střední třídy, dnes považovaný za jakéhosi předchůdce třídy E, se vyráběl v letech 1976 až 1985 a vzniklo přes 2,7 milionu kusů. Sedan se hned od začátku nabízel s celou řadou motorizací, celkem v devíti variantách – zážehové motory zastupovaly verze 200, 230, 250, 280 a 280 E, vznětové 200 D, 220 D, 240 D a 300 D. Karosářské verze časem rozšířilo sportovnější kupé, praktické kombi a prodloužená limuzína.

Design byl spíše evolucí než revolucí předcházejícího modelu W 114 a W115, který si na trhu vedl velmi dobře, a tak nebylo záhodno stávající zákazníky příliš překvapovat. Stačilo trochu zmodernizovat elegantní tvary a zachovat patřičnou důstojnost, kterou od značky Mercedes-Benz lidé očekávali. Nejvýraznější změnu tak přinesly podélné přední světlomety a do stran lehce protažené blinkry. K již povinným bezpečnostním pásům přibyla v roce 1982 volitelná možnost airbagu na volantu. Maximální důraz na bezpečnost a komfort přinesl kýžené ovoce, zákazníci kupovali piáno jako teplé housky a dealeři nestíhali uspokojovat poptávku. Cíl etablovat W123 jako nejlepší auto střední třídy mohlo vedení společnosti považovat za splněný. Pro velký úspěch se piáno vyrábělo ještě rok poté, co byl představen jeho nástupce – model W124.

Piáno v dnešní nabídce

V inzerci najdete legendárních stodvacettrojek stále docela dost, přirozeně nejvíc v Německu, a ceny začínají zhruba na osmdesáti tisících. S takovým vozidlem se však odsuzujete k totálnímu nasazení do dílny na dlouhý čas. Zhruba od 230 tisíc si můžete ověřit, jak odolné auto piáno je, a lze s ním okamžitě jezdit. Za 300-350 tisíc korun koupíte dobře zachovalý kousek, investici však nejspíš ocení až vaše děti – ceny zatím moc rychle nestoupají. Majestátní svezení vás každopádně nadchne už teď. Tak šťastnou cestu!

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.