Quo vadis, Mercedes? Nová E-klasse a etická debata kolem klonování

Nová generace Mercedesu třídy E je ohlášena na jaro příštího roku a už teď jsou plné noviny jejích technických inovací, které vyvrátí čelist nejen novinářům, ale i koncovým uživatelům. Třeba 84 diod v předním světle, které místo vás bude spínat kamera snímající intenzitu slunečních paprsků, podobu okolí i postavení Marsu vůči Venuši. Parkování na dálkové ovládání. Elektronická komunikace s okolojedoucími vozidly (nejen děti teď musíme hlídat před kybernetickou šikanou). Bezpečnostní asistent bude zachraňovat zbloudilé chodce (doufejme, že inženýři Mercedes-Benz neopisovali od Volva) a v případě nehody zvukový signál ochrání vaše slechy před újmou způsobenou plechovým kraválem. Na mou duši, třída S bude vedle nového éčka vypadat jako Černá Perla vedle Titanicu.

Jenže pak přijdete do autosalonu, rozhlédnete se a připadáte si jako zmatený tatík přispěchavší do porodnice a hledající v místnosti plné ječících mimin to svoje. Moc rádi byste zvolali: „To je můj synek, jako by mi z oka vypadl!” A je vám trapné přiznat, že všechna mimina vypadají stejně, takže si bez cizí pomoci místo vlastního potomka dost možná odnesete dítě Ládi Hrušky. 

Jednotný designový jazyk v zásadě není špatná idea. Mercedes má vypadat jako Mercedes, Ford jako Ford a SsangYong jako mimozemská vzducholoď. I v této jednotě by se však měl najít prostor pro odlišnosti definující konkrétní model. Proč najímat drahé designéry, když Ctrl+C a Ctrl+V umí naťukat i průměrně zdatný lidoop? Proč se při testování obtěžovat s maskováním? I pod strakatým převlečníkem je  vidět, že je to o něco větší než céčko, o něco menší než esko a jinak to vypadá úplně stejně.

U třídy E to zabolí dvojnásob, protože byla vždycky tak trochu jedinečná. Jelikož nepředstavovala ani entry-level, ani vrchol luxusu, ale něco mezi, nezbylo jí, než si získávat příznivce určitou ‚jinakostí‘. Chcete-li úchylností. Čtyřoký kukuč generace 212 (před faceliftem) jste nemuseli zrovna milovat, s jiným modelem Mercedesu byste si ho ale nespletli ani po poctivé půllitrovce Lašského tuzemáku. Do historie společnosti Mercedes-Benz se zapíše jako poslední éčko s vlastní identitou.

Trend klonování se v Mercedesu nápadně kryje s nástupem šéfdesignéra Gordena Wagenera hlásajícího motto ‚sensual purity‘. Jeho teorie je plná emocí, holistiky moderního luxusu a aerodynamiky, po důkladné psychoanalýze by ale nejspíš vyšla najevo jednoduchá pravda: ten člověk prostě nesnáší hrany. Představuju si, jak se přejíždí rukou po maketě karoserie a šmirglpapírem zrnitosti 320 zahlazuje poslední zbytky nenáviděných lomů. Svatou válku proti nabroušeným tvarům zahájil při vývoji aktuální S-klasse a v tuto chvíli už jeho obsesi odolává pouze géčko. Výsledkem je přehlídka ocucaných bonbónů.

Pokud je postavíte vedle sebe, nejspíš poznáte, které je S, které C a které E. V každodenním provozu? Bez šance. Koupíte si luxusní limuzínu za cenu menšího rodinného domu, ale pro ostatní účastníky silničního provozu jste obyčejný taťka v povozu střední třídy. Tohle chcete? Aby vám záludný pikolík v McDonalds přinesl místo Big Tasty obyčejný cheeseburger, pouze přifouknutý na odpovídající gramáž?  

Mercedes-Benz dělá skvělá auta – posadit se do S-klasse je zážitek blízký nirvaně. Dělá i krásná auta – za CLS se vždycky otočím (a za géčkem, samozřejmě). Klonování však považuju – stejně jako v případě lidí – za užitečné a etické leda tak na náhradní díly.