Pan profesor Kozelka a jeho Volvo Amazon: Pět dekád vzájemné úcty a spolupráce

Každý den na Autíčkáři vychází článek, jehož středobodem je auto. Jednou je to sporťák, podruhé off-road a jindy třeba obyčejná městská přepravní kapsle, ale vždycky jsou „světla imaginárních reflektorů“ upřená jen na něj. A dává to smysl, auta tu přece máme všichni rádi.

Občas ale není na překážku toto pravidlo narušit, jelikož někdy jsou ještě zajímavější příběhy, které s nimi prožili jejich majitelé. Příkladem budiž Volvo Amazon pana profesora Jiřího Kozelky, které tento pán vlastní už 49 let.

Tím si za mě zaslouží uznání jak on, tak auto. A platí to zvlášť, když uvážím, že s ním za tu dobu logicky prožil nejednu zajímavou situaci, aniž by ho kdy chtěl „pustit do světa“. Už asi cítíte, že zde je docela dost o čem mluvit. Tak se dejme do vyprávění.

Ideální volba, hned napoprvé

Pan profesor Kozelka vystudoval chemii ve švýcarské emigraci a dnes vyučuje biofyziku na Masarykově univerzitě. Bydlí v Praze, ale zároveň vede v Brně výzkum, v rámci něhož zkoumá reakce enzymů, které mohou probíhat v tělech živočichů. Své Volvo si koupil jako ojeté sedmileté vozidlo již v roce 1977, tehdy ještě jako mladý student.

Už když si ho pořizoval, věděl, že je to ideální volba. Zvolil si ho jednak kvůli bezpečnosti, ale hlavně proto, že jeho otec – strojní inženýr – měl stejné, jen o rok starší (1969 a 1970) a dvoukarburátorové Volvo Amazon. Takže kdyby měl s vlastním Volvem problémy, táta by mu mohl kdykoliv jednoduše pomoci. A protože se jeho předtucha o ideální volbě naplnila, má ho dodnes a stále ho používá na některé přesuny na Moravu i na občasné výlety do zahraničí.

Veselé příhody ze života

V průběhu společného života pan profesor s Volvem prožil vážně ledacos. Například se natrápil, když potřeboval auto registrovat ve Francii poté, co Amazon deset let stál v garáži bez jakýchkoliv značek. Od vážných problémů s proclením a následným přihlášením ho uchránila jen pověstná francouzská laxnost, kdy policistka v jedné budově navrhla řešení pomocí kartonové značky s propiskou napsaným převozním číslem a úřednice ve druhé budově nad tím mávla rukou.

Nebo s ním při jedné z návštěv české babičky, za kterou už jako francouzský akademik směl jezdit, málem způsobil infarkt československému pohraničnímu celníkovi, který vzteky nemohl snést jeho nálepku „Free Czechoslovakia“ na zadním čele a donutil ho ji sundat. Kdyby býval věděl, že se ještě v pouzdře ventilátoru veze zakázaná literatura, jak to pan Kozelka standardně dělal (ventilátor se vymontoval, dodnes zde chybí šroub), jistě by ho byl šlak trefil nadobro.

Už dlouhé roky po návratu do české kotliny, k čemuž se pan profesor rozhodl na základě nabídky brněnské univerzity, s ním pak absolvoval svou nejdelší jednorázovou cestu: výlet dlouhý přes 4,5 tisíce kilometrů z Prahy přes La Rochelle až dolů k Bordeaux a zpět. Jel sem za krásným důvodem. Dostal pozvánku na večer s ochutnávkou předních francouzských koňaků. No řekněte, nejeli byste taky?

Nebylo to vždy růžové

Padesát let jejich spolupráce nebylo vždy bez problémů. Naopak, během té doby se objevily hned tři velké potíže. Jednou se mu v Rakousku, kousek před Vídní, zablokovaly zadní brzdy, což ve spojení se sněhem a ledem tehdejší docela kruté zimy vedlo ke smyku a nárazu zadním nárazníkem do svahu na krajnici.

Podruhé povolilo těsnění klikové hřídele. To způsobilo únik oleje, jenž se různými cestičkami postupně dostal až na ventilátor motoru, který tento olej rozhazoval na pravou přední brzdu. Ta pak vůbec nebrzdila. Něco podobného, jak víme, není u auta právě stoprocentně žádoucí, že?

Potřetí byl problém s cukajícím motorem, způsobený svody sdílenými pro sací i výfukové ventily, které praskly tak, že to nebylo vidět. Holt rozdílné namáhání studené a teplé části udělá svoje. Řešení tohoto zádrhelu panu profesorovi zabralo dlouhé měsíce, jelikož nikdo nebyl schopen pravou příčinu odhalit. Až nyní se prý i u nás ví, že Amazony touto drobnou inženýrskou nešikovností trpí.

Běžný uživatel auta

Zároveň pan profesor o sobě sám tvrdí, že není žádným veteránistou. Své Volvo sice nepovažuje jen za sluhu, ale ani není nadšeným „leštěnkářem“, který by jezdil pouze na srazy a nedělní výlety a jinak by jeho Volvo stálo ve vyhřívané garáži.

Odjakživa, když se mu to hodí, preferuje letadlo nebo vlak a dnes už Volvem nejezdí v zimě. Ale jinak ho používá… jako auto. Ostatně jednou, ještě na francouzských číslech, do něj na parkovišti před pražským hobby marketem nakládal pytle cementu, až se okolojdoucí, kteří předpokládali, že nemluví česky, hlasitě podivovali, že ve Francii snad nemají zmíněný zednický materiál. Také má běžně v kufru střešní nosníky, na kterých převáží náklad.

Jen se prostě o auto celou tu dobu stará, s čímž mu pomáhal švýcarský i francouzský Volvo klub a nyní mu o něj pečuje Standa Dosadil, kterého znáte z mého článku z předminulého týdne, v němž jsem vám představil jeho Volvo Amazon ve sportovní úpravě. Ale hlavně pan profesor Kozelka svůj vůz celou tu dobu chová v úctě. Tím pádem se mu Volvo odměňuje stejnou úctou a dekádami věrné služby.

Závěr

Když jsem se pana profesora zeptal, jestli by si dovedl představit, že své Volvo vymění za nový model, hned odmítl. Z nových aut kvůli nízkým oknům a velkým mrtvým úhlům aerodynamických karoserií pořádně nevidí a jeho Volvo mu vyhovuje úplně stejně jako tehdy, když si ho před těmi skoro pěti dekádami koupil. Proč by to tedy dělal?

A s touto otázkou, položenou v odpovědi na mou otázku, jsme se rozloučili. Pan profesor Kozelka už totiž musel utíkat, aby na svůj Amazon namontoval nosníky, na ně upevnil stůl, který na Masarykově univerzitě vyřadili, ale který on ještě rád upotřebí, a v tomto nádherně užitkovém rozvržení vyrazil zase domů, do Prahy.

Fascinující příběh, že? Zjevně když má člověk snahu a vybere si správně, není ani padesát let běžného ježdění nemožných. A já mu rozumím. Sám svůj Citroën C4 vlastním už třináctým rokem a doufám, že ještě dlouho nebudu muset přestat. Vzájemná úcta a spolupráce zkrátka vždycky nesou ovoce.

Jak vidíte, občas může příběh být skutečně víc než test automobilu. Jak jste na tom vy? Máte také nějaké zkušenosti s dlouhodobým vlastnictvím jednoho vozu? Vytáhnete z rukávu nějaké zajímavé historky? A co říkáte na pana profesora Kozelku a jeho padesátileté vlastnictví Volva Amazon? Dejte vědět v diskuzi.