Mongol Rally 2018 část 9. : O jacích, mongolských cestách a rozpadajících se autech

Pokud, jste minuli předchozí díl, nenechte si ujít ani písmenko!

Projíždíme Altaj, nádherné pohoří s hustými lesy a prudkými řekami. Rádi bychom se zdrželi déle, rozum ale velí dostat se do Mongolska ještě v sobotu, v neděli je přechod zavřený. Taky musíme dokoupit zásoby. Jenže ouha, peklo zamrzlo a svět se přestal točit, v Rusku na 1. září zakázali prodej alkoholu. No, nám to neuškodí a Rusům jen prospěje. Na hranice přijíždíme hodinu před koncem pracovní doby, nějakou dobu trvá ruská strana, a tak se k Mongolům dostaneme, až když se chystají na odchod domů. Co trvalo jiným týmům 10 hodin, my máme z krku za 10 minut, tak moc se celníci snaží.

S pocitem vítězství rozkládáme tábor. Krajina se změnila, zmizely stromy. Vrcholky holých kopců jsou pod sněhem, fouká ledový vítr a v noci mrzne. Vzdálenosti se těžko odhadují, na širokých stepích chybí záchytné body. V Mongolsku žije víc koní než lidí, města jsou daleko od sebe a mezi nimi jen skromný počet přenosných jurt kočovných pastevců. Stáda krav, velbloudů, jaků a kašmírových koz se toulají zdánlivě bez dozoru. Před spaním pozorujeme mléčnou dráhu, měsíc ještě nevyšel a nebe je poseto hvězdami.

Západní část Mongolska je úplně jiná, než jsme čekali. Supermarkety ve městech jsou lépe zásobeny než ruské, benzínky jsou v přiměřených intervalech a na většině z nich se dá platit kartou. A hlavně ty silnice! Hladký asfalt, dlouhé rovné úseky a minimální provoz. Na pár místech opravují mosty a dodělávají cestu, objížďka tak vede pěkně po staru, stepí. Tyto části jsou sice náročné, ale krátké. Frustrující je jen to, že na novém úseku hned vedle offroadové cesty už chybí jen nakreslit čáry, ale stejně se na něj nedá dostat, protože je vyvýšený a čas od času přehrazený nasypanou hlínou. Začínáme si myslet, že Mongolsko dostaneme úplně zadarmo a s prstem v nose. A pak jednoho večera asfalt skončí.

Podle místních nás čeká 300 kilometrů nefalšovaného mongolského offroadu. Stepí se vlní desítky projetých tras. Jakmile je jedna příliš rozbitá, vytvoří se další o kousek vedle. Téměř všechny vedou stejným směrem, ale sem tam některá ne. Vybrat si tu správnou s lepším povrchem je nadlidský úkol. Pozorováním jsme zjistili, že vznik rolety není podmíněn mírou proježdění, ale spíš typem půdy a prouděním větru, tedy pokud je roleta na jedné trase, je i na všech ostatních a taky v trávě, kudy auta nejezdí.

Na tomto typu povrchu se dá jet dvěma styly jízdy: Rychle a doufat, že auto díry přeletí, nebo pomalu a do každého výmolu najíždět opatrně. První způsob zkouší Jura, brzy se ukáže jako špatný. Na jedné z vln v terénu se Jitka vznese všemi koly do vzduchu. Dopad je velmi tvrdý. První obhlídkou shledáme, že všechna kola zůstala připevněna k vozu. Na druhý pohled zjistíme, že se prohnul přední blatník a prasklo čelní sklo. Ani jedno naštěstí nemá zásadní vliv na funkci a tak jen porovnáme blatník a jedeme dál.

Já volím raději druhý způsob jízdy, který se záhy ukáže také špatný. Každý kilometr trvá nekonečně dlouho. Na roletě se celé auto roztřese takovým způsobem, až máme pocit, že nám palubka vypadne na klín nebo se propadneme podlahou a zůstaneme sedět s volantem v ruce na zemi. Povolují se všemožné šroubové spoje a sklápějí se zpětná zrcátka a výdechy topení. Najednou se prudce zhorší vůle v řízení. Původ syčí už při otevření dveří, kámen, který prorazil pneumatiku, ani nevypadal nebezpečně.

V nejbližším (a široko daleko jediném) městě, kde zastavíme na oběd, hledáme pneuservis. Zorientovat se mezi budovama není možné, ulice zde neexistují. Po udusané hlíně jezdíme mezi domky dokola, žádný z nich není nijak označen. Domluvit se s Mongoly je těžší než s marťany, nevládnou ani angličtinou, ani ruštinou, ani posunkama. Když někdo pochopí, co potřebujeme, ukáže přibližný směr, ale jak trefit a jak pneuservis poznat, to nevíme. Konečně se nám podaří přesvědčit místního motorkáře, aby nás tam zavedl. Mechanik se tváří, že ho strašně obtěžuju, ale díru zalepí.

Snažíme se pokračovat rychleji, po několika dnech mimo civilizaci by se nám hodila sprcha a spaní v posteli. Cesta vede vyschlým korytem řeky i přes široké planiny, v obou případech je náročné vyhnout se s protijedoucími vozy. Místním řidičům je totiž úplně jedno, že vpravo i vlevo mají aspoň 40 kilometrů místa, nebo že jedou v jiném ‚pruhu’, nutně potřebují jet zrovna tam, kde právě projíždíme my a donutit nás uhnout. Přehlédnu hluboký rigol vymletý stékající vodou, následuje strašlivá rána, když auto dosedne na dorazy a ze zadní části se začnou ozývat divné zvuky. Po důkladné prohlídce zjistím závadu, o které jsem ani nevěděl, že může nastat. Prasklo uložení zadního tlumiče a ten prolétl skrz. Složitost opravy si umí představit jen majitelé E30 kombi, kteří vědí, jak špatný přístup k uložení tlumiče je. Vyskládat celé auto, vymontovat spací vestavbu, rozebrat tapce a malým inspekčním okýnkem po jednom cvaku ráčny povolit matice. Uložení tlumičů naštěstí máme náhradní, sám tlumič se zdá být v pořádku.

Stíny se prodlužují, díry přestávají být vidět. Nastává rozpor mezi posádkami, jedno auto chce jet do tmy, druzí by raději rozložili tábor ještě za světla. Situaci rozhodne Jitka. Výfuk praskl hned za svody a celou svou délkou se teď válí v prachu. Za celý den strávený v autě jsme ujeli sotva 200 km.