Citroën MEP X1, X2 a X27: I dvojitý šíp míval svou formuli

Tak se mi zdá, že už jsem vám dlouho nepsal nic o Citroënu. No jo, jenže ono se není moc čemu divit, žádný zajímavý se u nás v poslední době neobjevil. V kalendáři zatím bylo jen sice super, ale poměrně všední Berlingo, jež jsem už navíc měl, a C5 Aircross, nechávající mě chladným tak někde u absolutní nuly. A ty nové C3, na které jsem velmi zvědavý, z Indie přes Slovensko ne a ne přijít. 

Tudíž jsem se rozhodl, že zase jednou vytáhnu střípek z historie této automobilky. Vybral jsem si opět takový, který není úplně v obecném povědomí, abych připomněl, jak pestrá nabídka aut předmětné automobilky dřív byla. Tentokrát se vydáme na závodní okruhy. Věděli jste, že Citroën vyráběl i formule? Jistě, znovu se jedná víc o splněný sen jednotlivce, než dílo přímo mateřské značky, avšak platí, že i dvojitý šíp měl kdysi svou závodničku. 

Tento příběh se odehrává v šedesátých letech dvacátého století a oním jednotlivcem je člověk jménem Maurice Émile Pezous. Ten byl koncesionářem značky v jihofrancouzském Albi a velkým milovníkem jejích aut. Zároveň byl inženýrem a nadšeným fanouškem motorsportu. Tomuto pánovi se zdálo, že využívat potenciál automobilky jen na malá vozítka a cestovní limuzíny je docela škoda. Že by moc rád viděl citroëny závodit na okruzích.

Svůj sen si z části splnil už v roce 1954, kdy světu představil sportovní úpravu modelu Traction Avant pojmenovanou Daphné, jíž nadělil líbivý tvar kupé. Jenže to nestačilo, pořád to bylo obyčejné TA, jen hezčí a trochu ostřejší. Velmi brzy tak začal hledat inspiraci pro něco podstatně zajímavějšího a ryzejšího. 

Ona múza přišla v podobě německé soutěže Formula Vee, ve které začínající jezdci závodili v monopostech postavených na základech lidových volkswagenů. Ale to by bylo hezké udělat něco podobného i ve Francii, že? A ideálně postavit takové stroje na stejně lidových citroënech. Ano, přesně tímto směrem se Pezous vydal a začal vyvíjet auto formulového typu s vnitřnostmi z běžných řad značky.

Své snahy dovedl k výsledku v roce 1965. Jeho auto si toho z obyčejných modelů příliš nevzalo, bylo postaveno na zcela svébytném trubkovém rámu a mělo pohon zadních kol. Avšak motor a převodovku podědilo po Citroënu Ami 6, malém sedanu pro paničky z pařížských předměstí. Tím pádem bylo poháněno vzduchem chlazeným plochým dvouválcem o objemu 602 cm3 a nejvyšším výkonu 25 koní. Dostalo název MEP (akronym celého jména autora) X1.

Při prvních testech se však projevil problém, jenž už nejspíš napadl i vás. Ano, pouhých pětadvacet koní bylo i při muší váze auta okolo tří set kilogramů prostě málo. V tomto pojetí jen rychle vypadalo, ale nejezdilo. Pezous se proto poměrně rychle vrátil k rýsovacím prknům a začal s úpravami (i proto jsem nenašel foto varianty X1, nejspíš ani nejsou). 

Hotovo měl v roce následujícím, kdy přišel s modelem MEP X2. Došlo u něj k výměně motoru (převodovka z Ami 6 zůstala), jednotka z Citroënu byla nahrazena větším vzduchem chlazeným dvouválcem z Panhardu dávajícím celých 60 koní. To už autu s vahou pouhých 360 kg stačilo k solidní dynamice, ostatně bylo schopno dosáhnout maximální rychlosti 190 km/h. 

S popisovanými čísly byl Maurice spokojen, takže se rozhodl jít s kůží na trh a svou formuli ukázat světu. Jako prezentační závod si vybral asi ten nejznámější ze všech, 24H Le Mans. Samozřejmě se neúčastnil závodu přímo, tvořil jednu z doprovodných atrakcí. To ale vůbec nevadilo, povedlo se mu totiž přesně to, o co usiloval, a sice zaujmout velká jména potenciálních sponzorů pro svou novou sérii dostupných formulí. 

Zájem projevila BP (British Petroleum) a hlavně mateřský Citroën. Najednou začal Pezousův sen získávat reálné obrysy. Zmíněné firmy zaplatily výrobu malé série MEP X2 čítající dvacet kusů. Citroën dokonce souhlasil s použitím svých log na karoseriích monopostů, díky čemuž se od té doby někdy autům říká Citroën MEP X2. 

Na první závody nové, ještě neoficiální skupiny došlo v roce 1968 a byly natolik atraktivní, že již v roce následujícím byla série oficiálně uznána francouzskou federací motorsportu a zapsána do kalendáře závodních podniků. Právě tady se sen Maurice Émila Pezouse stal skutečností. Šampionát byl nazván Formule Bleue (to není překlep, nemá tam být Formula) po typicky modré barvě monopostů a začal fungovat jako vstupní soutěž pro mladé začínající formulové jezdce. 

Bylo tomu tak proto, že díky sponzorům (BP postupem času nahradil Total) se dařilo udržet cenu auta jen na 8000 francouzských francích, což při započítání inflace vychází na dnešních asi 504 000 Kč. To je v porovnání s dospělejšími monoposty opravdu málo. Díky tomu série vzkvétala, vzniklo dalších padesát aut a závody byly skutečně pastvou pro oči i odrazovým můstkem nových mladých pilotů, byť je bohužel pravda, že se mi nepovedlo dohledat, jestli se některý z nich dostal až na mety nejvyšší, třeba do F1. 

Pro sezónu 1971 došlo k dalšímu výraznému zlepšení použité techniky, auto dostalo motor z dospělejšího modelu Citroën GS. Znovu šlo o plochou jednotku, ovšem nyní již čtyřválcovou a nastavenou na nejvyšší výkon 75 koní. Díky tomu vozidlo i po přibrání 32 kg dále zrychlilo, jeho maximální tempo činilo 210 km/h. Také došlo na novou kapotáž s ostřejšími tvary odpovídajícími době. Provedené změny si vynutili i pozměněný název: (Citroën) MEP X27.   

V popisované podobě se ještě auta Formule Bleue dočkala čtyř atraktivních sezón. Roku 1975 však byla celá série ukončena bez náhrady, protože ve světě udeřila palivová krize a relativně stále nový podnik začínajících jezdců jednoduše nebyl zas tolik významný, aby se do něj vyplatilo investovat v době nedostatku pohonných hmot. A po zklidnění situace se už neobnovil, publikum se zajímalo o jiné soutěže.

Nicméně i tak platí, že auta poháru Formule Bleue jsou zajímavým příkladem pestrosti konstrukcí s logy dvojitého šípu, které v minulosti spatřily svět. Také nádherně ilustrují, že sny se mohou přetavit ve skutečnost, ví-li člověk, jak na to. Že ten sen neměl dlouhého trvání přece nevadí. Hlavně, že se povedlo. A já měl aspoň zase jednou ve spojení se značkou Citroën o čem psát. 

Zdroj: 2CV Garage, Citroën GS & GSA