Fiat Panda stokrát jinak

Kdo by neznal první generaci Fiatu Panda? Jednoduché malé autíčko vyráběné dlouhých 23 let, zvenčí dnešní optikou až směšně malé, uvnitř překvapivě prostorné. Ačkoli je vůz navržený geniálně a i pětačtyřicet let po jeho představení se stále podivujeme nad tím, kolik promyšlených detailů se Italdesignu povedlo do přísně jednoduché a hranaté karoserie vecpat, našly se přeci jen situace, do kterých se sériová Panda tak úplně nehodila. Itálie ale vždycky byla zemí slavných karosáren, takže na sebe různá zajímavá řešení nenechala dlouho čekat…

Panda jako náklaďák

Právě konstrukční jednoduchost a minimální provozní náklady způsobily, že se automobil původně určený maximálně pro čtyři, ale lépe pro dvě osoby s malým zavazadlovým prostorem začal objevovat i ve službách různých drobných řemeslníků a podnikatelů. Pandy přecpané k prasknutí často zásobovaly malé italské obchůdky a sloužily jako univerzální přepravník čehokoli, co bylo zrovna třeba převést. Co se nevešlo do auta, skončilo přivázané na střeše. 

 Není se tedy čemu divit, že záhy po představení vozu v roce 1980 začaly vznikat různé specifické úpravy, které malou Pandu přeci jen trochu nafoukly a přidaly ji nějaký ten přepravní prostor. Pravděpodobně nejrozšířenější je verze Panda Van, kterou nabízel i samotný Fiat. První návrhy má na svědomí karosárna Maggiora, návrh se jmenoval Fiat Panda Promiscuo a šlo o vcelku jednoduchou úpravu – po demontáži víka kufru se sem namontovala plastová (v prvních verzích laminátová) konstrukce přidávající pár litrů prostoru opatřená skříňovými dveřmi. Časem se v nabídce objevily i otevírací dvířka místo zadních oken usnadňující nakládání malých předmětů z boku. 

Maggiora vytvořil i verzi pick-up s malou korbou. Za zadními sedačkami zkrátka kabina končila a necelý metr k nárazníku vyplňovala maličká korba. Verze ale zdaleka nedosáhla popularity uzavřené dodávky. Využitelnost takto skromného nákladního prostoru byla přinejmenším diskutabilní. O trochu lépe k verzi pick-up přistoupili karosáři z Coriasco, kteří napřidali za zadní sedadla žádnou stěnu, ale jen ochranný oblouk a plátěnou střechu. Vůz tak mohl sloužit jako uzavřená dodávka, ale v případě potřeby šlo zadní prostor otevřít a převážet i větší předměty. Stěhovavé majitele jistě potěšila i robustní zahrádka nad pevnou částí střechy. 

Nejvíce se ale o navýšení přepravní kapacity Pandy zasloužil úpravce Boneschi. Hned v roce 1980 představil verzi nazvanou Panorama, která přidala Pandě několik centimetrů místa nad řidičem a spolujezdcem a hlavně úplně novou zvýšenou zadní část opatřenou praktickým velikým zadním víkem. V porovnání s verzí Promiscuo od Maggiora byla Panorama o dost větší, praktičtější a bezpochyby i esteticky zdařilejší. Není však těžké si domyslet, že kvůli množství unikátních dílů byla i o hodně dražší – což je u Pandy, auta jehož nízká cena jednou z hlavních prodejních výhod, velký problém. Právě proto se jich mnoho neprodalo, přesná čísla neznáme, ale byly to maximálně vyšší desítky. 

I přes nízká prodejní čísla ale vznikla u Boneschiho v roce 1988 ještě verze Fiat Panda 4×4 Tempo Libero. Jak název napovídá, stavěla se na základech čtyřkolky a dost možná šlo o vůbec nejdražší nabízenou Pandu. Narozdíl od Panoramy se tady změnila i délka, konkrétně se protáhl zadní převis, nástavba je ještě o pořádný kus vyšší. Podle dobových propagačních materiálů mělo jít o auto pro volný čas, do kterého se vejde i velké sportovní vybavení, například surfy. Po sklopení zadní lavice šlo ve voze prý i pohodlně přespat. Opět nevíme, kolik kusů si našlo cestu k dobrodruhům a serfařům, v devadesátých letech se ale několik kusů objevilo i ve službách menších venkovských severoitalských nemocnic jako malé obratné sanitky vhodné na úzké horské cesty. 

Tovární zvýšené dodávkové verze se Panda dočkala paradoxně až jako Seat Marbella, a to ve verzi Seat Trans, později Seat Terra. 

Panda jako vojenský speciál

Potenciál využití jednoduchého a lehoučkého auta na bitevním poli si různí úpravci uvědomovali prakticky ode dne představení konceptu. Ačkoli se různé přestavěné verze nabízené armádě často pojmenovávaly spíše dobrodružně znějícími názvy, primární odběratel pro oholené vozy s možností instalace lafety a sklápěcím čelním oknem byl jasný každému. Nutno říci, že si Panda nakonec cestu do služeb italské armády našla, překvapivě ale ne jako upravné auto, ale jako seriová 4x4 v tmavozeleném laku. Pravděpodobně první z řad vojenských modifikací se světu představila vojenská verze od karosárny Savio, hned v roce 1980. Fiat Panda Jungla se pyšnil demontovatelnou umělohmotnou střechou, zjednodušenou karoserií a přídavnou ochranou podvozku. Krásy příliš nepobral, ale na to se v armádě beztak nehraje. Jungla armádu nezaujala, několik kusů (maximálně nízké desítky) se ale dostalo k soukromníkům.

Italdesign přispěl do této kategorie verzí Panda 4x4 strip, kde kromě střechy chybí už i dveře. Narozdíl od Jungly se tohle auto bohužel nikdy oficiálně neprodalo, vznikl pravděpodobně jen jeden exemplář, který ale zůstává dodnes zachovaný ve skvělém stavu ve sbírkách Italdesignu. Podobný recept jako Italdesign zvolili v roce 1988 i u Boneschiho, toho času už s Pandou po faceliftu. Vůz nazvaný “Panda African” se oficiálně prodával jako lovecký speciál určený pro cesty po safari, snaha o zalíbení se armádě je ale opět evidentní. 

Vojenská Panda nakonec málem vznikla přímo pod taktovkou Fiatu. Vzhledem k tomu, že šlo o armádní zakázku, mnoho se o těchto vozech neví, do dnešních dob se ale zachoval v muzeu značky prototyp označený jako “Pandone”, nebo také Panda Torpedo. Maličký offroad na základě Pandy je o dost vyšší, výchozí vůz kvůli kulatým světlometům a celokovovým nárazníkům už skoro nepřipomíná. Měl disponovat uzávěrkami, zesílenými podvozkovými komponenty a zpřevodováním více “do síly”. Dnes by šlo pravděpodobně o velice zajímavého konkurenta původního Samuraie – lehoučký jednoduchý a zábavný offroad. Škoda, že to nevyšlo…

Panda jako stylovka

Ačkoli měla být Panda zpočátku hlavně levná, časem nalezli oblibu v praktickém malém voze i zámožnější zákazníci. Těm vyšel Fiat, ale i někteří úpravci vstříc a v nabídce se objevily modely se speciální výbavou, nebo ozvláštněným vzhledem. Ačkoli vás asi existence téhle limitky nepřekvapí, byla by chyba zde nezmínit verzi Italia 90 vzniknuvší v rámci oslav mistrovství světa ve fotbale konaném v roce 1990 v Itálii. Vůz zdobila italská trikolora, sedadla v barvě národního dresu a hlavně parádní míčové poklice. Dnes jde o vysoce ceněnou raritu. 

Zajímavou verzi s poetickým názvem Valentina nabízel italský úpravce Scioneri. Kromě vcelku jednoduchých vylepšení, jakými byla například litá kola, nebo zrcátko u spolujezdce, provádělo se v jeho dílnách také kompletní přešití interiéru do alcantary dle výběru zákazníka. Vozy dostávaly pohodlnější sedadla, lepší volant, audiosystém, nebo dokonce, považte ten luxus, analogové hodiny do palubní desky. Valentin se prodalo poměrně dost a i dnes se objevují v inzerci za vcelku zajímavé ceny. 

Podobně na to šel i úpravce Moretti, který nabízel verzi Panda 4x4 Gold ověšenou snad vší dostupnou příplatkovou výbavou a také vcelku zdařilé kabrio nazvané Rock. A právě to by byla moje volba v dnešním netradičním výběru. V Rocku jste našli vylepšená sedadla, světlý interiér, na přání obšitý kůží, kvalitní rádio, světelnou rampu před nárazníkem a další luxusní výbavu. V případě hezkého počasí jste pak mohli snést plátno ze střechy a užívat si větru ve vlasech. Sice tu zástala vcelku výrazná konstrukce, ale to nevadí, alespoň zůstala zachována torzní tuhost karoserie. Rock byl tak trochu prolnutím všech tří dnes zmíněných přístupů. Díky odnímatelné střeše měl slušnou přepravní kapacitu, neztratil by se ani v bojovém nasazení a navíc byl i hezky vybavený. Není divu, že se prodával velice dobře a dodnes je sehnatelný. To, že si drží cenu asi nikoho nepřekvapí. 

A jakou Pandu byste si z dnešního článku vybrali vy? Napište nám do diskuze.